O českém akademickém prekariátu  Když vydržíš, tak nic

Být mladou absolventkou doktorského programu České republice znamená ocitnout se v prekérní situaci. Nejen že člověk finančně strádá během studia, ale ani po jeho ukončení nemá na růžích ustláno. Šárka Lojdová v osobně laděné eseji naznačuje, že je to systémem, který nadějné úspěšné vědce*kyně nikterak nepodporuje, naopak jim hází klacky pod nohy. Vytrvalost, píle a odhodlání prostě nemusí vždy stačit.

Příběhy o hledání uplatnění po ukončení doktorského studia jsou ve většině případů rámovány úspěchy. Doktorand*ky zajímá, jak uspět v akademickém prostředí, a jestliže míříte mimo akademickou sféru, objevíte v sobě dosud skrytý talent, který vám změní život. Pokud se vám po doktorátu kariérně úplně nedaří, alespoň potkáte na túře snoubence. Samozřejmě, že na cestě za vysněnou kariérou překonáváte řadu překážek, ale nakonec vás čeká sladká odměna.

Mé dosavadní zkušenosti by vydaly minimálně na dvě vystoupení v rámci tzv. fuck up nights, akorát s tím rozdílem, že u mě se nedostavil žádný sukces, který by mě opravňoval neúspěchy sdílet. Jako by kumulace neúspěchu bez vidiny světla na konci tunelu odporovala tomu, jak chceme vnímat uspořádání světa.

Troufám si tvrdit, že tato intuice platí ve vědě a výzkumu více než kdekoli jinde. Naopak generace Z sdílí na TikToku pod hastagem #socialmediaisfake věci, za které se ve svém skutečném životě stydí. Ačkoli nemám jako stárnoucí mileniálka o fungování TikToku ani tušení a netroufla bych si o generaci Z obecně psát cokoli, je stud přesně ta emoce, která doprovází mé kariérní neúspěchy po obhajobě disertace. Mám doktorát a nic z toho. V žádném akademickém výběrovém řízení jsem přes veškeré úsilí neuspěla. Mimo akademické prostředí si nevedu o moc lépe. A nemám důvod věřit, že se to celé zlomí a obrátí k lepšímu. Thatʼs life.

Pracovitost a vytrvalost nadevše

Disertaci jsem obhájila na podzim roku 2022, a i když jsem ani tehdy nevnímala svou situaci optimisticky, pořád jsem aspoň trochu věřila, že se tvrdá práce v něčem zúročí. Ze zpětného pohledu jsem byla příliš naivní. Třebaže jsem znala závěry řady výzkumů mapujících uplatnění absolventů*ek doktorského studia, aniž bych si to plně uvědomovala, zvnitřnila jsem si mantru akcentující pracovitost, vytrvalost a to, že se potom určitě nějaká příležitost naskytne. Onen rok a půl jsem tak strávila hledáním zaměstnání v širším akademickém prostředí, zoufalou snahou vyšperkovat životopis dalšími a dalšími publikacemi a příležitostnými pracemi, které by mě přenesly do následujícího měsíce a jimiž bych vykompenzovala, že přednáším na vysoké škole. 

Výběrová řízení na akademické pozice vypadají rozmanitě. Liší se v tom, zda se jedná o pozici výzkumnou, pedagogickou, nebo tu kombinující obojí. V jejich rámci se posuzuje počet impaktovaných článků, zahraničních zkušeností, kvalita a rozsah dosavadní i budoucí práce, lektorské dovednosti atp. V posledních letech stoupá i v humanitních disciplínách na oblibě tzv. H-index, který se vypočítává na základě počtu citací vaší práce. S mými dvěma citacemi nemůžu žádné zázraky očekávat.

Jednou jsem dokonce natáčela videoukázku přednášky, což skončilo naprostým fiaskem. Přetáčela jsem ji totiž třistadevadesátsedmkrát. Pochopitelně zbytečně. Tuto trapnou epizodu mi nedávno připomněl Facebook. Stydím se, jen co si na ni vzpomenu. O pohovoru, který následoval, ani nemluvě. Jednou je má publikační činnost nedostatečná, jindy není problém ona, ale skutečnost, že úplně ideálně neodpovídám profilu pracoviště, jindy se na pohovoru potkám s o patnáct let starším, zkušenějším kolegou. Neúspěchy se řetězí tak rychle, že mi všechny pohovory začínají splývat. Rozpoznatelný zůstává pouze pocit zmaru. 

Pressure to be succesful

Některé situace, které kvůli kumulaci neúspěchů zažívám, by mohly mít komický potenciál, kdyby se ovšem neděly mně. Když jsem například naposledy navštívila katedru, na níž jsem studovala, otevřela mi dveře paní sekretářka se slovy, že ji to všechno strašně mrzí. Nejprve jsem nechápala, co se stalo. Mé zjevné zmatení tedy musela rozptýlit dovětkem, že už slyšela, jak se mi nedaří. Jakkoli jsem si jistá, že mě chtěla upřímně podpořit, pocit, že mě můj neúspěch takto předchází, není dvakrát příjemný. Jestli jsem si do toho okamžiku nepřipadala jako naprostý lůzr, tak potom už ano. 

Pravda je však taková, že mě pocity selhání doprovázejí takřka na každém kroku. S každou otázkou na mé zaměstnání a jestli se mi podařilo zůstat v akademickém prostředí se studem propadám až k zemskému jádru. Mám pocit, jako bych byla nucena se ke svým neúspěchům přiznávat. Znovu a znovu. Nikdy nevíte, kde vás tato otázka zaskočí, jestli to bude na finančním úřadě, u lékaře, na workshopu, nebo náhodou v tramvaji narazíte na někoho, koho znáte. Po vzoru tohoto meme jsem se na otázku, co vlastně dělám, naučila reagovat, že dělám, co můžu. Po roce a půl to už ale přestalo být vtipné. 

Dokud jsem ještě působila v České asociaci doktorandek a doktorandů, měla jsem neustálé obavy, že se na mé neúspěchy přijde a že tím utrpí pověst spolku. Je totiž snadné selháním jednotlivce, v tomto případě mým, devalvovat úsilí všech. Úlevu mi přineslo, až když jsem na konci loňského roku z předsednictva odešla. Neúspěch je teď už jen a jen můj. Navíc jej vyrovnají úspěchy mých bývalých kolegyň a kolegů, a já tak zůstanu pouhou chybou v matrixu. Mé pocity studu a selhání jsou však intenzivnější ve vztahu k mým nejbližším a těm, kdo se mi autenticky snaží pomoct, třebaže většinou sami nejsou v pozici, kdy by mohli cokoli reálně změnit. Ačkoli se u mě stal neúspěch standardem, je pro mě stále těžší říkat mým blízkým, že ani tohle výběrové řízení nevyšlo. Tátovi už radši neříkám ani to, že se do nějakého „výběrka“ hlásím, abych ho nemusela zklamat dalším negativním výsledkem. 

Možnosti a limity systému

Jakkoli jsem dosud hovořila především o vlastním selhání a přejala jsem narativ nezavršené success story, úspěch a neúspěch jednotlivce se do určité míry odvíjejí od možností a limitů systému. Já jsem v posledním roce a půl intenzivně pociťovala především jeho limity, konkrétně pracovní podmínky, které začínajícím akademikům*čkám nabízejí vysoké školy. V současné době vyučuji dva povinné předměty na jedné regionální univerzitě. Honorář je mi vyplácen formou DPP v souhrnné výši 15 tisíc korun hrubého, tedy kolem tří tisíc korun měsíčně čistého za oba předměty, samozřejmě pouze v semestru. Během zkouškového nic. Zní to jako špatný vtip, ale já na dané pracoviště ještě dojíždím a cestovné si hradím sama. Otázku, jak jsem mohla takovou smlouvu podepsat, jsem slyšela mockrát. Mě by však zajímalo spíše to, jak někdo může takový honorář někomu druhému vůbec nabídnout. 

Odpověď na první otázku je totiž snadná. K přijímání takových nabídek člověka vede nejen touha dělat vědu, ale i systém, v němž byl profesně a badatelsky formován, a to nejen na abstraktní rovině, ale ve zcela konkrétních promluvách jeho pedagožek a pedagogů, kterých si často velmi váží. Jeden z mých profesorů s laskavostí mu vlastní často konstatuje, že situace v české vědě je nejhorší pro nás mladé. Při jiných příležitostech nás však pobízí, abychom podobné nabídky přijímali, protože jiné prostě nejsou, a mohou se nám takto otevřít dveře k nějaké budoucí spolupráci. Nepřijetí takové nabídky se totiž rovná odchodu z vědy. A to by byla přece škoda!

I z tohoto důvodu jsem se cítila povinna přijmout obdobnou nabídku z druhého konce ČR. Racionálně jsem věděla, že na ni už kývnout nemůžu, přesto jsem uvažovala o tom, na čem bych ještě ušetřila, abych na ni kývnout mohla. Sepsat odpověď, že bych výpadek příjmu, který by mi tato spolupráce způsobila, už nedokázala vykompenzovat z jiných zdrojů, mi trvalo více než týden. 

Přitom by to mělo být právě naopak. Já nejsem ta, kdo by se měl ohledně výše honorářů pro začínající akademické pracovnice a pracovníky stydět. V debatách o podfinancování vysokých škol se často zmiňuje tzv. minimální důstojná mzda. Na tento ukazatel by mě nenapadlo ani pomyslet. S ohledem na to, jak se zvýšila mzda minimální, se i ona stala metou překračující hranice mé imaginace, a tak jsem, jde-li o práci na vysoké škole, začala snít o existenčním minimu. 

Akademický prekariát

Protože se z honorářů za výuku nedá vyžít, snažím se je dorovnávat překlady, drobnějšími texty a momentálně také editací odborné publikace. V loňském roce jsem příležitostně lektorovala workshopy pro doktorandy*ky. Dalšími přivýdělky sice kompenzuji vlastní příjem, v konečném důsledku ale dotuji pracoviště, na kterém učím. Jsem tak vlastně komplicem systému, který programově utlačuje ty, kdo jsou v pomyslném potravním řetězci na nejnižší příčce. Na situaci tratíte jen vy sami, a to v případě, kdy v něm zůstáváte, ale i když odejdete. Když odejdete, vždycky se najde někdo, kdo vás nahradí, někdo, kdo získal grant či úvazek a koho nebude výuka v podstatě zdarma tolik bolet. Nebo někdo, kdo uvěří, že se mu píle a odříkání v budoucnu nějak vrátí. Z hlediska těch, kdo se nachází v rozhodčích pozicích, je tento systém vysoce efektivní a není třeba na něm nic měnit. 

Této realitě navzdory jsem zaťala zuby a pracovala dál. Upravila jsem rukopis disertace, abych jej mohla vydat knižně jako monografii, napsala jsem dvě odborné studie v angličtině a poslala je do recenzního řízení – pochopitelně do časopisů zařazených v databázi Web of Science v prvních dvou kvartilech. Abych zaplatila korekturu článku od rodilého mluvčího, kterou po mě odborný časopis požadoval, musela jsem prodat nemalou část knihovny přes on-line antikvariát. Když nic jiného, oddanost výzkumu mi upřít nelze. Z finančních důvodů jsem musela zrušit účast na konferenci, kam byl přijat můj příspěvek. Musím se smát sama sobě, že jsem opravdu zvažovala, že bych přespávala na ubytovně s patnácti cizími lidmi na autobusovém nádraží za Reykjavíkem, jen abych se jí mohla zúčastnit. S odstupem jsem vděčná, že je Island ostrov, a tudíž jsem se nemusela zaobírat nápadem, že bych se na konferenci vydala pěšky. 

Jistě, budoucnost je otevřená a může se stát cokoli. Třeba na mě kdesi čeká nějaký úspěch, který mi vynahradí současnou sérii zklamání. Každopádně teď to na žádnou success story nevypadá. Vytrvalost, píle a odhodlání nemusí vždy stačit. Pracovat dvanáct, šestnáct hodin denně k úspěchu nutně nevede. Ani to, když bádání obětujete všechno. Vyzkoušela jsem to za vás. Trefná mi v tomto kontextu přijde známá vánoční reklama, v níž tatínek v lese řezajíc pilkou stromek vysvětluje holčičce, že když vydrží na Štědrý den nejíst, uvidí zlaté prasátko. Holčička se zeptá, jestli bude mít nahoru zahnuté zuby. „Když vydržíš, budou i zuby,“ odtuší tatínek. Holčička však vykřikne, že vydržet nemusí, protože už ho vidí. Na scéně se totiž objeví divočák. Když se v akademickém prekariátu budete snažit vydržet, tak možná zlaté prasátko skutečně spatříte. Stejně tak je ale možné, že vás opravdový divočák nabere na své špičáky. Ten můj mě během posledního roku odhodil do křoví hned několikrát. A to, že mi vychází monografie, na tom nic nemění. 

jún 2024