Jak lépe komunikovat Zelenou dohodu  Zažíváme klimatický backlash

„Mnoho výzkumů ukazuje, že čím víc je debata nasycena jednoduchými morálními kategoriemi typu dobro x zlo, tím víc jsme polarizovaní, které podnikáme.“ Sémiotik z Varšavské univerzity Marcin Napiórkowski v rozhovoru s Piotrem Sołowijem mluví o tom, jak efektivně komunikovat o klimatické politice.

Je polévání varšavské mořské panny (socha v historickém centru, jeden ze symbolů Varšavy) vodou či barvou dobrá metoda, jak zastavit klimatickou změnu?

Nevím. Ale určitě je nutné si uvědomovat, jaká rizika se s takovou strategií pojí. V rámci vědeckého projektu NODES monitorujeme narativy ve veřejném diskurzu včetně těch spojených s klimatem. Je jasně vidět, že čím dál větší komunikační výzvu v této oblasti představuje backlash, tedy negativní odezva. Narůstá počet lidí, kteří svoji identitu a konání definují prostřednictvím odporu proti „teroru nové zelené klimatické dystopie“. Jedním z důsledků akcí, jejichž podstatou je útok na symboly, je právě posilování takový postojů. Je otázka, zda nad tím jejich přínos – upoutání pozornosti na problém – převáží, nebo ne. Zdá se, že v tomto případě se jedná spíše o přesvědčování přesvědčených a podněcování čím dál silnější negativní reakce ze strany skeptiků, což nahrává polarizaci.

Podobné reakce lze pozorovat v protestech polských zemědělců proti Zelené dohodě pro Evropu. Ukazuje to, že máme problém téma změny klimatu komunikovat?

Samozřejmě, že s tím máme problém. Ale v různorodé demokratické společnosti je přirozené, že narativů, příběhů a interpretací je vícero. Naším cílem by neměla být naprostá jednomyslnost. Takové věci existují jen v totalitních režimech. Příklad Zelené dohody dobře ukazuje, že nebudeme schopni vytvářet účinné klimatické politiky, pokud nevybudujeme širokou frontu a neoslovíme různé skupiny.
Podíváme-li se pozorněji na to, jak se Zelená dohoda pro Evropu komunikuje, uvidíme, že zapadá do narativu, který v NODES shrnujeme takto: „Můžeme překonat krizi, a ještě na tom vydělat.“ Napíšeme-li heslo Zelená dohoda pro Evropu do vyhledávače obrázků, objeví se mnoho grafik zobrazujících puzzle, nápady sepsané ve formě Mendělejevovy tabulky nebo virtuální interfacy jako z filmu Minority Report. To všechno jsou narativy o kontrole, o nadvládě odborníků, o řešeních přicházejících shora a založených na systému norem, příkazů a zákazů.

Reakce na takto pojatou komunikaci jasně ukazuje, že většina lidí smýšlí jinak. Na jedné straně máme velmi silný protest ze strany proudu, který říká: „Podívejte, chtějí nám sebrat auta, krmit nás brouky, zakázat vjezd do měst, obrátit náš život vzhůru nohama.“ Na druhé straně máme stejně kritickou odezvu mezi lidmi, kteří říkají: „Ne, je to jenom greenwashing, nová forma kapitalismu – místo řešení problémů jen přispějeme k tomu, že boháči budou ještě bohatší“. Zdá se, že kromě odborníků a autorů této koncepce s ní nikdo příliš spokojený není. Což neznamená, že konkrétní návrhy nemají smysl. Je to spíš problém narativů, které byly kolem Zelené dohody vybudovány. Nereagují na potřeby, obavy a hodnoty, jež jsou dnes ve společnosti přítomné.

V knize Opravit budoucnost. Proč potřebujeme lepší narativy, abychom zachránili svět (polsky 2022, česky nevyšlo) popisujete dva hlavní proudy narativů o klimatické změně – technooptimismus a technopesimismus. Jak se to má k Zelené dohodě pro Evropu?

Komunikace o Zelené dohodě pro Evropu má velmi blízko k technooptimismu. Je to narativ, který říká: „Nebojte se, diagnostikovali jsme problém, ale teď si s ním díky rozvoji techniky a vědy bez problémů poradíme.“ Má svoje plusy, protože máme díky němu ze sebe dobrý pocit, a to je přece důležité. Ale má také mínusy, protože oslabuje naši bdělost. Snímá z nás odpovědnost, a nakonec vyvolává dojem, že na nás v zásadě nic nezávisí.

Technopesimismus nám představuje zcela opačný příběh: apokalypsa už se blíží, žádná technologie nás nezachrání. Každé nové řešení s sebou nese kromě přínosů i nové problémy. Jakmile zalátáme jednu díru, objeví se jedna nebo dvě další, a proto jsme odsouzení k nějakému typu katastrofy. Je jedno co uděláme, stejně na nás nic nezávisí.

Ačkoli se tyto narativy téměř v ničem neshodují, představují nakonec velice podobný obraz člověka a jeho role. Vizi pěšáka neschopného ovlivnit realitu, v níž všechno závisí na technologii, která nás buď potopí, nebo zachrání.

Jak by mohl vypadat lepší narativ?

Neměl by být jen jeden. Potřebujeme spíše vícehlas, který nám umožní sladit dvě protichůdné věci. Zaprvé jde o to, čemu říkáme politika založená na důkazech (evidence-based policy). Když vědci říkají, že klima se otepluje a očkování funguje, není tu příliš prostor pro polemiku. Druhý aspekt je demokracie založená na diskusi, rozvaze (deliberative democracy), v níž se nesoustředíme na vědeckou pravdu, ale hovoříme o tom, jaké jsou naše hodnoty, čeho se obáváme a co bychom chtěli.

Výzva, která před námi leží, je tyto dva přístupy sladit. I ta nejlepší technologická řešení nám přinesou jen malý užitek, pokud nebudou odpovídajícím způsobem přijata. Budeme budovat čím dál lepší klimatická, energetická či dopravní řešení, ale lidé je budou odmítat, protože jim nebudou rozumět a neuvidí, že je nutné je zavést.

Budovat mosty mezi vědou a našimi hodnotami je obrovský úkol a nám se to příliš nedaří. Velmi často hledáme jedno řešení, které vyřeší všechny naše problémy. Zatím se však ukazuje, že tváří v tvář komplexním výzvám, jako je pandemie nebo klimatická změna, jedno zázračné řešení neexistuje. Zachrání nás spíše systém souběžně existujících řešení a inovací. Žádná z nich nebude dokonalá, ale společně nám mohou umožnit přiblížit se k lepší realitě.

Existuje prostor vypracovat v této oblasti společná řešení, když jsou politické rozdíly čím dál větší?

Bohužel ne, je tomu právě naopak. Algoritmy sociálních sítí nás vystavují stále hojnějšímu polarizujícímu obsahu. To nás od kompromisů ve veřejné sféře vzdaluje.

Neztrácejme ale naději. Pro mě byla vždy inspirující jednání u kulatého stolu v Polsku v roce 1989.

Domnívám se, že to je náš nedoceněný pozitivní mýtus. Změnil rok 1989 náš život v utopii? Absolutně ne! Tak realita nefunguje, nežijeme ve filmu Walta Disneyho. Jedny problém se vyřešily, mnohé další se objevily. Ale kulatý stůl nám ukazuje, že i dvě strany rozdělené krví, opravdu hroznými událostmi, jsou schopné se při zachování určitých procesních pravidel posadit k jednomu stolu a hovořit spolu.

Pravidla jednání u kulatého stolu jsou univerzální. Můžeme se z nich hodně naučit. Vděčíme za ně profesoru Januszovi Reykowskému, zapomenutému hrdinovi těchto událostí. Coby psycholog byl zodpovědný za organizaci rozhovorů. Roky pracoval na tom, jak vytvořit prostor napomáhající dohodě i v situaci, kdy jsou obě strany maximálně znesvářené. Tedy prostor, který účinkuje opačně než dnešní sociální sítě. Ukazuje se, že když hovoříme v obecné rovině, antagonismus narůstá, ale když dostaneme k vyřešení konkrétní, přesně specifikovaný problém, například krizi bydlení, strany se zapojí do hledání společného řešení. Rozdíly pak už nejsou negativní, ale mohou být přínosné, protože umožňují podívat se na problém z různých úhlů.

Těch pravidel je více. Důležité je neskákat si do řeči, aby se obě strany mohly vyjádřit, nepadnout do pasti rozebírání minulosti, ale zaměřit se na výzvy a problémy k řešení, a nesoustředit se na identity. Ve výsledku můžeme krok za krokem budovat veřejnou sféru, v níž kompromis nebude něco špatného. Budeme chápat, že abychom vyřešili nejdůležitější výzvy, musíme se domluvit i s těmi, kteří smýšlejí jinak, mají jiné hodnoty a jiné priority než my.

Nacházíte v oblasti zelené politiky takové pozitivní příklady, z nichž bychom mohli čerpat inspiraci?

Mám rád příběh ozonové díry. Moji generaci s ní v dětství strašili. Pamatuju si, jak jsem takhle sám strašil svoji sestru. V našem paneláku se dalo vlézt do takové malé díry pod schodištěm, byla tam hrozná špína. Když jsem sestru hlídal a nechtěl, aby tam lezla, říkal jsem jí: „Nelez tam, je tam ozonová díra, spadneš tam a zabiješ se.“ Jako děti jsme věděli, že to není žádná legrace, protože ozonová díra je hrozně nebezpečná.

Dnes se ozonová díra v diskusích o klimatu vrací. Lidé říkají: „Dobře, dobře, pořád nás něčím strašíte, před třiceti lety jste strašili ozonovou dírou – a kde je jí konec?“ A skutečně, tento problém se do značné míry podařilo zvládnout. Vědci pochopili, že pokud ozonovou vrstvu nepřestaneme ničit, budeme mít velké potíže. Politici a voliči to vzali na vědomí. Byly podniknuty globální kroky směřující ke snížení emisí freonů. Samozřejmě to byla jednodušší výzva než v případě klimatu. Ale byla to globální výzva, kterou jsme jako lidstvo zvládli. Bod pro nás!
 

Jaké mýty v diskusi o klimatu vás nejvíce rozčilují?

Demaskovat různé antiklimatické narativy a konspirační teorie je snadné. Zajímavější a poučnější však může být podívat se na to, jaké chyby děláme, když se necháme vést starostí o přírodu.
Dvě pasti, do kterých snadno spadneme, jsou tišení výčitek svědomí a hledání obětního beránka. Jsou to dvě strany téže mince. Chtěli bychom komplexní, mnohaúrovňový problém zredukovat do jednoho prostého řešení. „Dělej tuhle jednu věc“, nebo: „jenom přestaň dělat tohle“ – a všechno bude v pořádku. Přehnané soustředění na jeden aspekt způsobuje, že se rozhodujeme iracionálně a zanedbáváme jiné faktory. Ideální příklad je naše fobie z drobných plastových předmětů. Sbíráte víčka?

Ano.

No právě, a to je skvělý příklad. Před nějakými patnácti lety mě kamarádka pobízela, abych sbíral víčka, že si je ode mne vždycky vyzvedne a odveze je do školy. Pomyslel jsem si: moment moment, tohle nedává smysl. Kdyby měla víčka jakoukoli hodnotu, tak by ti šikovní pánové, kteří sbírají plechovky a kovy, sbírali i je. Jako vědec jsem si pomyslel, že je to zajímavá záležitost, která stojí za výzkum. Akce se teprve rozjížděla a lidé na internetu uváděli různá fascinující vysvětlení, proč se víčka sbírají. Možná se z nich mele podklad pro dálnice, nebo je vykupuje Coca-Cola? Vyskytovalo se také mnoho absurdních odpovědí, například že lisy na skládkách explodují, když se do nich dostane zašroubovaná lahev.

Ukázalo se, že odpověď je jednoduchá. Víčka jsou obyčejný plast. Vykupují se. Zjišťoval jsem, co si lidé myslí o hodnotě takového víčka. Tipovali, že má hodnotu od 20 do 60 grošů (tj. asi 1–4 Kč). A víčka skutečně stála 20–60 grošů, ovšem nikoli za kus, ale za kilogram. A kilogram víček, to je asi 432 kusů.
Co nás tento příběh učí? Ukazuje nám, že bychom potřebovali tuny víček, abychom získali jakékoli smysluplné peníze. Zároveň nevěnujeme pozornost tomu, že převážení tun víček po městě generuje mnohem větší ekonomické i ekologické náklady, než jsou groše, které za ně dostaneme. V Polsku akce vyvrcholila tím, že se ve všech obcích objevila krásná obrovská kovová srdce, do nichž bylo možné víčka vhazovat. Ale teď paní Ursula von der Leyen tuhle legraci ukončila, když všechna víčka připevnila k lahvím. A nám před každou radnicí zůstanou ta velká, prázdná srdce… Víra ve víčka, podobně jako v magické účinky zákazu plastových brček, ukazuje náš sklon přemýšlet jednorozměrně. Problém plastů je však komplexní. Jedno prosté gesto ho nevyřeší.

Je možné získat proti takovým jednoduchým, jednorozměrným narativům o světě odolnost?

Ale my proti takovému smýšlení obvykle odolní jsme! Chápeme, že hrnec za deset tisíc zlotých nevyřeší všechny naše problémy, a když k nám někdo přijde a chce nám takový zázračný hrnec prodat, obvykle nemáme problém odmítnout. K magickému myšlení jsme náchylní, pouze když sami hodně chceme věřit, že to funguje.

Jiná potíž jsou hodnoty. Moralizování je polarizování. Mnoho výzkumů ukazuje, že čím víc je debata nasycena jednoduchými morálními kategoriemi typu dobro x zlo, správně x špatně, my x oni, tím víc jsme polarizovaní a tím méně efektivní jsou kroky, které podnikáme. Zní to paradoxně, že? My chceme boj dobra se zlem. Zdá se nám, že nás bude lépe motivovat. Čím více však přemýšlíme v těchto kategoriích, tím horlivěji se zaměřujeme na odchylky od našich zásad, místo abychom hledali dohodu, která nám umožní problém účinně řešit.

Nejde o to, že bychom konstatovali, že je úplně jedno, zda se klima otepluje, nebo ne, zda nám z GMO vyrostou chapadla – věda nám dává odpovědi na mnoho otázek. Jenže vědecké důkazy nám nepřinášejí morální nadřazenost. Fyzika nijak neurčuje, co je správné. Věda říká, že klima se otepluje a že se možná všichni uvaříme, ale neříká, proč bychom tomu měli zabránit, kdo by měl nést náklady na zelenou transformaci, jak je vhodné se o toto úsilí podělit. To jsou věci, na nichž se musíme domluvit.

A můžou moudré narativy zachránit náš svět?

Dobrá otázka. Narativy bývají moudřejší než lidé. Znám dost nepříliš moudrých lidí, kteří mají moudré narativy, dělají skvělé věci, žijí skvělým způsobem, dosahují obrovských úspěchů, protože jejich narativy představují dobrý návod k použití reality.

Proto je dobré se o naše narativy starat. A ony prospívají díky různorodosti. Zavírat se ve své bublině, vyhýbat se dialogu, když nechceme poslouchat druhé, protože máme pocit, že jejich narativy jsou špatné, zlé, vzdálené našim hodnotám, je jako pálit knihovny. Snižujeme tím počet a rozmanitost narativů v našem světě. Jenže s narativy je to jako s ekosystémy. Právě bohatství a rozmanitost nakonec představují odpověď. Toto bychom se měli naučit, chceme-li vybudovat svět, který nebude založen na pouštní monokultuře a vybetonování všeho kolem. A začít bychom měli odbetonováním svých narativů. Dovolme, aby v nich rostl plevel, aby všechno nebylo řízené a uspořádané, aby se vyskytovaly pochybnosti. Prospěje nám to všem.
 

duben 2024