Udržitelný rozvoj měst  Brno je křižovatkou slepých cest

Většina západoevropských metropolí si uvědomuje hrozby klimatické krize, uzpůsobuje se jim urbanismus i péče o město. Ale v moravské metropoli je tomu podle komentátora Stanislava Bilera cíleně a důsledně jinak: koná se tam přímo olympiáda v neudržitelnosti. Zabývat se v Brně udržitelností je podle něj komplikovanější než pěstovat orchideje na skládce, obtížnější než rozmnožit pandy v zajetí.
 

Žít udržitelně v neudržitelném světě vyžaduje úsilí, které se vzpírá lidským možnostem. Zatímco nesete slupky od okurek do hnědé popelnice s bioodpadem, o kus dál kdosi právě sype vybité baterie do komunálního odpadu. Možná jste doma stáhli vytápění o pár stupňů, aby se planeta neohřívala tak rychle, a u toho si čtete o nových uhelných elektrárnách v Číně, rekordním nárůstu produkce všech západních fosilních firem nebo o rekordním růstu bohatství českých fosilních miliardářů.

V devadesátých letech objevovalo Česko buddhismus. V televizi běžel jeden z mnoha dokumentů o jeho tibetské odnoži. Mniši z písku vysypávali týdny složité mandaly, které na konci smetli na hromádku nebo je rozfoukal vítr. Cvičení v přizpůsobení se marnosti. Na to bychom v Evropě nikdy neměli nervy, říkali jsme si ohromeně. O pár dekád později si všichni v nějaké části svého života sypeme mandalu z písku a doufáme, že se všechna zrnka spojí do smysluplného celku. V tom nám fandí vlády, radnice měst a akcionáři skoro všech korporací poháněných a tyjících z fosilních paliv, zatímco zametají veškerou naši snahu o udržitelný svět na jednu hromadu marnosti.

Globální bezmoc

Lokální jednání má být odpovědí na naší globální bezmoc. Extrémní plýtvání ve Spojených státech neovlivním, ale doma snad něco udělat můžu. Globální politika je mimo mé možnosti, ale udržitelné město, v němž žiju, to už je přece cíl v lidských silách. Tady by snad mandala mohla držet pohromadě. Zrnko k zrnku a nakonec vznikne něco, co bude dávat smysl. Proto mnohá města v Evropě na nic nečekají a v přechodu k udržitelným a uhlíkově neutrálním směřují po vlastní ose. Rychleji než Evropa nebo státy v nichž se nachází. Když můžete, tak přece musíte. Proč byste jinak žili? Ovšem ne v Brně, mém městě.
  Chodit ke kontejneru udržitelnosti v druhém největším městě této malé země je cvičením ve stoickém klidu, s nímž člověk zdolává nástrahy nesmyslné reality v níž se věci dějí, protože se dějí a žádný další smysl nemají. Člověk musí sám sebe obelhat, aby zde dokázal žít. Vysnít si jinou realitu, předstírat, že žije někde jinde úplně jiný život. Bez selektivní slepoty byste v Brně stěží překročili práh vlastního bytu. Zabývat se zde udržitelností je komplikovanější než pěstovat orchideje na skládce, obtížnější než rozmnožit pandy v zajetí.

Příslušné barevné popelnice vám před dům postaví město v podstatě na vyžádání. Tím veškerá péče města o udržitelnost světa končí. Za to před vás staví měsíc co měsíc a týden co týden nový důkaz, že všechno co děláte, nemá žádný smysl. Že se vaše s vypětím všech sil udržitelná domácnost nachází v neudržitelném městě, které investuje miliardy do svého vlastního kolapsu, zatímco vy doma vymýváte kelímky od jogurtu pro snazší recyklaci.

Brno, matějská pouť mezi městy

Uprostřed hroutícího se klimatu staví Brno obří hokejový stadion, za jehož cenu by mohlo pozvednout život města na smysluplnější úroveň. Působí to jako snaha zahnat nepřízeň světa jakousi pradávnou obětí: spálíme uprostřed hladomoru zbývající úrodu a budeme doufat v zázrak. Pokud se zázrak nedostaví, bude výsledkem po většinu času prázdná hala požírající energie a městské finance pro svou holou existenci. Ve městě, ve kterém zoufale chybí základní infrastruktura, v němž se stojí fronty na školky, základky i střední školy. Ve městě, ve kterém se pro spalující výheň nedá v létě venku dýchat, natož pohybovat. A jak nám ukazují proměny posledních let, léto končí pár týdnů před Vánoci a začíná někdy v únoru.

Po celou tu dobu bude nutné plochu intenzivně chladit, aby hokejová hala mohla být hokejovou halou a ne brouzdalištěm. Ale to je pouze jeden aspekt neudržitelnosti, který v Brně symbolizuje. Samozřejmě by bylo možné zadat veřejnou architektonickou soutěž a energetickou udržitelnost požadovat jako jednu ze základních podmínek. To by ale Brno nejprve muselo vůbec vypsat architektonickou soutěž, z níž by vzešly překvapivé nápady. Nebo jen úplně obyčejné nápady odpovídající současnosti.

Paříž finišuje své přípravy na letní olympiádu. Jakkoli je tato megalomanská akce atavismem jiných časů, je jedním z cílů Francie postavit udržitelná sportoviště, aby budoucí náklady město nezruinovaly. Paříž chce uspořádat nejzelenější olympiádu v historii, což znamená třeba masivní využití sluneční a geotermální energie pro sportoviště nebo olympijskou vesnici.

Kupodivu i při stavbě sportovišť si lze klást jiné cíle, než aby prostě nějak stály. Na druhou stranu brněnská hokejová hala bude mít velké parkoviště a v noci bude svítit barevně. Třeba jako kolotoč. Jaké město, takové cíle.

Město žádné cíle pro uhlíkovou transformaci nemá a tak bude těžko něco takové požadovat při stavbě svých budov. V případě haly město bez výběrového řízení zadalo nakreslení stavby brněnské developerské firmě, která sází haly a hangáry podle svých vlastních brněnských postupů. Místo architektonického překvapení a technologické inovace dostane Brno za zhruba sedm miliard korun (konečná částka je vždy neznámá) více téhož Brna. Hangár u výpadovky s parkovištěm, což je metafora celého města, jež pracuje na své pozici největšího parkoviště v regionu.
 

Posedlost automobilismem

Jedním z trendů měst, kterým jejich osud není jedno, je omezování individuální automobilové dopravy. S ní se do udržitelné budoucnosti dostat nedá. Nová hala se však buduje s novým povrchovým parkovištěm pro patnáct set aut a dopravu do města pouze přivábí. Okolí haly bude obsypáno osobními vozy, jako z nějaké fantazie sedmdesátých let minulého století, kdy se počtem aut na obyvatele měřila vyspělost světa. Ostatně poloha haly byla vybrána právě pro její snadnou dostupnost autem. Nekonečná asfaltová plocha se pak v nekonečném brněnském létě rozpálí a přispěje k tradičním dusivé atmosféře tohoto města na jihu země.

Brno je přitom stavbou parkovišť ve městě posedlé. V posledních letech zde vyrostlo v samém centru několik parkovacích domů, které obklopují historické jádro, jež je samo zavaleno dopravou. Toto budování kapacit není doprovázeno ani tím, že by odpovídající počet parkujících aut zmizel z ulic a ty se vracely lidem či snad dokonce přírodě, jíž jsme součástí.

V podstatě konceptuálním počinem je nový parkovací dům u Právnické fakulty. Místo bylo před necelými sto lety zamýšleno jako Akademické náměstí, které navrhl v éře vrcholící vlny brněnského funkcionalismu Bohuslav Fuchs. Ve století novém zůstal název, ale prakticky veškerý prostor zabere masivní parkovací dům pro více než 600 aut, coby hlavní dominanta Akademického náměstí. Za sousedy bude mít několik dalších parkovišť. Brno bylo před sto lety lepším, odvážnějším, progresivnějším a dokonce i udržitelnějším městem než dnes.

Kdysi města stavěly hradby, aby se bránila nevítaným invazím. Brno pro invazi aut natahuje červené koberce na úkor vlastní obyvatel, kterým nezbývá než se z města raději odstěhovat a zpět do něj za prací a nákupy dojíždět. Více dojíždění znamená chybějící parkování a zácpy, odpovědí jsou nové parkovací domy, městské okruhy a výpadovky. Problém nemizí, ale narůstá. Pracující lidé z okolí Brna přepisují trvalé bydliště svých dětí do centra, aby jim zajistili místo v základních školách, kam pak děti vozí svými SUV, což je druh dopravní rakoviny našeho světa. Znamená to také, že školy kolabují a nemohou plánovat své kapacity na další roky. Nové školy se nestaví, protože peníze požírá zmíněná hala…
  Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy zpracoval v letošním roce studii, v níž podle různých charakteristik srovnával Prahu s vybranými městy Evropy. Jedním ze sledovaných ukazatelů byl počet osobních aut na tisíc obyvatel. Před naším hlavním je pouze Varšava a těsně za Prahou Bukurešť a Sofie. Města považovaná za příjemná k životu se v tomto srovnání nachází na posledních místech, ať už je to Vídeň, Kodaň nebo Stockholm. Brno sice ve srovnání chybí, ale není těžké ho doplnit. V roce 2022 v něm na tisíc obyvatel připadalo 607 osobních aut, což by ve zmíněné studii stačilo na krásné čtvrté místo hned za bulharským hlavním městem. Je to skoro dvakrát tolik, co v nedaleké Vídni, která pravidelně okupuje vítězné pozice různých žebříčků o nejlepší města k životu. Je to také více než dvakrát tolik, co v podobně úspěšné Kodani, Amsterodamu nebo Barceloně.

Brno je jako vracející se otřes mozku

A to se bavíme o počtu aut, která patří obyvatelům města. Vedle tohoto monstrózního čísla Brno láká další desítky tisíc aut z okolí pomocí zmíněných parkovacích domů v centru města. Vedle exhalací a hluku doprava přináší další nepříjemnost kolidující s udržitelným životem a životem vůbec, a to jsou mrtví a těžce zranění. V rámci českých měst patří Brno dlouhodobě mezi vůbec nejnebezpečnější životu, což není nadsázka.

Každoročně se opakující výzkum zpracovaný Generali Českou pojišťovnou zkoumá poměr vážných a smrtelných nehod k celkovému počtu nehod. Z krajských měst si Brno drží primát, kdy smrtí či těžkým zraněním končí nejvíce kolizí, přičemž nejčastější obětí nehod jsou zde chodci. Každý rok končí okolo stovky lidí v nemocnici s těžkým zraněním. Brno přitom pro větší bezpečnost nejzranitelnějších účastnic a účastníků provozu nedělá nic. Ani při rekonstrukcích silnic nevznikají v Brně oddělené a bezpečné cyklostezky. Jenomže bez nich se do hustého a nebezpečného provozu na kole nikomu nechce. Navzdory tomu, že budeme vedle chůze jen stěží hledat udržitelnější způsob dopravy, než je kolo.

Ani chodci nemají vyhráno. Navzdory masivní výstavbě parkovacích domů jsou brněnské chodníky zasypány auty. Ty zde sice parkují teoreticky nelegálně, ale Brno přestalo tento přestupek fakticky postihovat. Kdysi běžné odtahy špatně parkujících aut z Brna zmizely, což dokládají statistiky brněnské policie. Kdysi se odtahovaly tisíce aut ročně, nyní klesl počet na desítky. Navzdory tomu, že počet aut ve městě roste. V roce 2015 bylo ve městě registrováno 175 tisíc aut. O šest let později jich bylo již čtvrt milionu. Spolu s tím Brno ruší chodcům přechody nebo je vybavuje semafory, aby chodci nezdržovali plynulost dopravy. V případě zmíněné haly město zruší existující přechod k brněnské Riviéře a nahradí ho nadchodem. Lidé si zajdou a auta nebude nikdo zdržovat.

Dopravní strategie města je neudržitelná a neslučitelná se životem. Když už náhodou město vymyslí způsob dopravy, který není podporou automobilismu, je dopravě zbytečný a devastující k přírodě. To nás vrací zpět k hokejovému stadionu, od něhož chce město postavit lanovku k nemocnici v Bohunicích. Asi aby to měli hokejisté rychlejší v případě otřesu mozku. Lanovka však má spojit nárazově využívaný stadion pro hokejisty, odkud jinak běžná brněnská populace nemá proč cestovat, s náhodným místem na kopci. Jako bonus vede přímo přes zimoviště kavek a havranů, kteří zde od podzimu do jara nocují již déle než století v počtu desítek tisíc jedinců. Lanovka by je vyhnala z Brna pryč, podobně jako Brno vyhání z města vše živé, kdy se město stává podobně udržitelným, jako opakující se otřes mozku.

Tento přístup doplňuje brněnská specialita týkající se libovolných staveb a jejich rekonstrukcí, kdy každá zcela neomylně začne kácením všech stromů okolo. Aby žádná živá tkáň nepřekážela plastovým potrubím, drátům a stavbám z oceli a betonu. Jako by zde udržitelnost byla nahrazena věčností, se kterou se mohou měřit jen plast, sklo a beton, nejspíš jediní vhodní obyvatelé pro město, v němž se počet tropických dnů v posledních dvou dekádách ve srovnání se stoletím minulým ztrojnásobil.
 

Brněnská olympiáda v neudržitelnosti

Bývaly přitom časy, kdy Brno v dobrém hledělo do sousední Vídně a snažilo se s ní držet krok v oblasti urbanismu a péče o město. To už je dávno. Zatímco Vídeň je symbolem dostupného bydlení pro všechny své obyvatele, v Brně si už může dovolit žít jen málokdo, kdy ceny bytů dohnaly Prahu a patří tak k nejdražším v Evropě. Brno vypadá jako developerský projekt pro investory, v němž se lidé vyskytují jakýmsi nedopatřením. Nejspíš proto je zde zbytečné řešit udržitelnost, která by byla v rozporu s růstem investic a výnosů.

Kodaň chce být do roku 2025 uhlíkově neutrální, což je dřív, než Brno dostaví hokejovou halu. Do roku 2030 chce neutrality dosáhnout třeba Glasgow nebo Helsinky, což je zhruba termín, kdy Brno možná postaví svou lanovku proti havranům. Ale udržitelný je možné být i ve vztahu k lidskému životu jako takovému. Oslo nebo zmíněné Helsinky už před pár lety snížily počet mrtvých na svých silnicích téměř na nulu. Stačilo omezit rychlost aut, redukovat jejich množství, rozšířit pěší zóny nebo postavit cyklostezky pro všechny.

Většina západoevropských metropolí už chápe, že dosavadní vývoj byl neudržitelný, nesmyslný a svým způsobem zvrácený. Současně jejich obrat ukazuje, že změny k udržitelnosti z nich činí lepší místa k životu, kde je více prostoru a bezpečí pro každého. Brno v tomto nejspíš sehraje významnou roli. Zůstane pro ostatní jako varování, věčná mandala marnosti z oceli a betonu. Jako připomínka časů, kdy lidský život mnoho neznamenal. Skanzen zapomenuté brutality, do nějž se jednou budou pořádat podobné zájezdy, jako dnes do KLDR.

červen 2024