„Život“ na venkově  Budoucností je hřbitov

Venkov, to jsou domy, ploty a silnice, kterým chybí lidé, tvrdí sociolog a spisovatel Stanislav Biler. A jak vidí venkov budoucnosti? Stane se skanzenem či oázou praktičnosti a izolovanosti od světa? A lidi? Odváží se vyjít ven ze svých krásně opečovávaných sídel a sdílet?

Venkov žádnou budoucnost nemá. Neexistuje. Skoro všechny významy, které venkov má, jsou spojeny s minulostí. S věcmi a událostmi, které již neexistují, možná ani nikdy neexistovaly. Venkov je postmoderní prostor čekající na osídlení. Fyzický svět bez významu.

Venkov, to je mýtus, říkám si, když tímto mýtem kdesi na Vysočině zrovna procházím. Zmrzlou krajinou počínajícího března. Jdu zmrzlou polní cestou mezi zmrzlými poli. Procházím okolo zbytků lesa zdevastovaného kůrovcem. Mrtvé stromy se opírají jeden o druhý, zlomeny v polovině, rozházené po cestách, které nikde nezačínají a nikam nevedou.

Venkov je romantizovaná představa prokápavající českou literaturou a filmovou i seriálovou tvorbou. Místem vzpomínek, z nichž většina se nestala a na ty skutečné se zapomíná. Mnoho z nás, většina, možná všichni, máme venkov spojený s dětstvím. Vyrostli jsme tam, trávili prázdniny, jezdili k příbuzným. Dětství a venkov se slévá v jedno, aby výsledkem nebylo nic skutečného.

Procházím troskami

Procházím jistou vesnicí a nemohu popřít, že existuje. Jsou tady domy, ploty, zahrady. Odkudsi štěká pes. Z komínů se kouří a z pod podrážek bot skřípe posypový štěrk. Lidé si stavěli domy poblíž sebe, aby žili spolu. To, co vzniklo, byla pospolitost, společnost. Jdu touto vesnicí, rozhodně ne poprvé, a rád bych dodal, že ne naposled, ale mezinárodní dění posledních týdnů mi takový optimismus neumožňuje. Obraz před očima se prolíná s obrazy v telefonu. Rakety, bomby a hořící domy. Budoucnost nemusí existovat vůbec pro nikoho, natož pro český venkov. Pes za plotem hledí na mě, já hledím na něj. Stojí tam v mrazivém podvečeru a nemusíme nikam před ničím utíkat. Není to zas taková samozřejmost, jak jsme si oba před měsícem ještě mysleli. Můj pes očuchává psa za plotem a já se snažím uhodnout, jestli má tohle všechno nějakou budoucnost. Byl jsem tady v týhle vsi loni, i předloni a předtím taky. Na jaře, v létě, na podzim i v zimě. Proměnlivost vegetace a teploty vzduchu jsou důkazem existence života, psi taky. Občas proletí pták. Snad nikdy jsem tady ale nepotkal člověka. Jinde taky ne. Venkov, to jsou domy, ploty a silnice, kterým chybí lidé. Popření společenství. Babky kafrající na návsi existují jen ve filmech pro pamětníky a v pohádkách.

Když procházím venkovem, procházím troskami. I to, co nevypadá jako trosky, jsou trosky. Trosky a sutiny, budov, smyslu a života vůbec. Skoro všechny nové stavby jsou sutiny. Čím víc uhlazené, zarovnané a vyžehlené, tím větší bordel, maskovaný zámkovou dlažbou, obsypaný kačírkem, mramorovými nebo říčními oblázky. Zarovnané trávníky osázené květináči nízkých dřevin, které jsou úhledné a tak praktické! Nepadá z nich listí, ani v nich nehnízdní ptáci, kteří by posrali všechnu tu praktickou krásu z hobbymarketu. Ptáci na venkově vůbec chybí. Ptáci a lidi.

Budoucnost je na hřbitově

České zahrady a český venkov jsou jen větší verze hřbitovů a náhrobků. Ta stejná symetrie, ty stejné materiály, ty stejné dekorační prvky a blikající světýlka. Ta stejná praktičnost a omyvatelnost. Hřbitov je malou verzí vesnice. Podle hřbitova poznáte vesnici. Chcete-li vidět živou českou vesnici, projděte se po jejím hřbitově. Uvidíte toho více. Hroby se neskrývají za zdmi, tujemi a ratanovými ploty. Na hřbitově poznáte minulost i současnost každé vesnice. Hřbitov je často jediným funkčním sociálním prostorem českého venkova, který ještě drží nějak pohromadě, místem, kde spolu lidé hovoří. Hřbitov je budoucnost české vesnice.

Sice se hovoří, já píšu, o jednom venkově, ale venkov není jeden a pokud není jeden, není jedna ani budoucnost. Máme mnoho různých venkovů, které jsou všechny mrtvé jiným způsobem.

Venkov-noclehárna, venkov chalupářů a venkov úpadku

Máme venkov příměstský, noclehárnu městské pracovní síly. Pro jedny vysněným bydlením za městem, pro druhé znouzecností, protože si bydlení ve městě dovolit nemohou. Pro třetí pak snad původním domovem, který jim kolabuje před očima, který osidlují přicházející. Tenhle venkov se rozrůstá a žije v kolonách aut. V ranních na cestě ven, večerních na cestě dovnitř. Žije na parkovištích Kauflandu, Penny a Lidlu. Žije způsobem, jako by to snad ani nebyl život. Lidé tohoto venkova tráví dekády v práci, aby splatili hypotéky tohoto takzvaného života na takzvaném venkově, i když to není ani venkov ani život. Snad tohle žádnou budoucnost nemá, ale trochu se bojím, že tohle je možná jediná budoucnost venkova. Děsím se toho v tý vsi kdesi na Vysočině, v níž prokazatelně žije jeden pes za jedním plotem.

Venkov chalupářský je snahou střední třídy vrátit se do ráje autentické existence, které padnou za oběť všechny volné příjmy. Kde starousedlíci šroubu-lú.jí sádrokartonové podhledy s bodovými zářivkami, tradiční chalupáři odhalují a brousí trámy. Kde starousedlíci lepí plastová okna místo kastlových, chalupáři utrácí jeden průměrný plat za jedno řemeslné kastlové okno. Aby jejich chalupa vypadala jako tradiční venkovský dům na tradičním venkově, na němž žádný dům tradičně nevypadá.

Se svou neurotickou činností chalupáři neustanou, dokud nebude nad každými dveřmi přibitá podkova, na každé venkovní zdi alespoň jedno kolo od vozu a na každém parapetu muškáty a spící kočka podřimující na úhledné hromadě naštípaného dříví. Nejvíc autenticky, tradičně a usedle vypadají na venkově domy těch, kdo v nich trvale nežijí, kdo utrácí své nadprůměrné příjmy za to, aby jejich stavení vypadalo co nejvíc obyčejně a venkovsky. Před každou autentickou a tradiční roubenkou či stavením jizerských hor a podhůří Krkonoš parkuje stejně tradiční poslední model SUV některé z prémiových značek z pražskou SPZ. Tohle je další budoucnost. Gentrifikace se netýká jen měst, ale také venkova. Hezká místa pro hezké a bohaté lidi.

Posledním venkovem je ten málo přitažlivý pro chalupáře a současně příliš vzdálený od ekonomických center. Venkov úpadku a přiměřené chudoby, kde nikdo nemá peníze na zateplení a zámkovou dlažbu a veškerá estetika povstává z puklin a drolící se omítky, kde kočky prolézají okolo vchodů hladové a kříženci psů roztodivných tvarů a barev vztekhle štěkají na zablácených dvorcích. K tomu se blíží to místo, na kterém zrovna stojím, ale i sem už pronikly první bungalovy a jeden dům s obrovskými okny až k zemi. Tenhle venkov budoucnost nemá a přesto je tím jediným, kde se dá ještě dýchat. Ale ne moc, takhle v zimě tenhle vzduch chudých dost škrábe v krku. Tohle budoucnost nemá. Ale možná zrovna takto bude vypadat naše budoucnost v haldách a sutinách válečných trosek, říkám si, zatímco si pročítám potrhané plakáty nalepené vedle autobusové zastávky. Plakáty z léta, avizující svatojanskou diskotéku v sousední obci a oldies fernet stock party v té další.

Panelák v krajině

Kdysi se, asi oprávněně, remcalo, že život na sídlišti je anonymní, lidé v panelácích se neznají ani nezdraví. Český venkov je takovým panelákem v krajině. Popřením společnosti i života, dobrovolnou izolací. Místem, kde žije každý sám a po svém, jeden vedle druhého všichni stejně.

Říkáme tomu venkov, ale venku nikdo není. Lidé chtějí dům na venkově, aby mohli být na vzduchu a děti byly v přírodě. Ale proč jsem na všech venkovech venku sám? Říkám si, zatímco sám, tedy se psem, opouštím tuto obec, která by se mohla jmenovat skoro jakkoli. Procházím po cestách mezi obcemi, do nichž se nastěhovali všichni ti lidé, aby mohli žít na vzduchu a venku, zatímco jsou všichni a pořád zavřeni doma a být venku znamená sedět na terase, pod pergolou či v altánu s grilem na dosah ruky. S grilem, na němž lidé, kteří nežijí, grilují mrtvé věci z Kauflandu, Penny a Lidlu, obklopeni estetikou Bauhausu, Hornbachu a Baumaxu. Chodím okolo a pozoruju je škvírami v dobře utěsněných plotech a doufám, že tohle snad žádnou budoucnost nemá, že je to všechno nějaký strašlivý omyl a nedorozumění.

Jdu cestou k lesu, spíše lesíku, k hromadě dříví rozházeného po zemi. Jdu pryč a doufám, že snad jednou v životě zahlédnu nějakou budoucnost, která by stála za to. Jdu odkudsi kamsi zhruba v polovině života, pokud Putin nerozhodne jinak a já se tady a teď nevypařím. Když vše zkolabuje, zvítězí představy, které jsou zrovna po ruce, říkal Srnicek s Williamsem v jejich knize Vynalézání budoucnosti (Inventing the Future: Postcapitalism and a World Without Work, 2015). Když se smíříme s koncem, uvolníme si ruce pro budoucnost, psal Jem Bendell v textu o adaptaci na konec všeho.

Je tohle ještě budoucnost?

Mnohost venkovů představuje mnohost budoucností. Mnohé venkovy jsou v tuto chvíli ztraceny. Vše smyslupné vzniká na okraji, v pásmu mezi bděním, sněním a halucinací. Venkov je halucinace, u které musíme rozhodnout, jaký druh tripu to nakonec bude.

Romantika rozpadajícího se plaňkového plotu naráží na praktičnost betonových prefabrikátů z hobby řetězců. Přesto leží budoucnost v udržitelnosti prvního, protože pouze udržitelnost je nesmrtelná.

Venkov je postmoderní prostor, v němž se ideje odpojily od fyzické existence. Tradiční svět okupuje města. Venkov čeká na svůj nový tvar. Ve městě má každý roh svůj význam, každá ulice řád explicitně zanesený na cedulích, dopravním značení a vývěsních štítech. Každá identita zde nakonec najde své fyzické zázemí a lidskou tvář pro naději sdílení a souznění.

Venkov se stal místem, v němž můžete žít ve virtuální realitě, které ve fyzickém světě nebude odpovídat vůbec nic a vůbec nikdo. Fyzický prostor nesouvisí se současností, je jen změtí haraburdí utopenou v chaosu.

Jen tak je možné, abych procházel jistou vsí kdesi na Svitavsku, v prostoru vysídlených Sudet, kde lidé na podzim pořádají tradiční burčákové slavnosti - stopadesát kilometrů od nejbližší vinice, kde si na návrší narvali do šutru Thorovo kladivo, zatímco boží muka pod starou lípou se bez zájmu sunou k zemi, stejně jako postarší muži s kořalkou zavření v garážích, kam odcházejí cosi kutit. Ponejvíce svůj odchod ze světa.

Překroč vlastní práh

Tento a další venkov čeká na návrat lidí, kteří zde založí společnost, nové návsi a otevřené dvory, z nichž si lidé budou mávat a nikoli si hrozit pěstí či bez zájmu hledět k zemi. Budoucnost tkví v překročení vlastního prahu směrem ven k těm druhým, k oprášení cest, které vedou odněkud někam, z jedné obce do druhé, od jedněch dveří k druhým, aby nekončily nikde nebo v křoví.

Venkov se stane podobným útočištěm, jako kdysi zanedbané části měst pro mladé a příliš neklidné, nebo venkov normalizačního disentu, kam unikali ti, kterým nebylo všechno jedno. Dnes lidé unikají z měst, protože bydlení vykoupili investoři a spekulanti. Venkov, ne každý, ale leckterý, může být žitelným a udržitelným útočištěm ve světě hroutícího se klimatu.

Stačí opustit mylnou představu o tradičním světě, a přijmout tu roztomilou povinnost venkov znovu vynalézt, coby místo funkčních komunit, sdíleného světa, kde nemusí mít každý svou sekačku, pilu, štípačku, frézu, sbíječku, bazén ani auto, protože věci můžeme kupodivu vlastnit spolu a v ušetřeném čase se válet na mezi udržitelného ekonomického poklesu.

Venkov čeká, až ho osídlí lidé, kteří v něm budou chtít skutečně žit. Kteří zaboří nehty do hlíny, zboří betonové ploty, prošlapou chodidly nové stezky k sousedům, opráší kostelní lavice nebo stvoří nové psylocibynové kulty. Čeká na ty, kdo se odváží pohlédnout druhým do očí, kdo opustí temné kryty bungalovů a budou dýchat vzduch alespoň na tu chvíli, než nás vyhladí důsledky naší civilizace, našeho vlastního rozumu.

marec 2022