Prekérní práce  Dějiny třídního boje na parkovišti před hypermarketem

Bára Bažantová loni prodávala vánoční stromky na českém maloměstě. Během předvánočního shonu se na několika parkovacích místech před nákupním centrem čas srazil do jednoho velkého chumlu. Svět se odrážel v zrcadle na rohu silnice a v tom odrazu se dalo zahlédnout, že to, co se zdá jako maličkost, je ve skutečnosti velká věc. Že odcizení (ani v kapitalismu) nepřichází zvenčí, ale zevnitř nás samotných. A že to tak nemusí být.  

Je středa a středa je první slevový den, což znamená že před hypermarketem je už od rána živo. Otevírá se v sedm a když vylezu kolem osmé ze zeleného mercedesu jménem Berta, svět za naším pozinkovaným plotem působí jako mraveniště. Akorát místo jehličí a stébel trávy vláčí mravenečci nákupní tašky a vozíky buď přeplněné, nebo na přeplnění čekající. Vánoční kaktusy, brambory, bůček, hřbitovní svíce, do ruky chlebíček z lahůdek, kde podle vzoru normalizačního seriálu Žena za pultem dělají ty nejhezčí holky (ale vážně, v lahůdkách žádní muži nikdy nepracují). Přes noc pršelo, sotva odmontuju plot, rozbalím dva, tři stromky a jdu se převlíknout do suchých kalhot. 

Na stánku jsem sama, můj společník Marek rána těžko snáší. Dlouze kouří a dlouze se dívá do prázdna, než načne první plechovku cideru a odstartuje den. Pije k snídani a pak v průběhu dne až do večera – cidery, víno, rum zapíjí tím, co kdo donese v podobě úplatků za podpulťáky.

Co je pod pultem za zboží, zajímá vás? Stromečky obzvláště košaté od kmeni ke špičce, na přírodu snad až podezřele symetrické, hustě zarostlé chvojí, zlatě barvené jmelí s kuličkami. Prosím, pozor, to je velmi důležité, kuličky znamenají peníze, to znamená čím víc kuliček, tím méně starostí s budoucností. Pod pultem jsou zkrátka perfektní Vánoce.

„Prosím, pozor, to je velmi důležité, kuličky znamenají peníze, to znamená čím víc kuliček, tím méně starostí s budoucností.“ | Foto: © Bára Bažantová

To nejkrásnější jmelí

Déšť naštěstí s ránem odešel, ale mokro zůstalo, je to otrava. I když je nad nulou, být celý den venku a tahat stromy sem a tam dává mému netrénovanému tělu zabrat. Berta je sice vytopená, ale teplo věčně otevřenýma dveřma sálá pánu bohu přímo do oken a nám nezbývá než  se zahřát prací. Čím větší stromy, tím víc tepla, tím intenzivnější bolest ve ztuhlých zádech. Největší stromy mají kolem tří metrů. Za jeden strom, nehledě na výšku, šířku nebo druh, je provize 20 korun. Základní sazba dělá po zdanění 35 000 korun za stánek, což se rozpočítá mezi dva lidi, měsíc dvanáctihodinovek. Pauzy na obědy? Neexistuje. Diškréce vás taky nespasí. Ani každodenní paní lačnící po nejkrásnějším jmelí (je to past, to nejkrásnější mají vždycky u sousedního stánku) většinou nenapadne potáhnout cenu z 35 na 40 korun, a tak jste odkázaní na koruny až dvoukoruny z jednoho stromu. 

Stromů se za den prodá různě, s blížícím se Štědrým dnem většinou vánoční horečka vrcholí. Nicméně i kdyby jich bylo sto, což znamená že byste se víceméně nezastavili, byla by to na člověka tisícovka k dobru, to znamená 1500 korun za 12 hodin, zhruba tolik, kolik tu během měsíce minete za ohřátou pizzu a kafe z automatu, protože vyfáraná dvojplotýnka vám vzplála pod rukama hned první den. Když potom v jednu ráno mžouráte rozespalýma očima na náklaďák, co přivezl asi dvě stě kusů jedlí, smrků a borovic, napadne vás, jestli to máte zapotřebí. Naštěstí s sebou závozáci mají posilu, ve třech nám to trvá kolem hodiny a půl.

„Když potom v jednu ráno mžouráte rozespalýma očima na náklaďák, co přivezl asi dvě stě kusů jedlí, smrků a borovic, napadne vás, jestli to máte zapotřebí.“ | Foto: © Bára Bažantová Před spaním si čtu o blížícím se zrození Dažboga a připadá mi, jako by na mě z přeplněných polic nad postelí padaly krabice s bordelem, bundy, boty, zapalovače bez plynu, angličáky bez koleček, nesmysly. Sotva zavřu oči, zazvoní budík, aby to začalo zase nanovo. Jmelíčka, větvičky, stromečky, platba kreditkou v lese? no už jste to viděl?, bez těch spodních větví se vám tam vejde víc dárků mladá paní, stromky? tak to jste tu blbě, my prodáváme jahodovou zmrzlinu… I tenhle repetitivní humor v průběhu dne pomalu dochází. Cykličnost občasně naruší upovídaní zákazníci, třeba košíkář, který mi s radostí vypráví, jak prodával stromky v Německu. Ptám se ho na pracovní podmínky a on popisuje, jak dělal na pozici správce na plantáži, kam si lidi jezdili svůj stromek sami uříznout. V devadesátkách dostával na hodinu 15 marek, později po přijetí eura spadla jeho mzda na tehdejší minimálku. Jak je tomu teď, neví. Německá minimální mzda se pravidelně zvedá. My horko těžko dosahujeme na tu českou.

Poslední články řetězce

Marek mi už dva dny slibuje sprchu v šatnách hypermarketu, ale nikdo ze zaměstnanců se mnou nemá slitování. Sprchy tu nemáme, říká seschlá stařena za pultem informací pro zákazníky, já o ničem nevím. Jeden večer mi blahosklonně vypůjčí klíč od záchodu pro invalidy, ať se jdu umýt tam. Teplá voda neteče a umyvadlo se ucpává, brzo to vzdám. O další den později se mnou k pultu dojde můj kolega. Marek sem jezdí prodávat Vánoce už několik let, takže když mu žena tvrdí, že se vždycky myl v umyvadle, rozesměje se, ona pochopí a musí pokořeně vytasit klíč od umývárny. Po několika dnech dvanáctek a nočním závozu stromů mi teplá voda dopadající na moje tělo připadá jako luxusní lázeň. Později, když nahlížím do standardizované smlouvy mezi naším zaměstnavatelem a obchodním domem, žádnou dohodu o užití místního sanitárního zařízení nenacházím, jen spoustu zákazů a nařízení. Musím dát za pravdu Markovi, který mi vysvětluje, že jediná možnost je najít vstřícné lidi na nejnižší možné pozici a domluvit se s nimi, ostatně i my jsme tu poslední články obchodního řetězce. Vzpomenu si na svého oblíbeného českého dramatika, bývalého hrobníka, kterého poslední dobou potkávám za pultem jednoho malého pražského knihkupectví a ačkoliv jeho motivacemi pro volby zaměstnání si jistá nejsem, najednou se mi trochu uleví. Roztáčet kola kapitalismu jako prodavačka vánočních stromků mě vnitřně trýzní mnohem míň než představa, že jsem zaměstnankyní nějaké progresivní instituce, nebo (nedej satan) žebrám stát o status umělce, potažmo tedy o přijetí nenáviděným ekonomickým systémem. 

Ve výsledku si nejsem vůbec jistá, jestli ony proklamovaně progresivní instituce a iniciativy nejsou v lecčem problematičtější než ty otevřeně zavrženíhodné. Jestli nehledě na veškeré své dobré úmysly (týkající se, snad ne vždy uvědoměle, především vlastního blahobytu) nedláždí příslovečnou cestu do pekla kapitalismu s lidskou tváří. Na chmurné myšlenky o komplexitě komplikací s kapitalismem naštěstí není moc času, ještě chvíli se s Markem před spaním hádáme o to, kdo z nás co nechápe, než nás přetopená Berta obejme svou upocenou náručí. 

„Na chmurné myšlenky o komplexitě komplikací s kapitalismem naštěstí není moc času.“ | Foto: © Bára Bažantová

Jejich únavu na vlastní kůži

Dny plynou celkem poklidně, je nad nulou a občas dokonce vysvitne slunce. Fyzická práce mi dělá dobře, i když po pár dnech se mi přestává dařit držet svou vnitřní morálku. Nezvládám včas vstávat, porušuju abstinenci, dochází mi trpělivost snášet invektivní poznámky, zbytečné dotazy, hloupé vtipy. Místy jsem nepříjemná a cítím se trapně. Jednak právě proto, že jsem nepříjemná, jednak kvůli tomu, jak sama občas vnitřně soudím nevlídné prodavače, řidiče autobusu, ženy za přepážkou. Stydím se, když na vlastní kůži cítím jejich únavu z toho být většinou lidí, se kterými přicházím do styku, vnímaní veskrze strojově. Čím míň mě adresují jako člověka, tím víc se moje lidskost projevuje vztekem, je to pro mě snazší.

Pozoruju při práci svého společníka a po dlouhé době, kdy se snažím odolávat jeho šarmu, k němu pocítím obdiv, až musím trochu povyrůst, abych si ho mohla přiznat a necítila se zahanbená. Vidím, že nikdy nikoho neodbude, nehledě na to, jak mu zákazníci jsou nebo nejsou sympatičtí. Mluví s lidmi tak, že shodí svoje obrany, strachy i spěch a na chvíli jsou sami sebou. Uvolnění, autentičtí. Poprvé od té doby, co se známe, se skutečně zamyslím nad tím, co tvrdí, totiž že není důležité, co člověk dělá, ale jak. Nejsem si jistá, jestli tohle tvrzení lze aplikovat plošně, těžko si představit, že někdo je a zůstává eticky uvažujícím ředitelem nadnárodního korporátu, nicméně najednou cítím, jak i taková (z mého pohledu) zbytečnost jako prodávat vánoční stromky může nabývat nejrůznějších významů a podob.

Sounáležitost kapitalismu navzdory

S tím bezpochyby souvisí všechno ostatní, co se v Bertě a kolem ní odehrává. Berta tady není jenom naším příbytkem, ale místem setkávání. Ať už se jedná o pátečního prodavače grilovaných kuřat, co si přijde po směně vykouřit cigáro (a který celý den krmí odřezky mou fenku), prodejce kaprů, kteří občas zajdou na panáka, nebo nejrůznější pobudy, zbloudilce a společností přehlížené lidi, pro něž jsou dveře Berty vždycky otevřené, a kteří sem chodí pro trochu lidského tepla. Kumpáni mého kumpána se stávají automaticky mými kumpány. Nosí sem dárky, obědy, neuvěřitelné životní příběhy. Jsem ráda za jejich návštěvy, být tu ve dvou by bylo mnohem smutnější.

Když doprodáváme zbytky stromků, opadané jmelí, polámané větve, když pomalu uklízíme Bertu a její okolí, začíná mi být smutno. I přesto, že posledních několik dní prší a mě opouští síla i odhodlání, přezouvám se z jedněch mokrých bot do druhých polosuchých, nechávám svého společníka dělat víc a víc práce, i přesto se nějaká moje část nechce vracet zpátky.

Zpátky do shonu povětšinou odcizeného města, kde postrádám Bertinu a Markovu pohostinnost a kde navzdory svým přesvědčením mnohem snáz zapomínám, že důležitost toho nebýt sám nespočívá v tom necítit se osamělý, ale cítit sounáležitost s druhými, ať už jsou kdokoli: ne na základě sdílených zájmů, ale na základě toho, přichází-li s otevřeným srdcem.