Migrační politika  „Neexistuje důvod to vzdát“

Málokdo zprostředkovává tolik informací o uprchlících v táboře Moria na vnější hranici s EU jako Erik Marquardt. Politik za stranu Zelení, který je od roku 2019 členem Evropského parlamentu, denně píše na sociálních sítích Twitter a Instagram o tamější nesnesitelné situaci. Od vypuknutí pandemie je ve svém nasazení ještě neúnavnější než předtím. Přesto si Erik Marquardt udělal čas a poskytl nám rozhovor.

Od února jsi v uprchlickém táboře Moria na ostrově Lesbos, který tu existuje od konce 2015. Proč právě od února?

Na Lesbu jsem od 25. února. Tábor Moria existuje už spoustu let; nejdříve to byl vyhošťovací tábor, od října 2015 je to evropský azylový tábor. Od podepsání dohody mezi EU a Tureckem v roce 2016 [dohoda mezi EU a Tureckem měla zamezit migraci do EU, pozn. red.] sem jezdím zhruba každé tři měsíce, protože situace se v průběhu času vyhrotila. Součástí této dohody je to, že lidé, kteří v Řecku požádají o azyl, ostrov již nesmí opustit. Zároveň se ovšem nezvětšily kapacity tábora, takže tato humanitární krize se dál a dál zhoršuje. Tábor byl původně koncipovaný pro 3.000 lidí – v únoru zde žilo 20.000 lidí. Jet sem, vidět to tady a promluvit s lidmi mi pomáhá hledat řešení. Proto sem tak často jezdím.

Jak situaci na místě prožíváš? Jaké jsou podmínky, za kterých lidé v táboře musí žít?

Infrastruktura tábora byla původně zamýšlena pro 3.000 lidí, kolem něj vznikla stanová městečka. Žádná organizace to tu celé nespravuje. Hodně neziskových organizací tady poskytuje pomoc, ale jde jen o hašení největších nedostatků. Lidé tu nemají co jíst, nemají lékařskou péči, ani perspektivu. Děti tu nemají možnost chodit do školy, a tak tu vyrůstá ztracená generace. Nemocnice jsou přetížené i mimo období šíření koronaviru a voda tu často neteče, takže hygienické standardy často nemohou být dodržovány; šíří se tu svrab, psychické problémy nelze nijak léčit. Právní stát tu neexistuje. Když je například někdo okraden, nemůže jít na policii, aby to nahlásil.
 

Jak se daří lidem, kteří se do tábora dostanou?

Mají překvapivě celkem dost sil, přestože právě absolvovali životně nebezpečný útěk z domova. Jsou motivovaní, vidí před sebou lepší budoucnost, ale tato energie ve stanovém městečku brzy zmizí. Celková situace je z humanitárního a lidskoprávního hlediska žalostná. Devět let po začátku války v Sýrii a pět let po vrcholu migrace v roce 2015 se pořád ještě jenom jedná. A z hlediska členských států je třeba říct, že právě to je Achillova pata EU – a ví to celý svět, ať už Čína, Rusko, USA, Turecko nebo Saúdská Arábie. 27 členských států EU básní o lidských právech, která ovšem sami nedodržují. Je to sud se střelným prachem, zahraničně politická slabina. Zjednodušeně řečeno: stačí poslat deset nafukovacích člunů a Evropa je pod tlakem.

Jak vypadá tvůj běžný den na ostrově? Co přesně tam děláš?

Pracuju od konce února každý den od rána do večera, nemívám vůbec volno. Jako dobře placený politik si nemůžu stěžovat, ale musím se zamyslet, jak dlouho to takhle vydržím. Snažím se tady hodně mluvit s lidmi a informovat v Evropě o tom, jak tu lidé žijí. Během současné koronakrize mají všichni lidé dodržovat nulový kontakt, což je ovšem v uprchlickém táboře naprosto absurdní. Snažím se vytvářet politický tlak, u Evropské komise, členských států a německých spolkových zemí, aby se pokročilo s evakuací tábora. Jde to velmi ztuha. Snažím se s pomocí mnoha ostatních prostřednictvím kampaně #LeaveNoOneBehind občanské společnosti poskytnout platformu, na níž se může angažovat. Funguje to celkem dobře, ale je třeba aktivity koordinovat.

Jaká je na Lesbu situace během pandemie? Co se změnilo od té doby, co se evropské členské státy koncentrují na situaci v jednotlivých zemí, finanční prostředky se krátí a upouští se od programů humanitární pomoci?

Organizace UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) finanční prostředky posílá dál. Kreditní karty jsou ale stručně řečeno kvůli koronaviru blokované, to znamená, že lidé si nemohou koupit jídlo, hygienické a jiné zboží, které potřebují k přežití. Tím pádem se napětí stupňuje. Cílem je, aby lidé z tábora nechodili do města, kde by se mohli nakazit, což je myšleno dobře, ale ocitáme se tak na scestí. Je totiž třeba lidem poskytnout alternativy. Teď tu má být zřízen bankomat. Ale pokud by si 5.000 z 20.000 lidí v táboře chtělo vybrat peníze a trvalo jim to dvě minuty, museli by tam stát sedm dnů ve dne v noci. Nemyslím, že to pomůže snížit nebezpečí nákazy koronavirem. Jsou to jen symbolická opatření, která působí tak, že někdo pro lidi v táboře něco udělal. Pokud tady dojde ke katastrofě, bude se to hodit jako výmluva.
 

Jak jsi přijal rozhodnutí, že Spolková republika Německo přijme jen 50 nezletilých uprchlických dětí bez doprovodu?

Zapálili jsme na vnějších hranicích dům a děti se teď z něj v rámci „heroické“ akce vytahují a ukazují na kameru. Pokud je podmínkou, že dítě je bez doprovodu, pak v této akci nejde o dobro dětí. Neměli bychom se děti za schovávat, ale popřemýšlet nad tím, jak se hasí požár, jak udržet EU, v níž panuje demokracie lidská důstojnost.
 

Ze všech stran se požaduje solidarita, v uprchlických táborech se ale nic neděje. Přitom Německo povolilo rumunským pracovníkům, aby přiletěli a sklízeli na polích chřest, bez kterého se Němci neobejdou. Jak to vnímáš?

Je skvělé, že Německo má možnost nechat rumunské pracovníky přicestovat. Je to dobré pro zemědělství, chřest se prodá a lidi mají práci. Není dobré nastrčit těch 80.000 pracovníků na poli a těch 200.000 Němců, co byli repatriovaní z celého světa, proti uprchlíkům. Ale je potřeba se zamyslet nad tím, proč Německo takové možnosti poskytuje jen v některých ohledech. Proč se pro lidi v nouzi nepronajmou ve velkém hotely a nezabrání se tak tomu, aby zkrachovaly? Myslím, že je ostudné, že tyto možnosti pomoci jsou a nevyužívají se. Jaký signál tím dáváme?

V současné době je asi 35.000 lidí bez místa v oficiálních zařízeních na ostrovech ve Středozemním moři. I kdybychom teď všechny přijali, bylo by to méně než 20 procent z toho, co ministr vnitra Horst Seehofer zamýšlel jako horní hranici. A i během koronakrize se najímají letadla pro jednotlivce, aby byli vyhoštěni. Je naprosto šílené, jaký druh politiky se provozuje, jakmile někoho přepadne pravicový populismus. Jak může někdo být tak slepý? Ministr zahraničních věcí Heiko Maas nebo Horst Seehofer by měli zavolat na nafukovací člun a vysvětlit matce se sedmiletým dítětem, že se utopí, protože nenajdou žádný přístav, kde budou moct zakotvit.

Často poukazuje na možnost využít k pomoci výletní lodě. Vidíš nějaké možnosti, jak lidi v táboře před pandemií chránit?

Okamžitě by mělo být umožněno, že rizikové skupiny budou ubytovány v apartmánech na pevnině. Ale Řecko potřebuje pomoc Evropské komise a dalších států, nesmí dojít k tomu, že bude mít pocit, že je na to samotné. Společně s viceprezidentkou Evropského parlamentu Katarinou Barley uvažujeme, co lze dělat, hovořili jsme o tom i s prezidentkou Evropské komise Ursula von der Leyen.

Základní idea je prostá: kdyby na pevnině nemohlo být pronajato dost hotelů, ať už kvůli rasistickým starostům respektive majitelům hotelů nebo protože hoteliéři potřebují konkrétní plán, co se s pokoji bude dít, jakmile se turismus zase rozjede, lze pronajmout výletní lodi. Ty jsou flexibilní, dokáží pojmout velké množství lidí a momentálně jsou prázdní. A pro nově příchozí by šlo zorganizovat trajekty a nejdříve je ubytovat tam v rámci karantény. Hovořil jsem už i s provozovateli lodí. Ale vypadá to tak, že cestu k pronájmu výletních lodí brzdí Evropská komise, protože řecká vláda se zase postavila na hlavu.

Zmínil jsi už kampaň #LeaveNoOneBehind. O co přesně v ní jde?

Cílem je v této obtížné situaci upozornit na to, že je třeba držet při sobě a nikoho v krizi neopomenout. Nelze od každého z nás očekávat, že se teď bude ještě starat i o lidi na útěku. Od politiků, kteří jsou dobře placení, ale lze požadovat, že nikoho neopominou. Dochází k nespravedlivému rozdělení pozornosti, a proto je třeba dbát na to, aby určitá témata nezapadla, když Evropa neplní své domácí úkoly. Zeptali jsme se různých známých osobností, jestli mají chuť se kampaně zúčastnit, mimo jiné televizního moderátora Joka Winterscheidta, herečku Jellu Haase a kreslíře Ralpha Rutheho. Jsou tváří kampaně, například si dlouhodobě dopisují s lidmi na útěku.

Kromě toho máme e-shop, ve kterém se lze zásobit toaletním papírem s potiskem „egoismus“ za lichvářské ceny. Peníze jdou různým dobročinným organizacím. Řešíme tak nedostatek toaletního papíru v obchodech a kromě toho si můžete vytřít zadek egoismem jiných. Dále lze podepsat naši petici a odebírat náš newsletter, ve kterém informuje o našich akcích. Chceme být součástí hnutí, které ukazuje, že nepotřebuje egoismus ani rasismus, ale sounáležitost a solidaritu. Kdo má trochu času, měl by se angažovat, byť svobody, které považujeme za samozřejmé, musí být znovu a znovu vybojovány.

Jak zvládáš tolik pracovat? Jak bojuješ proti zoufalství?

Dělá na mě dojem, kolik lidí se zapojuje na dobrovolnické bázi. Já sám jsem dobře placený a právě tihle lidé si zaslouží, aby lidi jako já dělali i přesčas. Pomáhal jsem při zachraňování lidí u námořní záchranné služby, byl jsem v Afghánistánu , takže vím, že moje možnosti udělat ze světa skvělé místo jsou omezené. Ale je třeba to alespoň zkusit. Nejde o to, co všechno člověk zvládnout nemůže. Jediné, co funguje, je soustředit se na to, čeho dosáhnout lze. Já jsem například pomohl tomu řešit naprosto individuální problémy lidí a spojil to s politickou rovinou věci. Neexistuje důvod, proč to vzdávat.

apríl 2020