To je job! „Komoří“ pro superbohaté ve vile na řeckém ostrově Mykonos. Jaké to je sloužit smetánce? Nomád Jakub Vítek popsal svoji nejnovější pracovní zkušenost.
„Já pořád úplně nevím, jestli tohle je ten život, co sis pro sebe představoval.“ Tak zněla slova mojí mámy během posledního společného kafe na zahradě u rodičů na vsi, pár hodin před naším odletem na sezónní úvazek na řeckém ostrově Mykonos. Když jsme v roce 2019 s přítelem Davidem opustili po deseti letech dojení kariéry zpoza obrazovky počítače londýnský korporát s vizí velkého dobrodružství ve světě a růstu mimo naše pečlivě vysoustružené a nedýchatelné komfortní zóny, překvapilo mě, kolik blízkých najednou vyrukovalo s jasnou představou toho, jak by můj život měl vypadat.Peníze jsou zdrojem všeho zla
Vykročili jsme zcela nepřipraveni do světa, co se ve stejnou chvíli převrátil naruby: v prvním měsíci práce na zaoceánské lodi nás zastihl covid. A pak se už šlo z jednoho globálního průseru k druhému. Až si někdy zcela nesebestředně říkám, jestli jsme třeba vykolejením našich příčetných a bezpečných londýnských životů nevykolejili celý zbytek světa. Na což mi jedna kamarádka řekla: „Svět funguje mimo koleje odjakživa.“ A druhá: „Přesně takto přemýšlí narcistní sociopati.“Vykročili jsme s přesvědčením, že peníze jsou zdrojem všeho zla a s ambicí dokázat světu, že lze žít autenticky, jinak a lépe, než jak diktuje kapitalismus. Samozřejmě, že jsme z hlediska této ctižádosti katastrofálně narazili. Kapitalismus je nechutný, ale žádnou stabilnější globální verzi existence lidstvo zatím nevykoumalo.
Naše cesta nás vedla přes několikaměsíční pracovní plavbu kolem světa na luxusní zaoceánské lodi Queen Mary 2, k dobrovolnické restaurační práci na zámku na jihu Francie, na farmu v Bulharských horách, kde po nocích vyjí šakali a nad ránem ze zalesněných kopců slézají medvědi posnídat jablka a švestky, co zrají v sadu za stodolou. Minulou zimní sezonu jsme vařili štědrovečerní večeři dvanáctičlenné rodině z Kypru v horské chatě ve švýcarských Alpách.
O zhruba stovku hostů a několikadenní hloubkové smejčení později jsme konečně soustředěně usedli za laptop s nadějí, že někde mezi pracovní inzercí se nám zmaterializuje další krok. První nabídka, na kterou jsme odpověděli, pouze mlhavě zmiňovala „správu letního sídla na řeckém ostrově Mykonos“ pro majitele ubikace, jejich rodinu a přátele z řad britské královské rodiny. Ani po deseti letech života v Londýně bych se rozhodně neoznačil za fanouška monarchie, ale po pěti měsících pod sněhem to byla dost lákavá vize.
Brutální manýry
„Plast je zhmotnělá rakovina! V mé skříni rakovina nebude!“ Střih. Léto 2022. Paní domu, Pippa, které mezi sebou říkáme Dračí Lady, Madam Bathory nebo jednoduše Panička Pé, zuřivě vyhazuje ze svých šatníků plastová ramínka na oblečení a já se stejně zuřivě koušu do rtu, abych nám tento letní melouch nepodělal výbuchem smíchu. V životě bych nevěřil, že ve věku třiceti sedmi let projdu svou vlastní verzí slavné věšákové scény z biografického filmu Drahá maminko (Mommie Dearest, 1981) o brutálních manýrách herečky Joan Crawford. Představuju si, že nás každou chvíli Panička Pé plastovými věšáky sešvihá a zlomí je o nás.Za dvacet minut už svištíme ostrovem sehnat dřevěná ramínka, vzácná příležitost k nádechu mimo tři vily, o které se jim toto léto staráme. Od oprav a údržby k reprezentování společnosti před klienty, od řidičů pokojským, od pradlen ke komořím: cokoliv tato rodina potřebuje k iluzi života v jejich soukromé verzi Downton Abbey. Mimochodem termín komoří je nyní již politicky nekorektní, v našem pracovním kontraktu ho nahrazuje výraz „ambasador“.
Když jsme se konečně přes řadu vágních pohovorů dostali až k videohovoru s Pippou a Remim, našimi budoucími šéfy, pravidla naší pozice byla upřesněna následovně: „Očekává se od vás usmívat se, ale nechceme vás slyšet se smát. Slyšet vše, ale tvářit se, jako že neposloucháte. Mluvit pouze, pokud jste dotázáni. Být na nohách a připraveni dřív, než se dům probudí, váš den končí až poté, co jsou všichni ostatní na lůžku.“ Aha.
Mlčenlivost je třeba dodržet
Rád bych s vámi sdílel celou snůšku šokujících detailů, ale byli jsme bohužel nuceni podepsat smlouvu o mlčenlivosti již během pracovních pohovorů. Takže pouze okrajově. Naši šéfové, manželé Pippa a Remi (jména samozřejmě pozměněna), založili timeshare společnost pro super-bohaté klienty. Zjednodušeně řečeno jde o to nabízet klientům právo strávit více než jedno časové období za více než jeden rok v jednom nebo více ubytovacích zařízení.Pippa a Remi, bez pochyby kvůli úlevám na daních, odvádí část výdělků na podporu charit a neziskových organizací v oblasti dopadu globálního oteplování, znečištění oceánů a životního prostředí. Panička Pé přísně trvá na používání ekoprostředků na mytí nádobí, ale na ostrov přilétá několikrát do roka soukromým letounem. Aviváž musi být bio, ale máme nařízeno prát 4-6x denně. Povlečení se totiž ve všech třech vilách, nezávisle na tom, jestli se použilo, mění každé tři dny, noční košile a pyžama se musí prát dokonce denně.
Dračí lady trvala na profesionálním šéfkuchaři, který se většinu dne vrtá buď v nose nebo v mobilu, protože ona i její tzv. kamarádky konzumují půl mandle denně a muži fungují výhradně na tekutých kaloriích od probuzení až po večerní delirium následované těžkou formou ztráty vědomí. I ve dnech, kdy jsou tu pouze s mužem a dětmi, Panička Pé nařídila snídani ve stylu desetihvězdičkového bufetu a to i přesto, že sama nesnídá a děti vždy bez rozdílu sáhnou jen a pouze po toastu s Nutellou. Nezkonzumované jídlo, rozuměj vše, co jsme od sedmi ráno krájeli, strouhali, smažili, vařili a aranžovali, musí být okamžitě seškrábáno do smetí, na což Pé osobně dohlíží. (Divoké kočky, co se sdružují kolem mykonovských popelnic, jsou nejlépe živené šelmy této planety.)
Polštáře musí být načechrány velice specifickou metodou a nikdy jinak, produkty vystavené v koupelně musí směřovat etiketou na určitou světovou stranu a nikam jinam, každý pokoj musí být hloubkově vyčištěn třikrát denně, krom kokainu a sexuálních pomůcek – na ty máme díky bohu zakázáno sahat.
Podmínkou přijetí na pozici „ambasadora“ by rozhodně měl být certifikát o úspěšně završeném maratonu. Pomalá chůze vzbuzuje podezření, čili kolem hostů se musí od úsvitu do soumraku doslova běhat. Učíme se usmívat navzdory otevřeným hnisajícím puchýřům na nohách. Nesmát se, přestože tento makabrózní cirkus klišé a dekadence zasluhuje pouze smích či slzy, nic mezi. Pokud nejsme dotázáni, mluvíme spolu pouze šeptem, skryti za otevřenými dveřmi kolosálních lednic, v nichž místo potravin skladujeme magnum lahve toho nejlepšího šampaňského.
Mykonos, ostrov božských pláží a nekonečné zábavy
Není náhodou, že naši šéfové našli dokonalou platformu pro tento elitářský cirkus právě zde. Mykonos má pouhých 10 000 stálých obyvatel, ale během letních měsíců je nutno za toto číslo přidat další nulu. O tisícovky turistů, co žijí na pár dní v luxusu, se starají tisíce Řeků, co se sjíždí z ostatních ostrovů a z pevniny vydělat si na krušné zimní období, kdy tok pracovních příležitostí naprosto vysychá. Drtivá většina z nich žije několik měsíců v naprosto otřesných pracovních podmínkách a pracuje oficiálně 12, neoficiálně až 18 hodin denně. To je zákulisí pohádky o přepychu, bezchybném servisu, nekončícím večírku.Celá turistická infrastruktura ostrova je jako Potěmkinova vesnice pečlivě zkonstruována kolem iluze peněz a přebytku (nejlevnější obchod s oblečením tu je pravděpodobně Gucci), ale stačí se podívat trošku úkosem a pod pozlaceným povrchem začnou vybublávat (doslova) sračky. Recyklování tu neexistuje a hory odpadků kolem popelnic krom koček nikdo nelikviduje, a tak extrémně silné ostrovní větry zvané meltemi vesele roznáší smetí na širé moře.
Mykonos má jedinou misi: co nejrychleji vás dostat do stavu změněného vědomí, nejčastěji nadrženosti a ožralosti. Dva stavy, co zaručují nekontrolovatelné útraty. Je zcela běžné, že klidnou plážovou restaurací během oběda začne lomcovat přepálená a nevkusná taneční hudba, na stůl vyskočí polonahé go-go tanečnice, co k sobě násilně tahají americké turisty a lijí do nich panáky zdarma. Takto polapení turisté začnou brzy bezuzdně utrácet z vlastních úspor, aby tento poslední večírek přiživovali, dokud to jen půjde, anebo dokud se neobjeví někdo, s kým lze doklopýtat na hotelový pokoj a přesunout párty do peřin.
Místní pracují bez přestávky denně celou sezónu (květen-říjen) a v mnoha případech musí sdílet po celou dobu pokoj s nejméně pěti kolegy. Stačí se podívat jen trošku bokem a zatímco na stolech a na baru zuří násilně vyprovokovaný mejdan, o pár metrů dál, skryté za přeplněnými popelnicemi, dvě z tanečnic – jedna v podřepu rozdělává lajnu kokainu a druhá si stěžuje někomu do telefonu – pláčou.
Řád zlaté vařečky
Panička Pé nesnáší britskou královskou rodinu, ale potřebuje její peníze k financování svého přebujelého lajfstajlu. Kdyby nám to totální vyčerpání organismu dovolilo, asi bychom byli z jejich příletu na Mykonos po zkušenosti s Pippou a Remim nervózní. Musel jsem naprosto přehodnotit svůj názor na britskou monarchii. Naši hosté z řad královské rodiny byli střízliví (ano, na rozdíl od jiných klientů), pohodoví, zdvořilí lidé s nohama pevně na stejné zemi, po které kráčíme my.Když se nám rozbila myčka nádobí, jedna z těchto moderních šlechtičen nahnala svoje dvě dcery (doslova princezny!) ke dřezu, aby nám pomohly s mytím nádobí. Členové monarchie se do privilegia a peněz narodí. Pippa, jak jsme úplnou náhodou odhalili, začala svůj výšlap na elitářském žebříčku tím nejbanálnějším způsobem: svedla svého ženatého šéfa. Ano, Pippa je Remiho bývalá sekretářka.
Ačkoliv nám tohle triviální tajemství dodává pohon v podobě poněkud škodolibé radosti, pravidla naší pracovní smlouvy jsou stále platná. A tak se přes den dál usmíváme, ale nesmějeme. Mluvíme pouze, když jsme dotázáni. David dnes na jedné z teras předcvičuje jógu pro vnučku britské královny a její kamarádky, já zatím stírám z nábytku poprašek pelu z gigantických lilií a dohlížím na stav chobotnice probublávající v hrnci na plotně. I takto může vypadat léto roku 2022 v bublině Mykonosu, místa totálně vykloubeného z kontextu Evropy, která nám hoří environmentálně i geopoliticky, metaforicky i zcela doslovně.
Máslo na hlavě
V rámci brutální upřímnosti bych rád poukázal k přítomnosti másla na vlastní hlavě. Jak vidíte, v honbě za autentickým životem lze skončit u melouchu, který si žádá totální potlačení jakékoliv autenticity v popisu pracovních povinností. Jestli má někdo pocit, že tři roky nomádského života a uhýbání kapitalistické propagandě radikálně protřou člověku zrak a převrátí hodnoty, mohu vás ubezpečit, že nikoli.Ačkoliv zatím bezcílně šlapu světem s batohem z recyklovaného plastu vyloveného z moře, svůj volný čas nadále zasvěcuji sledování seriálů a naprosto nesmyslným online nákupům. Ale možná že součástí autenticity je také transparentnost z hlediska vlastních konfliktních postojů, nezdravých návyků a pokrytectví.
Z hlediska velkých životních lekcí z této hororové štace si moc nadějí nedělám. Spoléhám na vzpomínkový optimismus: jeden z našich nejužitečnějších psychologických procesů. Z naší kapitoly práce na zaoceánské lodi se mi vybavují delfíni na pláži v australském Freemantelu častěji než osmdesátihodinový pracovní týden. Vzpomínám na panáky lokální pálenky v přístavním baru na Karibském ostrově Dominika, rozlévané přímo ze zavařovačky plné odsekaných hadích hlav. Z pracovního pobytu na zámku na jihu Francie si pamatuji vyklízení půdy a všechny poklady, co jsme tam našli, včetně nápisů na zdech až z 18. století.
Vzpomínám si na pocit zadostiučinění s každou dokončenou renovací a na vůni posekaného ostružiní a starých tapet, co jsme pálili v zahradě. Méně už na to, že mi celé tři měsíce byla nonstop zima, svetr jsem nesvlékal ani v posteli a poprvé, kdy jsem se v roce 2021 cítil opravdu čistý, byl začátek dubna po první teplé sprše roku u rodičů. Více než na moment, kdy mě v bulharském Sozopolu vyhodili z restaurace, protože mi můj kluk dal narozeninovou pusu, vzpomínám na koláč, co jsem upekl z popadaných švestek na farmě v horách, na padající hvězdy a ropuchu, co bydlela v odtoku pod zahradním umyvadélkem.
Máme před sebou ještě celý jeden měsíc na Mykonosu. Přemýšlím, co si jednou můj miniaturní mozeček rozhodne pamatovat z tohoto léta. Co jsou ty lekce, kvůli kterým stálo za to tento nakašírovaný gulag přestát…
Možná:
Cokoliv na Západ dobře, cokoliv na Východ možná také dobře. Všude dobře a doma lze mít kdekoliv. Ten, co to dokázal a vymanil se, a pak se rád vrátil zpět. Snad v něčem lepší. Nevěřit pozlátku, neklouzat po povrchu, nahlížet realitu, jakkoliv křiklavou a přesvědčivou, úkosem. Dívat se i za popelnice. Peníze, status a moc se nemusí nutně rovnat dekadenci, aroganci a korupci. Princezny mohou být fajn a obyčejné sekretářky mohou být dračice.
September 2022