Uplatnění vysokoškolského absolventstva  Házení špaget o stěnu aneb realita pracovního trhu

Mladá generace v západní Evropě momentálně bojuje s fenoménem takzvané překvalifikovanosti, vzdělání totiž přestalo být zárukou prestižního povolání a s tím souvisejících sociálních jistot a výhod. Rodiče na své děti však přesto kladou vysoké, mnohdy velmi konkrétní nároky. Stressed to success. Kuba Vítek Girard o tomto fenoménu napsal ze své vlastní zkušenosti.

Další z téměř každodenních telefonních krizových intervencí s mojí švagrovou Mimi. Přestože naše zkušenosti dělí propast patnácti let a často neslučitelné mentální postoje mileniálů a generace Z, v oblasti post-akademické deziluze máme rozhodně hlubší vzájemné porozumění než rodiče-boomeři. Mimi před nedávnem procitla z velice krátkého šlofíku na vavřínech slávy, když s vyznamenáním děkana triumfálně přijala magisterský titul v oblasti grafického designu a autorského práva na univerzitě ve francouzském Bordeaux, připravena začít po letech soustružení schopností, dovedností a znalostí ve svém oboru se stejnou vervou a úsilím budovat kariéru. Záhy z euforického rozletu tvrdě přistála v ekonomické realitě pracovního trhu.

Velké a bolestivé déjà-vu. Před patnácti lety jsem jako absolvent magisterského titulu z divadelní fakulty brněnské JAMU čelil naprosto stejnému šoku ze střetu s realitou. Ve stresu z výsledků maturit a přihlášek na vysokou školu jsme kdysi jízlivě a pomýleně vtipkovali: „Když už nic jiného nevyjde, tak na obor Obráběč kovů nabírají vždycky.” O pět let kreativních seminářů, workshopů a státních zkoušek později, zatímco obráběči kovů stavěli druhé domy, my diplomovaní absolventi seděli s pokorou a hlubokým šokem v čekárně na Úřadu práce.

Mimi dnes též pokorně doručila svoje CV do studentského baru a na pozici recepční v tetovacím salónu – pokud by se podařilo a obě tyto „špagety, jimiž hází o stěnu, se přilepily‘, mohla by si na konci léta dovolit svůj vlastní nájem v bytě se dvěma spolužáky a konečně uniknout z područí buzerujících rodičů.

V kontextu postkomunistické České republiky a s rodiči ad absurdum omílajícími „za nás tohle nešlo, učte se jazyky a sbírejte tituly“, celá generace českých mileniálů byla nahnána do vysokých škol za účelem šplhat vzhůru po příčkách abstraktních platových tabulek směrem k absentujícím pracovním místům, výsledkem čehož nyní specializovaná profese jako elektrikář, stavař nebo obráběč kovů představuje zlatem ceněné niche.

Výchova a vzdělávání jako tlakový hrnec

Tlak stran rodičů ve Francii na úspěšné završení vysokoškolského vzdělání a následné lukrativní zaměstnání (obecně platná nerovnice) je navíc podmíněn astronomickými studentskými půjčkami – trend, jemuž české státní vysoké školství naštěstí prozatím odolává. Komunismus!

Ve své studii z roku 2013 Stres v Americe: Přijímají teenageři stresové návyky dospělých? (Stress in America: Are teens adopting adults'stress habits?) upozorňuje Americká psychologická asociace (The American Psychological Association, APA) na fenomén šokujícího nárůstu procent teenagerů a adolescentů žijících s chronickým stresem a s ním spojených fyzických, psychologických a emocionálních potíží a neefektivních kompenzačních mechanismů, jež se neodvratně stávají běžnou a obecně tolerovanou součástí dnešní kultury dospívání a posléze dospělosti. Překvapivě: finanční nesamostatnost, závislost na podpoře rodičů a nedostatek financí je na škále chronického stresu výše než stres z období a výsledků státních závěrečných zkoušek.

V publikaci Státního zdravotního úřadu Syndrom vyhoření autoři Vladimír Kebza a Iva Šolcová definují stres jako „výsledek nerovnováhy mezi hodnocením požadavků a hodnocením zdrojů k jejich zvládnutí“. Pokud jedinec vnímá kladené nároky a požadavky jako nepřiměřené, časově náročné či jinak neúnosné, dochází k vyčerpání jeho rezerv a strategií pro zvládání stresu.

V kombinaci pravděpodobně nutného sebeklamu, že studijní úsilí vede přímou úměrou k uplatnění v oboru a výdělečné kariéře, s následnou univerzální deziluzí tváří v tvář realitě současného pracovního trhu, pak lze k profesionálnímu vyhoření dojít zkratkou ještě dříve, než mohlo k jakémukoliv profesnímu uplatnění vůbec dojít. Většina švagrové přátel absolventů, především v oblasti teoretického a praktického studia umění, namísto v ateliérech, galeriích či reklamních agenturách, tráví dny balením jointů na gauči v záři několika obrazovek: rozepsaný motivační dopis na laptopu, na obrazovce televize Netflix a nekonečný proud TikTok videí na displeji telefonu. Francouzská generace Z, nyní rozšířená o jindy nekompromisně ambiciózní a proaktivní švagrovou Mimi, znovu objevuje existenciální koncept z 19. století zvaný flâneur, tentokrát s menší radostí z příjemného pomalého života mimo společenské normy každodenního zaměstnání od pondělí do pátku, a s větší dávkou zklamání a skepticismu.

Rodina - základ státu a traumat

Možná je důležité rozšířit definici zklamaných očekávání mimo mantinely médii a společností živené iluze o budoucím uplatnění samotných vysokoškoláků také o představy, nároky a požadavky rodičů.

V roce 2023 publikoval výzkumný ústav IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR studii s názvem Pandemie a očekávání rodičů ohledně návratnosti investic do vzdělávání, která shrnuje dopady uzavření škol na očekávání rodičů týkající se návratnosti jejich finančních a časových investic do vzdělávání dětí. V dubnu 2020 podle této studie rodiče věřili, že investice do vzdělání jejich dětí, ať už v podobě času nebo financí, se jim bohatě vrátí. Bylo předpokládáno, že 5 hodin věnovaných týdně vzdělávání s dítětem nebo 500 Kč týdně povede k průměrnému nárůstu příjmu dítěte v jeho 30 letech o 12–14 procent ve srovnání s nulovým zapojením rodičů.

V roce 2021 se očekávaná návratnost investic rodičů do vzdělávání dětí, ať už v podobě času nebo financí, snížila o zhruba třetinu oproti roku 2020. Nyní se předpokládá, že povede k nárůstu příjmu dítěte v jeho 30 letech o 8–10 procent, oproti dřívějším 12–14 procent. Zajímavě se však vyvíjelo vnímání vzdělávání u slabších žáků. Dle dat think-tanku IDEA při CERGE-EI během pandemie COVID-19 vzrostlo přesvědčení rodičů, že investice do vzdělání těchto dětí se jim v budoucnosti vyplatí. Očekávaný průměrný budoucí příjem u žáků s podprůměrnými schopnostmi se mezi dubnem 2020 a 2021 zvýšil o 5 procent, zatímco u nadprůměrných žáků se očekávání rodičů nezměnila.

Pro mě je mezi všemi těmito statistikami nejvíce fascinující ta naprosto neodmyslitelná a nezpochybňovaná korelace mezi úrovní a kvalitou vzdělání a výší budoucích mezd – možná až nebezpečně mylný předpoklad, jak mohou zástupy absolventů z řad mých i švagrové vrstevníků doložit. Ve Francii se jim říká trop diplômés, výraz limitující obrovskou část čerstvých potenciálních tahounů ekonomiky na nadbytečně kvalifikované a nezaměstnatelné.

Sen nebo noční můra?

Sen o vzájemné výměně vzdělaných a pracovních sil v rámci EU ještě úplně nezkysnul. Nicméně je třeba mít realistická očekávání, což nemusí být snadné pro ty, kteří právě roztahují křídla k prvnímu vzletu ze své akademického kukly. Dobře placené pozice jsou skutečně k dispozici, jen možná ne v oblastech, o kterých jste snili, zatímco jste uvnitř vysokoškolského kokonu snovali univerzitní tituly. Posledních pět let jsem s manželem intenzivně cestoval po Evropě, kde jsme pracovali jako hostitelé a správci domácností pro bohaté soukromé klienty. Naše měsíční mzdy málokdy klesly pod 2500 eur na osobu za měsíc, ve srovnání s 1800 eur hrubého pro univerzitně vzdělaného grafika pracujícího pro reklamní agenturu ve francouzském Bordeaux.

Odvětví jako technologie, finance a zdravotnictví absorbovala významnou část absolventů vysokých škol, nicméně nesoulad mezi dovednostmi získanými během studia a požadavky trhu práce zůstává problémem. Je třeba poznamenat, že situace se výrazně liší mezi jednotlivými členskými státy EU. Země jako Německo a Nizozemsko obecně vykazují vyšší zaměstnanost absolventů ve srovnání s jižními evropskými zeměmi. Řešení komplexního vztahu mezi vysokým školstvím, požadavky trhu práce a ekonomickým růstem vyžaduje komplexní přístup zahrnující politické intervence, kariérové poradenství a spolupráci mezi průmyslem a akademickou sférou.

Zatímco růst počtu vysokoškoláků přinesl zvýšení kvalifikace pracovní síly, současně vyvolal disproporci mezi nabídkou a poptávkou na trhu práce. Sektory jako IT, finance a zdravotnictví tradičně absorbují významnou část absolventů, avšak v oborech jako humanitní a sociální vědy může být situace obtížnější. Studie OECD z roku

2019 poukazuje na vyšší míru nezaměstnanosti mezi absolventy těchto oborů ve srovnání s technickými směry.

Situace se navíc výrazně liší mezi jednotlivými členskými státy EU. Země jako Německo a Nizozemsko tradičně vykazují vyšší míru zaměstnanosti absolventů díky systému duálního vzd

ělávání, tzv. Ausbildung - vysoce ceněným přístupem k rozvoji dovedností, který kombinuje teoretické vyučování ve škole s praktickou výukou přímo na pracovišti, a silným vazbám mezi školstvím a průmyslem. Naopak, jižní evropské země čelí větším výzvám, jak vyplývá z údajů statistického úřadu Evropské unie Eurostat.

Pro řešení těchto problémů je nezbytná revoluce ve spolupráci mezi vzdělávacími institucemi, vládami a soukromým sektorem. Adaptace studijních programů na potřeby trhu práce, rozvoj celoživotního vzdělávání a podpora podnikavosti absolventů jsou klíčové faktory pro úspěšnou integraci mladých lidí na trh práce.

Globální revoluce - ale z kterého konce spektra?

Následující pohled na několik směrů v oblasti reformu pedagogiky ilustruje pouze některé možnosti inovace a nemá ambici být přehledem o všech pokusech, jak reformovat vzdělávání.

Směrem na západ byl jedním z nejradikálnějších pokusů o reformu vzdělávacího systému experiment s tzv. Daltonovým plánem. Tento inovativní přístup, zavedený v roce 1919 americkou pedagožkou Helen Parkhurst, usiloval o úplnou individualizaci výuky. Žáci měli pracovat vlastním tempem, bez klasických třídních kolektivů. Škola měla být spíše dílnou, kde si studenti volí úkoly a pracují samostatně nebo v malých skupinkách.

Daltonův plán představoval odvážnou vizi, která slibovala hlubokou změnu v přístupu k výuce. Jeho cílem bylo rozvíjet samostatnost, kreativitu a zodpovědnost žáků. Nicméně, v praxi se ukázalo, že tento systém je obtížně realizovatelný a těžko slučitelný se zavedenou, převážně konzervativní vzdělávací praxí, vyznačující se nedostatkem zdrojů a pedagogických kapacit. Mnoho kritiků poukazovalo na nedostatečnou sociální interakci žáků, problémy s disciplínou a obtíže při hodnocení výsledků.

Přestože Daltonův plán výrazně ovlivnil další vzdělávací reformy a inspiroval mnoho pedagogů, jeho původní koncept se v čisté podobě neujal.
Přibližně ve stejném období 20. let 20. století, na druhém straně spektra a směrem na východ začíná pod taktovkou sovětského pedagoga a reformátora Antona Semenoviče Makarenka jeden z nejradikálnějších a kontroverzních experimentů ve vzdělávání. Jeho takzvané kolonie pro problémovou mládež, a to zejména Kolonie Gorkého, si získaly pověst díky striktnímu režimu a zaměření na kolektivní výchovu. Makarenko prosazoval úplné podřízení individuálních potřeb potřebám kolektivu. Děti byly organizovány do vojenského stylu, s důrazem na disciplínu, tvrdou práci a ideologickou výchovu. Cílem bylo nejen re-socializovat mladé delikventy, ale také vychovat nové oddané socialistické občany.

Přestože Makarenkovy metody vedly k určitému úspěchu v oblasti disciplíny a pracovního nasazení, byly právem kritizovány za autoritářský přístup, potlačování individuality a nedostatek prostoru pro osobní rozvoj.

Vedle kontroverzních a ne vždy úspěšných pokusů o revoluci ve vzdělávání existují i inovativní metody, které dosáhly prokazatelně pozitivních výsledků. Například finský systém vzdělávání klade důraz na samostatnost žáků, podporuje kreativitu a řešení problémů. Finští učitelé mají vysokou míru autonomie při tvorbě výuky, což umožňuje přizpůsobit vzdělávání individuálním potřebám studentů. Estonský vzdělávací systém je často uváděn jako příklad úspěšné reformy. Jeho klíčovými prvky jsou široké využití technologií, důraz na digitální kompetence a individualizovanou výuku. Estonsko patří mezi průkopníky elektronizace školství, s důrazem na elektronické učebnice a online platformy pro výuku a hodnocení. Tento přístup nejenže zlepšil efektivitu vzdělávání, ale také připravil studenty na nároky digitálního věku.

Estonský systém také klade velký důraz na rozvoj kritického myšlení, kreativity a řešení problémů. Díky těmto faktorům dosahuje Finsko i Estonsko vynikajících výsledků v mezinárodních srovnávacích studiích, jako je PISA, a je často vzorem pro další země při reformě jejich vzdělávacích systémů.

Podobně, Montessori pedagogika, zaměřená na individuální tempo dítěte a rozvoj smyslů, prokázala úspěšnost v předškolním vzdělávání. Montessori metoda vznikla na počátku 20. století díky italské lékařce a pedagožce Marii Montessori. Svou první školu, Dům dětí (Casa dei Bambini),

otevřela v roce 1907 v chudé čtvrti Říma. Jen o pět let později, v roce 1912, byla ve Spojených státech již v provozu první specializovaná Montessori škola, kterou založil sám vynálezce telefonu Alexander Graham Bell.
Abychom plně pochopili komplexitu Montessori pedagogiky, je nezbytné zmínit i kritické hlasy, včetně článku Jessicy Winter The Miseducation of Maria Montessori z časopisu The New Yorker. Poukazují na riziko zneužití či nedůsledné aplikování metody a komercializaci montessori škol, která často vede k jejich elitářskému charakteru. Zatímco původní myšlenka Montessori pedagogiky zdůrazňovala dostupnost kvalitního vzdělání na principu inkluzivity pro všechny děti, původně altruistická koncepce se pod tlakem kapitalismu proměnila v exkluzivní model dostupný především rodinám s vysokými příjmy. Státních montessori zařízení je v České republice velmi málo a soukromé jsou finančně dostupné jen pro děti dobře vydělávající rodičů.

Na konci 90. let a na zcela opačné straně polokoule inicioval Indický vzdělávací aktivista Sugata Mitra projekt „Díra ve zdi“. Jeho podstata spočívala v instalaci počítačů s internetovým připojením do stěn veřejných prostor, zejména v chudinských čtvrtích Indie. Bez jakéhokoliv předchozího výcviku nebo instrukcí děti spontánně začaly tyto počítače využívat a učit se. Tento fenomén, známý jako „minimální intervenční učení“ nebo „učitel jako průvodce“, vyvolal celosvětovou diskusi o potenciálu samovzdělávání a roli učitele v digitálním věku.

Mitrův experiment významně přispěl k rozvoji konceptů jako „otevřené vzdělávání“ (open education) a „propojené učení“ (connected learning). Jeho práce inspirovala řadu následných studií a projektů zaměřených na využívání technologií pro podporu samostatného učení.

V kontextu evropského vzdělávání a zaměstnanosti absolventů vysokých škol projekt „Díra ve zdi“ otevírá otázky o roli formálního vzdělávání v digitálním věku. Pokud děti dokáží samy objevovat svět prostřednictvím technologií, jaké dovednosti a znalosti by měly být primárním cílem vysokých škol? Jak připravit absolventy na stále se měnící pracovní trh, kde schopnost učit se a přizpůsobovat se novým technologiím bude klíčová?

K čemu je dobrý diplom, když neotvírá dveře?

Telefonní intervence s manželovou sestrou ještě zdaleka nekončí. Jakákoliv těžce vykřesaná jiskra optimismu a naděje je často přidušená jedinou zprávou od rodičů, každodenní variace na „Jaký máš plán?“, „Kolik pracovních pohovorů máš tento týden v plánu?“, nebo v horším případě „Domluvili jsme se, že studentskou půjčku splácíme pouze během studií. Doufám, že máš plán.“

Ano, slovo „plán“ se snažíme nyní horko těžko zarámovat jako vtip a ne jako spouštěč PTSD. Mimi se díky naší podpoře a zkušenostem s navigací post-studijního procitnutí do světa bez kariérních záruk, zatím drží od pádu do propasti totální deziluze a rezignace na obávaném Netflix gauči v podnájmu s podobně nezaměstnatelnými vysokoškolskými absolventy.
Právě tato deziluze je dle mého soudu nebezpečí mnohem závažnějšího kalibru než vcelku univerzální tápání v liminálním prostoru mezi studentským a profesním životem. Sen o propustnosti talentu v kontextu Evropské unie, hojnosti pracovních příležitostí a vysoce nadsazené životní úrovně stále rychleji mění deziluze v dost nebezpečný euro-skepticismus a totálně pomýlené přesvědčení, že ne spojeni, ale rozdělení budeme silnější.

Mimi hází denně tzv. špagety už ani ne o stěnu, ale slepě kolem sebe – rozesílá CV nahodilým způsobem na jakékoliv pozice, co se v Bordeaux namanou: od call centra, prodavačku rychlého občerstvení, recepční v tetovacím salónu („Alespoň bych zůstala tak nějak poblíž grafického designu!“) až po - zcela bez humoru – balzamovačku mrtvol v pohřebním ústavu – skvělé benefity a pracovní hodiny! Krom triggerujících kontaktů s rodiči a globálně všemi milovanými zaměstnanci pracovního úřadu (včera ji bez jejího souhlasu přihlásili na povinný skupinový re-edukační trénink v oblasti zemědělského inženýrství), se denně potýká především se svým vlastním egem, které též odmítá zavřít hubu.

„K čemu to všechno bylo?“ vyčítá si dnes už potřetí. Kdybych věděla…mohla jsem radši…a tak dále. Familiární křivda schovaná za falešnou lítost. Také jsme to tu už měli. Nabízím svoji obvyklou mantru: „Každý den strávený studiem a rozšiřováním obzorů je dnem dobře investovaným.“

Možná je jen načase přeformulovat koncept investice směrem od stavu bankovního účtu na konci pracovního měsíce.

V publikaci Nadace Naše dítě z roku 2003 s titulem Poznej svá práva, svobody a povinnosti psycholog Jiří Kovařík upozorňuje na to, že studium na vysoké škole klade na mladé lidi nároky nejen ze strany školy, ale především z hlediska jejich individuálního vývoje. Vysokoškolské studium se odehrává v dynamické fázi adolescence, kdy se mladý jedinec intenzivně zabývá sebepoznáním a budováním své identity. Tato klíčová etapa dospívání zahrnuje i další dílčí úkoly. K nim Kovařík řadí mimo jiné úkol přijetí sebe sama, tvorbu vztahů, nových a zralejších, se svými vrstevníky obou pohlaví. Pěstování emocionální nezávislosti na svých rodičích a rozvoj intelektu, kultivace srozumitelné komunikace se svým okolím a umění interpretovat svět.

Než čekat na příští radikální revoluci ve vzdělávacím systému, proč tedy raději neposunout koncept univerzitního vzdělávání tak, aby nebyl primárně vnímán jako přímá cesta k úspěšné kariéře a zajištěnému místu v ekonomickém systému? Skrz otevřený mezigenerační dialog rámovat studium jako metodu expanze vědomostí, dovedností, ale i formování osobnosti, vztahů, názorového a hodnotového systému a osobní ideologie. A normalizovat házení špagetami o stěnu a čekání, která z nich se přilepí, jakožto nutný proces osobnostního růstu mimo tyranii rodičovských ale i vlastních očekávání, v mnoha oblastech lidského života, nejen té studijní a pracovní.
 

október 2024