Vesnický život  Já jen sedím a píšu tohle

Básník a novinář Karel Škrabal žije a pracuje ve městě. Ale jakmile to jde, odjíždí na venkov a žije jako vesničan: sází stromky a druží se se sousedy. Ve vsi Svatoslav dokonce založil festival.

Dal jsem si počítač na stůl na dvorku. Mám na chalupě silnější wifi, ale i tak mne překvapil signál až tady. Ale Facebook nechávám vypnutý. Slyším ptáky, vítr, souseda, jak v tichosti něco dělá na zahradě. Nebo je to spíše pole. Zahrada přecházející v pole. Na poli za naším dvorkem je jen tráva. Neděje se tam nic. Jen jednou za rok pořádáme se sousedkou festival. Kapely na dvorku. Teď je tu takové to klasické vesnické ticho. Slepice, v dálce pes, nějaké to ťukání, občas před barákem projede auto, motorka, výjimečně traktor. Sekačky i cirkulárky mlčí. Za barákem kvete louka, stromy. Je všední den, ale já jsem se vymluvil z práce a píšu místo toho tohle.

První jarní trávu jsem posekal předevčírem. Už to chtělo. Nikdy se mi nechce hrabat a uklízet ji. Nechávám ji ležet. Vím, že to není dobré. Pak jsme šli do hospody, peklo se prase. To se tu tak jednou do měsíce děje. Žádné narozeniny nebo něco podobného. Chlapi pečou prase na dokonalém ohništi i motacím ústrojí, sejde se plno lidí, každý něco zaplatí na osobu, asi stovku, možná méně, nevím. Zapomněl jsem to. Když jsem usínal nad asi šestým pivem, náš olympionik, máme tady chlapa, co byl na olympiádě a ještě se jmenuje stejně jako naše vesnice, rozmíchal lžičku či dvě kafe v panáku rumu. Vesnickej kokain. Vím, že jsem na ně tlačil, ať jdeme domů, paní hospodské taky musí někdy spát. Šli jsme k olympionikovi. Další den jsem z půlky prospal a z druhé pročuměl do zdi a televize. To všechno, co jsem chtěl udělat, musím udělat dneska, kdy píšu tohle.

Jdu zasadit vrbičky. No, vrbičky, dvě žíly, mrskačky, co jsme upletli na Velikonoce. Rodinná tradice. Stejně jako sednout do starého obytného auta a jet do některého z mála kempů v Česku, které už mají na Velikonoce otevřeno. I s hospodou. Přijede tchýně s tchánem karavanem, dříve jezdila i švagrová. Než se to posralo. No a vždycky pleteme pomlázku, já to zapomenu, žena mi to připomene, čtyři a čtyři, krajní doprostřed naproti a přiložit na druhou stranu. No a ty pomlázky pak vždycky sázím na dvorku. Většinou všechny dříve nebo později chcípnou. Sázel jsem je dřív i na chatě v Českém ráji. Ale tu rodiče manželky před lety prodali. Nevím, co to mám za mánii schovávat si stromy. Schovávám si i vánoční stromky, proto je kupuji v květináči. Jdu je zasadit a pak budu psát dál tohle. Jeden vysoký smrček, borovice, jedle v květináči z loňska. Vánoční stromky na našem dvorku. V dálce kvetou jabloně, růži jsem vpletl do černého bezu, předevčírem vztyčil spadlý břečtan s kamarádem, co se mnou hraje v kapele a koupil tady zahradu, kterou já jsem už dávno někomu jinému prodal. Dříve tam chodila hospodařit naše rodina. Jarda na ní postavil maringotku. Když máme ten fesťák na dvoře, dělá zvukaře. Moc se na to těší, furt něco vyměřuje, počítá a zakresluje. Když je pak akce, bývá k večeru nervózní, všude se motají nějaké postavy a on místo piva a holek musí balit techniku. Je to řehole, dělat na vsi underground, ale teď je měsíc do akce a těšíme se, mírné pořadatelské chvění námi prochází, i když píšu tohle.
Mám tady v garáži takovou starší motorku, padesátku, koupil jsem jí kdysi od bratrance. Je to italský skútr pro ženský na nákupy, jmenuje se po nějakým broukovi. Když sem přijedu bez auta, hodí se. I jinak na ní občas někam popojedu, nákupy, hospoda. Nakopnout jí po zimě není lehký, tak stokrát musím šlápnout na pedál. Jdu na to. Nakonec to nebylo tak strašný, asi se probrala, když jsem jí nechal asi hodinu vyhřívat na sluníčku. Fechtla jsem rozjel raz dva. Jel jsem na obecní úřad za starostou, říct mu, že zase bude ten náš fesťák, aby to bylo všechno na pohodu. A pak za olympionikem, že mu dám po tom šíleném večírku svoji novou sbírku, zjistím, zda je všechno na pohodu a dám mu pár plakátů na fesťák, ať je rozdá nebo i vyvěsí. Ale jen tak decentně, nechceme konkurovat cyklistickému závodu a zábavě, které se zde konají ve stejném termínu. My jsme se k tomu termínu s tím naším přifařili, říkali jsme si, že když už je ve vsi bugr, tak se přidáme. Někteří to berou jako chytrý tah, jiní jako parazitování na obecní akci. Starosta na úřadě nebyl a olympionik doma taky ne. Tak jsem mu to pověsil v igelitce na branku, ti jeho psi mi málem ukousli ruku. Ještě že tak vysoko nevyskočili. Po cestě domů jsem potkal souseda z ulice, který si pořídil novou elektrotrojkolku. V předu řídítka, vzadu korbička. Praktický jak prase. Když střelí divočáka, taky ho na tom odveze, myslivec. Dobíjí tak jednou za týden. Pořeší s tím vozítkem úplně všechno. Má odepínací plachtu na korbu i plátěnou kabinku dopředu. Jezdí i v zimě. Také bych takové praktické vozítko jednou chtěl, ale zatím jen sedím a píšu tohle.
Foto: © archív Karla Škrabala Dneska večer jsou čarodějnice. Už tady nebudu, jedu jinam, hrajeme s tou naší kapelou v Břeclavi. Je to škoda, kdybych tady byl, bylo by to pro mě lepší. Ukázat se, pozdravit. Možná i pro vnímání v obci by to bylo lepší, ale možná nad tím jen moc přemýšlím. Sere pes. Loni mi po čarodějnicích před barákem přibyl na silnici velký nápis: Náplava. Letos se uvidí, ale sem už to psát nebudu, tohle už je dopsaný.

apríl 2018