Udržitelnost v knižní kultuře  Vydávejme méně a plaťme důstojné honoráře!

Udržitelnost je cool, ale jak ji realizovat? A jak ji realizovat v branži, která je ze samé podstaty neekologická – v literárním provozu? O různých možnostech píše a uvažuje knižní teoretička Anna Štičková. Došla například k tomu, že nejde jen o ekologii, ale také třeba o kolotoč šibeničních deadlinů, kumulování neúměrného množství práce a nedůstojné honoráře.

Na (anglické) Wikipedii je udržitelnost definována jako „společenský cíl dlouhodobého soužití lidí na Zemi.“ Dále uvádí, že je definována obvykle třemi pilíři: environmentální, ekonomický a sociální. V užším kontextu se spojuje především s oblastí environmentální, včetně změny klimatu, ztráty biodiverzity, znečištění vody a vzduchu atd.

Zdánlivě spolu tedy udržitelnost a knižní průmysl a především pak udržitelnost a moje chronické nestíhání nesouvisí. Zdání klame. Pojďme jednotlivé pilíře prozkoumat.

Pilíř ekonomický

Přestože zní slovo pilíř strašně, rozumím tomu, že se používá, aby implikovalo, že bez jedné z těchto výše uvedených dimenzí se udržitelnosti, respektive zdravější planety (o šanci na zdravou už jsme nejspíš přišli) nedočkáme. Je to tak snadné, jako když máte stůl pouze se třemi nohami namísto čtyř a musíte jej jet reklamovat do švédského řetězce plného (ne)udržitelných kusů nábytku, ze kterých stříká (ne)udržitelné štěstí.

Přestože to na čtenářstvo nejspíš tak nepůsobí, tak i knižní trh je plný pánů v károvaných sakách s kufříky, protože i tam se točí miliardy. Obrat knižního trhu se obvykle vyčísluje na cca 8 miliard korun ročně. Pro srovnání: audiovize měla loni obrat přes 15 miliard, game design přes 5 miliard a aukční trh s uměním 1,6 miliardy. Osm miliard zní jako skvělé číslo, ale pozor, obrat není zisk.

Když se totiž zaměříme na průměrné honoráře kulturních profesionálů, zjistíme, že jsou hluboce pod únosnou hranicí. Dostupných dat není mnoho, ale například výzkum spolku Překladatelé Severu vyčíslil, že průměrná odměna za překlad normostrany literárního textu by měla po započtení inflace a růstu cen být 387 korun. Reálně jsou ale honoráře o víc než stovku níže – cca 230 Kč. Práce „dělníků“ v literatuře obnáší nekonečný kolotoč šibeničních deadlinů a kumulování neúměrného množství práce, aby se člověk dostal aspoň na dohled výdělku, ze kterého lze vyžít.

V roce 2023 navštívilo největší knižní trh na světě, Frankfurtský knižní veletrh, 215 000 návštěvníků. | Foto © Anna Štičková

Dvě reality

Čím déle tedy knižní provoz pozoruju, tím více mám pocit, že existujeme ve dvou oddělených realitách. Jednu tvoří elegantně oblečení lidé, kteří chodí na schůzky, domlouvají prodej práv a „jedou byznys“. Diskuse se odehrávají v konferenčních místnostech se stropem z plastových čtverců se zářivkami. Je to odvětví, kde musíte mít minimálně sako a ideálně penis.

A druhá realita je živá literatura, autorky a autoři, kteří píší knihy a články poté, co si odbydou své občanské povolání, nezávislé nakladatelky nosící své knihy na zádech v krosně nebo ve vozíku, autorská čtení v zastrčených podnicích a regionálních knihovnách, kde v tom lepším případě knihovnice dělají, co můžou, aby do knihovny vůbec přitáhly lidi.

V teorii se kloním k tomu, že jde o škálu – na jedné straně stojí byznysové molochy, ať už je to světová „velká pětka“ nebo česká „velká trojka“ (Euromedia Group, Kosmas a Dobrovský), a na druhé ona nezávislá scéna. Přičemž jednotliví aktéři a aktérky se pohybují kdesi na tom spektru, tu víc vychýleni na jednu stranu tu na druhou. A zároveň je tato škála prostupná a možná se to neděje často, ale jedni či druzí si mohou udělat výlet „na druhou stranu“.

Když se ale ocitnu v jednom nebo druhém „extrému“ – ať už na Frankfurtském knižním veletrhu, nebo na nezávislém festivalu kdesi v regionu –, sama svojí teorii nevěřím. Jsou to dva světy, které existují vedle sebe a možná se někdy propojí třeba v rámci některých akcí, ale nelze říct, že by si rozuměly. Nastavení je totiž zcela rozdílné – jedna strana škály přistupuje ke knihám jako ke zboží, které lze prakticky jakkoli obchodovat, a cyničtí manažeři říkají, že je jedno, jestli prodáváte pivo, nábytek nebo knihy. Druhá strana naproti tomu vnímá knihu jako umělecký artefakt a – někdy až nábožně a nesmyslně – odtrhuje literaturu od jakéhokoli fungování v reálném světě, který ať se nám to líbí nebo ne, funguje na ekonomickém kapitálu a penězích. Můžeme se tvářit, jak chceme, ale mezi oběma konci spektra panuje naprosté nepochopení pro druhou stranu a oba konce fungují naprosto neudržitelně. Přepočítávat všechno na peníze je cesta do pekla, kterou stále mílovými kroky absolvujeme napříč společnostmi, ale domnívat se, že literatura je konstanta, která přetrvá věky bez ohledu na čtenářskou recepci, je taky nesmysl. Literatura má být živá, má se vztahovat k reálnému světu a komunikovat se čtenářstvem.

Příliš malý trh a příliš mnoho knih

Můžeme se uchlácholit tím, že jsou to jen extrémy a mezi tím se pohybuje dost nakladatelství, knihkupectví a knižních profesionálů na to, aby to nějak celé přežilo a postupně se „konsolidovalo“. Jistě, příklady z jiných odvětví a ideových spekter z posledních let nám totiž ukazují, že se všechno samo nějak ustálí a zprůměruje a že nemůže „vyhrát“ extrém. Akorát že vůbec, že. Současný (český) knižní provoz je ekonomicky naprosto neudržitelný. Přestože ředitelé velkých nakladatelství (často spojených zároveň s knihkupeckým řetězcem a distribucí) s bohorovným klidem vykládají, že „vždycky všichni dlužili všem“ a že se tedy není čeho obávat, případně že nás zachrání vánoční trh, protože „kniha je pořád levný dárek“ oproti třeba elektronice, situace je už po mnoho let zoufalá. A je dobré to přiznat. V knižním provozu neusilujeme o žádnou ekonomickou udržitelnost. Jde o spirálu dluhů, porušování lhůt splatnosti, porušování autorských práv a prekarizace.

Jediné, na čem se napříč spektrem shodneme, je, že vychází moc knih na příliš malý trh, což tlačí jejich cenu dolů a většina titulů se nezaplatí. Titulů vychází mezi 14 a 15 tisíci ročně. Pro srovnání – ve Švédsku žije o 200 000 obyvatel víc než u nás a vychází tam jen necelých osm tisíc knih, Francouzů je 67 milionů a vychází tam kolem 100 000 knih. Už se ale neshodneme na tom, jaké knihy by měly přestat vycházet. Mají to být ty, které si na sebe nevydělají, ale mají nějakou uměleckou nebo kulturní hodnotu, která může přetrvat i pro další generace? A jak poznáme, které to jsou?

Spoiler alert: nepoznáme, to chce skutečně čas. Ekonomie ale velí zbavit se jich, protože je to prostě nerentabilní. Nebo to mají být ty stokrát prefabrikované mainstreamové tituly, které člověk přečte, zahodí, zapomene, koupí si další? Ty možná nikoho nerozvinou a nevzdělají, ale zajišťují, že stále většina populace čte a financují z většiny ty tzv. náročné tituly. Klíč může být někde uprostřed – vydávat ekonomicky udržitelně lze. Například menší počet titulů, ale vyváženě tak, aby na XY mainstreamových titulů, které vydělají, připadlo XY těch, které nevydělají, ale jsou důležité z hlediska sociálního a kulturního.

Stejně důležité jako velké knižní veletrhy jsou malé literární festivaly, kde se prodávají knihy a konají diskuse a autorská čtení. Fotografie zachycuje literární festival Knižní lázně v Mariánských Lázních. | Foto: © Anna Štičková

Pilíř environmentální

Knižní provoz je ze své podstaty neekologický. Vyžaduje kácení stromů, hodně vody, značné transporty a tak dál. Nikdo nedokáže změřit, jestli uhlíkovou stopu, kterou knihy vytvářejí, vyrovná jejich společenský přínos. Chceme věřit, že ano. U většiny současné produkce spíš ne. Tak to bylo vždycky, značné množství knih vychází už od 18. století, většinu dnes neznáme a přetrvaly jen ty, které moudří muži označili za hodné místa v kánonu. Co je ekologičtější? Tištěné knihy, nebo e-booky? Před lety se čekalo, že fyzické knihy „zruší“ ty elektronické, které budou lepší, udržitelnější a praktičtější. Nestalo se. Tištěné knihy nepochybně zatěžují planetu (dřevo, voda, barvy, transport), elektronické zase vyžadují drahé čipy, na které se těží kovy v nelidských podmínkách. Navíc servery, na kterých e-booky „visí“, spotřebovávají obří množství elektrické energie a také vody na chlazení. Aby se výroba jedné čtečky vyplatila, museli byste ji používat víc let, než kolik vydrží čip v ní. Tištěná kniha se dá posunout dál skrze re-use platformy, ale taky se může rozpadnout, protože neekologické lepidlo nevydrželo.

Navíc knihu lze jen velmi složitě označit pomocí certifikace za ekologickou. Abyste tak mohli učinit, museli byste certifikovat celé nakladatelství, a pak každý výrobek – tedy každou knihu – zvlášť. To nikdo nedělá. Knižní trh se zatím spokojuje s tím, že některá nakladatelství tisknou na udržitelně vyrobený papír a v certifikovaných, udržitelných tiskárnách. Zdaleka ne ale všichni. Z rozhovorů s tiskárnami, které vedla moje studentka v rámci výzkumu k diplomové práci (na FF MUNI v Brně) jasně vyplynulo, že o udržitelný tisk a ekologické papíry mají typicky zájem hlavně zahraniční nakladatelství. Ta česká jen v minimu případů. Jsme v tom pozadu za zbytkem Evropy.

Před pandemií se navíc častěji vyplatilo nechat titul vytisknout v Číně a za pár tisíc dolarů jej na lodi převést do USA nebo Evropy. To už úplně neplatí. Pandemií radikálně stouply ceny dopravy za kontejner z Číny a svět se vůbec v logistice zpomalil a zdražil. To ale neznamená, že všichni začali tisknout na climate-friendly ručně vyráběný papír.

Pokud se zabýváte bibliodiverzitou, jsou tyto knihy nepostradatelnými zdroji inspirace. | Foto: © Anna Štičková

Změna je možná

Jsou ale cesty, kudy se vydat. Můžeme změnit přístup. Všichni – nakladatelství, knihkupectví i čtenářstvo. V první řadě je skutečně nezbytné ukončit nadprodukci, o které jsem psala výše. A to nejen v počtu titulů, ale i v počtu kusů. Postupně se v nakladatelském diskurzu (stejně jako v jiných branžích) prosazuje pomalejší, nerůstový přístup označovaný jako slow-publishing. Takový většinou naplňují především nezávislá nakladatelství.

Například švýcarská nakladatelka Annette Beger (Kommode Verlag) tvrdí, že se cíleně snaží dopady na životní prostředí mírnit: „Nepoužíváme plastové obaly na balení knih po jednom nebo několika kusech. Také tiskneme několik titulů najednou, takže tiskárna posílá dodávku jen jednou místo dvakrát nebo třikrát.“

Podobný přístup popisuje i Ferči Malik, ředitel slovenského nakladatelství Brak a stejnojmenného knižního festivalu: „Důležité je, že udržitelnost je stálým aspektem při tvorbě knihy. Že na ni myslíme téměř na každém kroku – při výběru papíru, formátu knihy a vlastně i při výběru samotné knihy. Vedle ekonomického hlediska vstupuje do tvorby knihy automaticky i hledisko ekologické.“

Nezávislá nakladatelství nepřistupují k pomalému vydávání jen z čistého altruismu, ale i z ekonomických důvodů – obvykle vydávají velmi úzce – žánrově nebo tematicky – zaměřené tituly, které nemají velkou cílovku. Nefungovalo by, kdyby vydávali desítky titulů v nesmyslně vysokých nákladech ročně. Vydávají jen jednotky titulů v nákladech mezi pěti sty a dvěma tisíci kusy. Takový objem se zase nevyplatí ani tisknout v Číně, ani převážet na velké vzdálenosti, většina takových nakladatelství proto tiskne ve „své“ zemi, nebo alespoň na stejném kontinentu, v rámci kterého pak knihy distribuují.

V případě, že knihy dojdou, další dotisknou, nevznikají pak přebytky, které z distribučních sítí míří do spaloven, což se děje častěji, než bychom si přáli. Co je hlavně ale u takových nakladatelství rozdílné oproti sériové výrobě v nakladatelských masokombinátech, je prvek kurátorství. Vzhledem k tomu, že prakticky každý titul může rozhodovat o tom, jestli přežijete, nebo osobně i finančně vykrvácíte, dvakrát až šestkrát promyslíte, jestli – a to i s grantovou podporou – má skutečně smysl, aby taková kniha vyšla. Jasně, vždycky se můžete splést, to se děje. Ale velká firma snáz zalepí díry po neúspěšných titulech a může jet vesele dál. V bezbřehém moři nadprodukce je jeden, dva, deset neúspěšných titulů jen kapkami.

Zajímavým fenoménem posledních let je vzestup nezávislých nakladatelství v zahraničí. Většinu významných literárních cen v Británii a dalších anglickojazyčných zemích už několik „sbírají“ tituly právě z těchto nakladatelství. A to přesto, že si nemohou dovolit drahou reklamu třeba v metru. V Česku taková situace zatím není, ale i tady se prosazují mnohá nezávislá nakladatelství, jejichž knihy se pravidelně umisťují přinejmenším na shortlistech literárních cen.

Pilíř sociální

Třetí nezbytná složka udržitelnosti je sociální rozměr umění a kultury. Knihy a texty neexistují ve vzduchoprázdnu, i kdyby někteří sebevíc chtěli. A proto je kromě toho, co knihy ve společnosti způsobují, brát zřetel i na to, kdo a za jakých podmínek je vytváří. Tedy v jakém pracovním prostředí tvoří autorky, redaktorky, korektorky, ilustrátorky, překladatelky, sazečky, grafičky, nakladatelky a tak dál.

A právě v této oblasti je – i vzhledem k ekonomické neudržitelnosti – knižní provoz v Česku, ale i jinde ve světě, zcela neudržitelný. Výpovědí o tom, že umělecká práce je také práce, ale že kromě lidí pracujících v kulturním odvětví to tak vidí málokdo, jsme za poslední roky měli šanci slyšet i vidět desítky a není třeba se opakovat.

Současné nastavení práce v kultuře ničí zdraví, vztahy a životní úroveň pracujících a je to systémový problém, nikoli „riziko podnikání“. Zatímco v Evropě se počty lidí pracujících v kultuře v loňském roce zvedly v devatenácti zemích, v osmi počet těchto lidí poklesl. Nejenže je Česko mezi nimi, je druhé nejhorší od konce. Lidé jsou vyčerpaní a z kulturního provozu odchází. Pokud ne kvůli vyčerpání, tak třeba proto že vědí, že pokud se jim narodí dítě, tak na volné noze mají velmi nízkou mateřskou. A časem i důchod. O čemkoli důstojném si můžeme nechat zdát. Mizí tím sociální i kulturní kapitál, na což jednou doplatíme, pokud už se tak neděje. Ztrácíme hlasy, perspektivy a zkušenosti lidí, kteří nemají peníze a postavení na to, aby za sebe mohli mluvit. Nemohou si dovolit dotovat svým časem, zdravím a na úkor rodin svůj talent. A my o nich nejspíš vůbec nevíme.

Je nutná změna systému?

Eliminovat „pouze“ dopady na životní prostředí tedy nestačí. Je nutná celková změna přístupu. Nakladatelka Annette Beger mluví o celospolečenské změně, protože všechno je propojené. „Udržitelnost je zásadně spojena s ekonomikou nebo politikou. Systém, ve kterém pracujeme, je výsledkem systému naší společnosti. Pokud se chceme stát udržitelnějšími, musíme do toho zahrnout i politickou strukturu. Musíme se stát lobbisty, i když je to věc, která se nám nelíbí. Musíme promyslet strategie a celkové fungování společnosti, ale mnoho lidí na tyto myšlenky reaguje s tím, že to nelze udělat, že je to příliš velká věc. A to je problém. Sami jsme si vytvořili neudržitelnou situaci a nyní – po několika stech letech – jsme líní ji znovu změnit. Nejsme prostě dostatečně inovativní ani odvážní.“ Také Malik vnímá udržitelnost šířeji a připomíná potřebu podpory smysluplných projektů. „Kromě ekologických požadavků vnímám také požadavky sociální a ekonomické. Zde také apeluji na podporu státu, který by měl produkci kvalitní literatury vyjmout z čistě ekonomického hlediska a nadále systematicky podporovat knižní profesionály, jak tomu bylo doposud. Ale do budoucna jsem velmi skeptický.“ Situace na slovenské kulturní scéně se po loňských volbách zhoršuje každým dnem. Obecně je ale současná situace nepříznivá vůči smysluplným kulturním politikám a kulturní diplomacii. Napříč Evropou se snižují rozpočty kulturních organizací a nedá se předpokládat žádné radikální zlepšení.

Výsledky, kterých lze dosáhnout vzděláváním, čtením, empatií a porozuměním, se totiž měří jen těžko. A ještě hůře se přepočítávají na HDP. Pokud ovšem „něco“ nezměníme, odliv lidí a talentu z literárního provozu bude pokračovat. O dámy a pány v sakách se bát nemusíme, půjdou na veletrhy prodávat jiné zboží. Ale je možné, že nám jako společnosti budou chybět výpovědi a perspektivy, které nás učí dovednostem, jež nejdou změřit ekonomickými měřítky.

březen 2024