Jak prožívají mimořádnou situaci v České republice Vietnamci? Líčí radost, s jakou pomáhají i staří lidé, kteří se tu cítili doposud zcela na okraji, i určité rozpaky nad náhle probuzeným zájmem.
Tento článek zveřejňujeme se svolením Deníku Referendum.
Obava, že případná nákaza v komunitě by mohla vést úřady k uzavření tržišť, což je pracoviště velkého počtu Vietnamců, byla však veliká a zcela na místě. Nebylo náhodou, že hned druhý den poté, co se koronavirus v České republice objevil, vydal Svaz Vietnamců výzvu adresovanou své komunitě, mimo jiné s žádostmi, aby všichni, kteří se vrátili z rizikové oblasti, zůstali po čtrnáct dní doma, aby živnostníci omezili nebo změnili způsob objednávání zboží z rizikových zemí a aby pozastavili velké akce či události.
Svaz Vietnamců rovněž vybídl krajany ve sdružení, aby plně důvěřovali vládě, jak je ostatně zvykem i ve Vietnamu. Není zcela jasné, zda to bylo myšleno tak, aby vůle české vlády dostala úplně volný průchod, jak to chodí ve Vietnamu, anebo zda se spíše jednalo o doporučení v duchu slovanského: „Důvěřuj, ale prověřuj.“
Jestliže Češi začali přivykat myšlence „Moje rouška chrání tebe a tvoje rouška chrání mě“, Vietnamci to vidí trochu jinak. Již po deset let se s rouškami lze ve Vietnamu setkat jako s ochrannými pomůckami každodenního života. Lidé se tak chrání před čím dál tím znečištěnějším vzduchem.
Vietnamci rovněž věří, že roušky obecně brání v přenášení nákazy mezi lidmi. Prodejci ve večerkách je začali nosit celkem brzy, dříve, než to bylo povinné, a dokonce ne vždy se přitom setkali s pochopením. Původně laxní přístup Čechů k rouškám vietnamskou komunitu dokonce znervózňoval, zvlášť poté, co se vláda rozhodla od 11. března zavřít školy.
Toho dne se uvnitř zdejší vietnamské komunity začalo vážně diskutovat, zda rodiče nemají poslat své potomky, většinou už narozené v České republice, do Vietnamu. Přišlo jim, že Vietnam nezvládá situaci špatně, roušky tam nosí každý a poctivě; a ostatně každá příležitost naučit se vietnamsky je dobrá. Kromě toho, mnozí přemítali, zda až bude v České republice hodně nakažených, nebude zdravotnický systém pohlížet na Vietnamce jako na občany druhé kategorie?
Důvodu k takový úvahám tedy bylo více a někteří doopravdy odjeli. Zástupce vietnamské menšiny se proto obrátil na místopředsedkyni Rady vlády pro národnostní menšiny, Helenu Válkovou a obdržel její vyjádření, které následně předal krajanům. Helena Válková poskytla ujištění, že bez ohledu na národnost či státní občanství, bude nemocným v České republice poskytnuta lékařská pomoc podle závažnosti onemocnění, nikoli podle jakýchkoliv jiných kritérií.
Až vyjádření paní zmocněnkyně pro lidská práva, že v rámci svých kompetencí by „přijala veškerá opatření k eliminaci jakékoli diskriminace, včetně informování ministra zdravotnictví a vedení České lékařské komory“, částečně vrátilo vietnamské komunitě klid. Situace se navíc rychle změnila. Tehdy ještě nikdo netušil, že za tři dny nato bude vyhlášený nouzový stav, na který byl málokdo připraven.
MedViet v akci
Ne všichni Vietnamci nicméně pomýšleli na odjezd, jakkoli se to mohlo jevit racionálně z důvodů obav o zdraví nebo kvůli pociťovné nejistotě ve vztahu k vlastnímu postavení ve společnosti. Spíše naopak, většina počítala s tím, že tu zůstane.MedViet je skupina mediků vietnamského původu, která se denně pohybuje mezi dvěma světy. Na jedné straně je to svět profesionálů v českém zdravotnictví. Na straně druhé jsou to jejich rodiče a příbuzenstvo s jejich zvyky a chováním přivezenými z Vietnamu. To je rozvojová země a má sociálně zdravotnické zabezpečení na zcela odlišné úrovni, než jaká je normou v České republice.
Před pár lety začal MedViet seznamovat vietnamskou komunitu se základními informacemi o nutnosti pravidelných a preventivních prohlídek, o možnostech a přednostech darování krve, kostní dřeně a podobně. Právě členové MedVietu si povšimli, jak tenká je zásoba roušek třeba na Bulovce.
Paní L. je návrhářka a „díky“ nouzovému stavu se pustila ve velkém do šití roušek, když bylo jasné, že jich tolik chybí. O svůj nápad se podělila se skupinou MedViet a se skupinou Být rodičem CZ (Làm Cha Mẹ CZ). Tak začalo vůbec první hromadně organizované šití roušek, které se dál šířilo rychleji než sama epidemie.
Společně uspořádali také veřejnou sbírku na nákup látek a materiálu. Na transparentním účtu spolku Být rodičem CZ je možné vidět, jakým tempem začaly od 15. března příspěvky proudit. Jak se vyjádřil jeden z členů spolku, přispívají i „strýcové“ (akcionáři Saparie, majitelé legendární tržnice SAPA — các bác chủ chợ) a „najednou mizí rozdíly mezi lidmi“.
Vyprávěl, jak je až dojemné vidět starší paní, které šijí dlouho do noci, a jak jsou šťastné, že mají možnost přispět, aniž by potřebovaly, aby se o nich vědělo. Takový postoj v komunitě není vzácný.
Běžně se setkáte s tím, že staří lidé povídají, jak neměli co na práci, a tak jsou rádi, že alespoň mohli spolu s dětmi v rodině šít roušky. Děkovný vzkaz od mile překvapených sousedů si nechali jen pro sebe. Jsou i tací, kteří uzavřeli darovací smlouvu s podmínkou nezveřejnit jejich totožnost. Anebo tací, kteří se šli zaregistrovat do seznamu dobrovolníků v místě svého bydliště.
Až 16. března zprávy o angažovanosti Vietnamců pronikly do médií. Toho dne se mimo jiné na sociálních sítích objevilo srdíčko s heslem „Vietnamci pomáhají“ a s poznámkou „Kávu a pití pro členy složek Integrovaného záchranného systému zdarma, děkujeme“ se začalo šířit mezi večerkami. I toho se média samozřejmě rychle chytla.
O den později Svaz Vietnamců vyzval komunitu k finanční sbírce na nákup zdravotnických pomůcek s tím, že v jednotlivých městech a krajích mohou uspořádat tamější skupiny krajanů vlastní akce. O schopnosti Svazu zaktivizovat své členy napříč Českou republikou svědčí fotky, které se od toho dne začaly objevovat na sociální síti a které obvykle doprovází věta typu „Zástupci vietnamské komunity města X věnují Y roušek městu Z.“
Například i sbírka v hodnotě 140 tisíc korun na ventilátory v Ústí nad Labem se zrodila právě na základě uvedené výzvy. V návaznosti na to média seznámila veřejnost s dalšími vietnamskými jmény, jež už jsou z druhé generace a plynule hovoří česky. Jedním z nich byl Tran Van Sang, autor anebo spoluautor projektu, který není zcela neznámou tváří pro českou veřejnost, neboť vloni kandidoval do Evropského parlamentu.
Jen veřejnoprávní televize ČT 24 bohužel sáhla vedle. Místo snahy kontaktovat aktéry napřímo, se obrátila — zřejmě ze setrvačnosti — na představitele oficiálních struktur. Jeho vystoupením v České televizi se 26. března pochlubily webové stránky vietnamské Národní fronty.
Pod povrchem euforie
Dva týdny potom utekly jako voda. Spontánní a místy až dojemná touha pomáhat dosud přetrvala. I MedViet pokračuje i v zajišťování odborných informací pro komunitu.Také spolek Být rodičem CZ pokračuje trpělivě v šití. Leč v tom, že většinová společnost byla mile překvapená a média začala o snahách Vietnamců psát a mluvit s vděkem, se smutně zrcadlí i realita, v níž se s vietnamskou menšinou tak nějak nepočítalo. Jinak by přece nebylo tolik překvapených řečí o Vietnamcích; vždyť Češi také šijí!
Mohou teď po rouškové euforii Vietnamci doufat, že se prodejci ve večerkách dočkají důstojnějšího zacházení? Ostatně jedním z důvodů, proč se různí členové vietnamské komunity teď tolik snažili, mohla být i potřeba dokázat, že jsou taky dobří… Jakoby jim chybělo uznání. Uznání, které si zaslouží každá lidská bytost. Uznání, které se nedá ani koupit, ani zařídit, a kterého se jim dosud nedostává ani v jejich rodné zemi. Podvědomě ho hledají.
Sangův nápad se srdíčkem inspiroval Čecha jménem Antonín Nevole tak, že projekt rozšířil a nyní pod stejným logem rozdává členům Integrovaného záchranného systému i obědy. A možná je to vůbec nejpodstatnější příklad: společně to dokážeme. Doufejme, že tomu tak bude. A doufejme, že česká společnost z krize vzejde silnější, tolerantnější a s úctou ke všem svým minoritám, se schopností pomáhat jeden druhému; a bez údivu, že se to děje.
apríl 2020