Feminismus & environmentalismus  Ekosexuální procházka Stromovkou

Do Prahy zavítaly ekofeministky Annie Sprinkle a Beth Stephens, aby tu přednesly přednášku na téma Země jako milenka a vedly workshop zaměřený na ekosexuologii zakončený performativní procházkou parkem Stromovka. Magdalena Šipka se tam vydala a potýkala se se svými vnitřními démony. 

Na úvodní přednášce v Kampusu Hybernská je plno. Annie Sprinkle, umělkyně s doktorátem z Institutu pro pokročilé zkoumání lidské sexuality v San Francisku, se svojí partnerkou Beth Stephens, umělkyní a vzdělavatelkou zaměřenou na vizuální umění, pouští sestříhané klipy ze všech svateb, které organizovaly. Vzaly si takto spolu celou Zemi a pak ještě všechny živly. Každá z jejich svateb byl stylizovaný, zkvířený rituál, se zapojenými hosty*kami, performery*kami, umělci*kyněmi a pornoherci*čkami. Jejich oblíbená skupina lidí.

Právě pracují na svém filmu o vztahu k ohni a tak o tom také nejvíce mluví. Beth vysvětluje, jak dříve nebylo vůbec běžné stavět budovy uprostřed lesů, jak jsme narušili oblast ohňů a ohně ji teď narušují zpět. Díváme se na záběry jí a Annie, jak prochází lesy. Annie má s sebou svojí krásnou velkou kabelku a je zároveň nepraktická i uchvacující.

V rozhovoru se lehce dotkneme politické situace v USA. Sprinkle mi připadá jako dokonalá postava na usmiřování kulturních válek. Beth vypráví o tom, jak se Annie v hotelu rozzářily oči, když hráli Take me home country roads, má skvělý makeup, za sebou kariéru porno hvězdy, její přístup k ochraně planety je vedený láskou k přírodě kolem nás, k nám samotných i ke vší diverzitě.

Annie a Beth učí, jak kvířit rituály, jak dělat citlivé porno, jak prezentovat krajinu ženského těla nejen jako zkoumaný objekt, jako černou díru všepohlcující matky či idealizovanou panenskou Artemis. Vystupují proti misogynii i objektifikaci. Všechno se v jejich pojetí nějak zároveň přibližuje životu. I skrz přizvání živlů do vztahů. Později čtu v knize Annie o orgasmu, že máme i jiné erotické zážitky než prostě sex. Stejně erotické může být i koupání se v jezeře. Voda tak vstupuje mezi nás, tvoří další přítomnou entitu.

We stand with Kača Olivová

Po konci přednášky se vracíme do vstupní haly, kde je obrovské dílo složené z jídla, ovoce, pečiva, pomazánek. Vypadá jako květina rozlezlá přes celý stůl. Chvíli z ní jíme a pak někdo upozorní na to, že má ještě něco zbýt pro přednášející, které se zasekly v přednáškové místnosti. Na místě jsou rozházené samolepky odkazující na podporu pedagožky Kači Olivové. Kača spolu s Darinou Alster pozvaly Annie Sprinkle a Beth Stephens do Prahy. Zároveň teď Kača Olivová spolu s Evou Koťátkovou, AVU, Cenou Jindřicha Chalupeckého a Národní galerií čelí směsici kritiky a osobních útoků z petice, kterou podepsala skupina českých „zasloužilých“ umělců a umělkyň. Samotné petici neslouží ke cti, že ji založila manželka pedagoga, který byl vyhozen z AVU, protože se snažil přijímacími zkouškami protlačit svoji dceru. Umělecký svět a feministicky orientované instituce se pokouší o dialog, brát vážně i argumenty protistrany, ač jsou v některých aspektech urážející.

„Zasloužilí“ umělci kritizují například příliš kolektivistické zaměření AVU či absenci soutěže (třeba v případě Ceny Jindřicha Chalupeckého). Autoři*ky petice vytváří dojem, že vzdělání na AVU je nekvalitní a narušuje tradici, která zaručovala kvalitní výuku. Některé směry, kterými se například Cena Jindřicha Chalupeckého ubírá, jsou přitom zcela v souladu s nejnovějšími poznatky a trendy v oblasti pedagogiky – například útlum soutěživosti ve smyslu škálování a soustředění se na jedinečný přínos každé*ho „zúčastněné*ho“. Dále důraz na aktuální témata, která jsou živá pro studující. Taktéž určitou sebekritičnost a důraz na problematičnost převládajícího jednání v naší společnosti, snaha si všimnout i problematických (kolonizačních) aspektů naší kultury, ne jen ustavičné schovávání se za narativ českého národa jako největší oběti dějin.

Tíže kolektivních rozhodnutí

Workshop začínáme další den všichni spolu v kruhu v podkrovních prostorách Ateliéru Nová média II. Účastnictvo workshopu přijelo studentsko z Rakouska, Slovenska a Polska a je tu bezmála čtyřicet osob. Představují nám svůj Ecosex Manifesto. Ladíme pohyb, dýcháme v jednom rytmu, říkáme svá jména a svá ekosexuální jména a sdíláme sladké i slané části svačin a pak už nás rozdělí do skupin, ve kterých se připravujeme na performativní procházku Stromovkou. Půjdeme parkem, jako bychom měli rande také se stromy, jako běžnou věc, součást pěny dní a zároveň jako nějaký druh umění, rituál spojení všech tří živlů.

Naše skupina je nesourodá, nakonec se k ní přidávají všichni lidé, kteří zrovna neposlouchali, když rozdělování probíhalo, další začínají až další den. Snažíme se psát svoje záměry pro procházku na velký list papíru. Snažím se aktivovat všechny svoje facilitační dovednosti, ale moc to nejde, druhý den v úvodním kolečku říkám, že se mi zdálo o duších dvou žen, které neměly dost dobrou práci a jejich rodina jim to vyčítala.

V jednu chvíli strašně toužím po tom, aby někdo přišel zvenčí a řekl nám, co a jak máme přesně udělat. Že má každý třeba tři minuty, máme se vystřídat. Kdyby někdo zakročil a rozhodl to za nás. Přichází jen Beth se svými dalšími nápady s tarotovou kartou Smrt, s níž teď pracovali na jednom semináři. Je to důležitý a zajímavý, možná je to i nějaké její osobní vyznání, ale z mého pohledu to vůbec nepomůže. Zůstáváme s nutností rozhodnout samy*i.

Jsem prý hádavá a agresivní

Zas od znova tak dochází k štěpení uvnitř skupiny, ke složitým procesům získávání autority, k bojkotům. Nemám už na to upřímně nervy a tak vyzývám lidi, kteří si spolu špitají v rohu, aby se zapojili. Navrhují společnou meditaci v parku, kde pak proběhne i procházka, protože teď je atmosféra moc napjatá. Pomocí „napjaté“ atmosféry a toho, že spolu s dalšími dvěma „příliš aktivními účastnicemi“ přesvědčujeme skupinu, aby se semknula, pak společně dojdeme do parku. Tam účastnice Franceska začne spolu s ostatními meditovat a pak přejde k imaginaci, jejíž výsledky si pak sdílíme a která má říct něco o našem vztahu k vlastnímu egu, partnerstvu, očekávanému potomstvu.

V tu chvíli se ve mně všechno začne vařit, protože vůbec nechápu, jak nás toto cvičení necelé dvě hodiny před závěrem vyměřeného času vytrhne a pomůže nám připravit naši část performance. Po konci sdílení to řeknu Francesce, pohádám se s dalším člověkem ze skupiny, jsem prý hádavá a agresivní a nemám pro celý proces tu vhodnou energii, odejdu. Křičím na kluka, co zatím celou dobu citoval feministické články, ať mi neříká, co mám dělat se svojí energií. A on se zastaví a najednou omluví, což mě dojme, ale v tu chvíli už mi jiný muž vysvětlí, že jsem moc agresivní. Pomalu odcházím.

Franceska jde za mnou a přesvědčuje mě o tom, že takto vznikají skupiny, že se známe jen chvíli a ještě něco dalšího. Jsem jí za to vděčná, ale stejně jdu domů. Ležím v posteli a vůbec nevím, jestli jsem schopná druhý den přijít. Píšu vyučujícím, vyučující to řeší se zbytkem skupiny. Vzpomenu si na to, že už v průběhu přípravy workshopu jsem napsala báseň o tom, jak jsem unavená, a domluvím se se zbytkem skupiny, že ji přečtu. Moje skupina mezitím domluví nějakou taneční sestavu napůl ten den večer na baru, napůl přes whatsappovou konverzaci.

Odhazujeme stará trápení

Performance druhý den je jako nějaké vzkříšení. Všichni mají krásné pestré oblečení, jsou uvolnění, blyští se, nějak se společně poddáme té události, konflikty předchozího dne zmizí. Rituály kromě toho, že se dají kvířit, také představují nějakou platformu přístupnou všem, ve které si dokážeme najít místo, která má svoji vlastní sílu, nezávislou na nás nebo druhých lidech, nějak propojenou s celkem, ale ne jen celkem naší rozhádané skupiny. Je vážně krásně, procházíme proudem vody, odhazujeme stará trápení, pálíme je v ohni.

Hádes nás převáží doprostřed ostrůvku na Štvanici, kde sledujeme oheň sestavený z propletených těl, tanec více lidí a pak zase jen dvou lidí. Opíráme se o stromy a samy o sebe. Tehdy si prostě lehnu zem, dám nad sebe ruce, nechávám vše odplout. Přichází ke mně Annie Sprinkle, dělá si moji fotku a říká, že je to hezký. Jo, holka, konečně jsem s sebou práskla na zem, každýmu bylo jasný, že to potřebuješ víc než zas dělat důležitou.

Pak přichází čas pro naši skupinu věnující se tématu země. Všímám si, že další ze skupiny „těch holek, co příliš tlačí na pilu“ se přes nesoulad se skupinou zvládají skvěle zapojit, ve svých vlastních kostýmech, se svojí vlastní identitou. Jedna se promění v Máří Magdalenu. Snadněji než já se vzdávají účasti na společné části rituálu. Nejsou povinně kolektivní, ale zůstávají přítomné. Proces učení se v tom „aktivistickém“ kolektivu je pro mě nakonec velkou školou vyrovnávání se sama se sebou i s druhými.

Učení skrz střed sama se sebou

Při občasné účasti na performancích jsem byla zvyklá na transformační sílu, kterou může tato zkušenost mít. Ponoření se do rituálu se může blížit transu, je spojené s velkým fyzickým vypětím a následnou únavou, je zásadní životní zkušeností, která má možnost něco změnit. Tento rituál, kterého jsem se účastnila, byl o to silnější, protože jsem ještě zažila jeho náročné přípravy. Celkově musí přiznat, že mě naučil mnoho o mně samotné. Uvědomila jsem si svůj současný stav, jakýsi „level energie“ a svoje mechanismy, jakými sama sebe oklamávám, když se snažím získat kontrolu nad situací místo toho, abych si odpočinula. Kromě vztahu sama k sobě jsem si také zvědomila mnoho poznatků o svém vlastním vztahování k druhým. Zážitek mě snad posunul také ve schopnosti komunikovat a domlouvat se ve větší skupině lidí s mnohdy rozdílných kulturním i osobním pozadím. Právě schopnost komunikovat s lidmi napříč a nacházet společná řešení považuji za zásadní kompetenci pro dobrý život v nadcházející době.

Zároveň to všechno bylo sakra těžký, přála bych si mít v tom všem průvodce, vidět snadnější řešení, odnášet si katarzi i na vyslovené, reflektované, vědomé úrovni. Chtěla bych v tom celém umět užít funkční metody a nástroje a nejen tolik bloudit. Zároveň mně tato zkušenost střetu do určité míry zcelila a tím, že byl celý workshop zakončený silnou, prožitou performancí a po ní ještě dnem, který měl celý zážitek „usadit“ pomocí cvičení pohybu a dech Ališe Červinkové, myslím, že zarámování bylo dostačující.

Ostatně workshop byl určený pro studující vysokých škol, lidi formálně dospělé a často dospělé i nejen podle roku narození. Provází mě i určitá důvěra spočívající v tom, že se v rámci skupiny neodvážíme otevřít témata, která bychom jako jednotlivci nebyli schopni ustát. Nikdo mě v žádný okamžik nenutil k větší aktivitě nebo k hlubšímu sdílení, sama jsem si zvolila, jak moc se do celé akce položím.

Petenti petice proti vedení AVU uvádějí, že dochází k „likvidaci struktury, metodiky a systému vyučování“ a v tomto bodu souhlasím s tím, že k přeměně těchto struktur skutečně dochází. Nedochází k ní ale nahodile, nýbrž v souladu se současnými pedagogickými směry. Zároveň stále na mnoho tradic navazuje, možná jich naopak zve do hry více a neulpívá jen na jedné západní. A co se týká struktur, tak směrem k horizontálnějšímu stylu výuky, který je víc zaměřený na celý kolektiv, je jich naopak potřeba víc. Už je nedrží jen „vedení“ a neuvádí v provoz skrz poslušnost, ale naopak se na jejich tvorbě podílí každý člen a k celkovému fungování jsou tak třeba sdílené hodnoty, sdílená chuť se učit. Toto kolektivní sdílení odpovědnosti má potenciál naučit mnohem více a rozhodně není jen pokusem o pohodlnost.  

október 2024