Polyamorie & bydlení  Jen pár kartáčků v koupelně navíc?

Prostory, které obýváme, jsou architektonicky zamýšleny buď pro rodiny, páry nebo jednotlivce. Jenže co když nežijete v monogamii? Jaké různé podoby polyamorie může mít a jak se odrážejí v bydlení? Básnířka a pedagožka Magdalena Šipka píše o polyamorickém bydlení na základě vlastní zkušenosti i pozorování svého okolí.

Prostory, které obýváme, jsou nám servírovány v určitém „rodinném“ balení podobně jako margarín, prací prášek nebo třeba auto. Polyamorické uspořádání tomu v některých případech odpovídá (i když zdi jsou poněkud prostupnější), ale častěji volá spíš po větších prostorách nebo alespoň užších propojení jednotlivých bytových buněk. Etická nemonogamie tak porůznu prorůstá předpřipravenými kulisami, tyto zavedené škatulky přirozeně narušuje . Vede ke snění a představě světa trochu jinak mimo představu uzavřeného monogamního vztahu, který může a nemusí být založen na vzájemné závislosti.

Zajímavý úhel pohledu je ten, že ačkoli většinově jako společnost tolik brojíme proti sdílení erotických a sexuálních zážitků s více než jedním člověkem, v oblasti bydlení jsme vlastně tolerantnější. Je docela běžné alespoň v určité epoše našeho života bydlet ve spolubydlení, vytvořit de facto minikomunitu, v němčině tomu tak dokonce říkají – „wohngemeinschaft“. Panuje však jakési společenské přesvědčení, že tyto komunitní vazby je se vstupem do dospělosti a do manželského svazku záhodno spíš přetrhat, soustředit se především na rodinu, reprodukci a poté výchovu potomků. Sklon k nemonogamii se pak může a nemusí pojit s touhou přesahovat právě jen nejužší rodinné svazky a být tu víc i pro komunitu. Podobně jako představa polyamorie narušuje tradiční monogamní rodinu na rovině stereotypních předpokladů, myšlenka určitého sdíleného nebo komunitního spolužití zase brojí proti individualistickému pojetí v otázce bydlení.

Úhel pohledu

Ráda bych hned zkraje objasnila, jakým způsobem jsem polyamorické bydlení zkoumala. Nejprve samozřejmě skrz vlastní vztahy: navštívila jsem spoustu bytů jako něčí partnerka, milenka a „něco víc než kamarádka, ale hlavně se to nepokoušejme definovat“. Moji nejbližší se za těch deset let, co žiji úspěšně v trojvztahu, pokusili s polyamorií experimentovat nebo se v polyamoriky*čky proměnili (třeba i moji nejbližší příbuzní nebo kamarádi, kteří byli předtím léta striktně monogamní). Když jsem si procházela fotogalerii svého telefonu a hledala byty polyamoriků*ček, šlo většinou o polyamorické bydlení.
Kromě toho jsem také vedla sérii rozhovorů o polyamorii a z nich vzešel nápad na dokumentární film, jehož značnou část jsme také s režisérem Tomášem Tožičkou a jeho štábem natočili. | Foto: © Magdaléna Šipka
Kromě toho jsem také vedla sérii rozhovorů o polyamorii a z nich vzešel nápad na dokumentární film, jehož značnou část jsme také s režisérem Tomášem Tožičkou a jeho štábem natočili. Ale dotočení filmu nebylo podpořeno grantem, do toho přišla pandemie, Tomáš začal pracovat rukama v Německu a zjistil, že je tak dost spokojený. Takže dokumentu je jen kus. Jeho natáčení ale bylo časem, kdy jsem měla možnost nahlédnout do bydlení lidí hlásících se k polyamorii, se kterými bych se jinak nesetkala.

Dalším zdrojem informací jsou pro mě taková polonáhodná setkání: třeba s polyamoriky*čkami na bývalém squattu v Berlíně, kde jsem trávila svoji vědeckou stáž, nebo polyvztahy kolegů*yň. Někde mezi skupinou blízkých přátel a náhodných setkání jsou ještě přátelé ze sociálních sítí, kteří jsou také polyamorní a u kterých mohu v průběhu let také sledovat jejich situaci ohledně bydlení. Poslední „zdroj informací“ pro mě představují podpůrná skupinová setkání na téma polyamorie, která od října 2022 realizujeme v Institutu Moderní láska.

Nebudu nikoho výslovně jmenovat nebo používat jeho pravé jméno. U informací z náhodných setkání, sociálních sítí a podpůrných skupin budu dodržovat vysokou míru anonymity stejně jako u příběhů blízkých, kteří mně o anonymitu poprosili*y. Podobně jsem se rozhodla postupovat i v případě fotek. Částečně tak činím také kvůli tomu, že opravdu nevím, jestli je polyamorické bydlení tolik jiné než bydlení běžné. Jsou to spíš určité neviditelné šlahouny přesahující do jiných bytů, k jiným jídelním stolům, do jiných postelí než nutně větší počet kartáčků. Svoji přítelkyni jsem tedy poprosila, aby dokoupila kartáček pro všechny svoje partnery, abych mohla tu změť rituálně vyfotit, takže ikonická fotka s několika kartáčky v koupelně bude. Ale už se mi nepodařilo přesvědčit přítele, abych mohla vyfotit naši velkou postel, protože on si prostě svoje soukromí střeží. Příběhy budou ale čerstvé a necenzurované, slibuji.

Touha po otevřenosti i po bezpečí

Pro účel tohoto článku jsem vedla několik delších rozhovorů s polyamoriky*čkami kolem mě. Jeden z nich řekl, že polyamorii jako takovou chápe jako antisystémovou a bojující proti všeobecně rozšířenému individualismu a představě, že si všechny svoje potřeby musíme uskutečnit skrz finanční transakce, prostě si všechno koupit. Jako příklad solidarity umožněné rozšířenou polyamorickou polykulou neboli skupiny lidí spojených polyvztahy zmiňoval situaci v době pandemie, kdy část lockdownů trpěl intenzivními úzkostmi a lidé z jeho polykuly pak byli*y ti, co mu skrz společné pobývání poskytli*y určitou pohodu a zázemí.

Jedna dvojice, s níž jsem hovořila, začala svůj kdysi monogamní vztah otevírat po té, co se odstěhovali z komunitního bydlení, kde žili s blízkými přáteli. V souvislosti se stěhováním mluvili o nechuti k tomu žít jen spolu, odříznuti od okolního světa. Právě tehdy začala jasněji vystupovat touha budovat další pevné a intimní vztahy nad rámec páru. Prostor malého bytu pro dva tak vlastně představuje samotný vztah – prožívané uzavření, nemožnost se propojit, ponorka mohou být pro někoho nepříjemné.  Naopak jiný polyamorní člověk – říkejme mu Vojta – se mnou sdílel ohledávání svých hranic v prostoru sdíleného bytu, ve kterém bydlel se svojí partnerkou a partnerem, zároveň byl byt i otevřený pro další, sekundární partnery, časté návštěvy přátel. V takové situaci měl potřebu nastavovat svoje vztahové hranice také na úrovni místa. Chtěl mít svůj klid, čistý vzduch, možnost schválit případné přespání někoho u nich doma na gauči. Na tuto potřebu vlastního klidu a bezpečí reagují právě monogamní „pravidla“. V kontextu polyamorie to může být takzvaná polyfidelie, tedy vytváření uzavřených vztahů o více než dvou lidech, které se ale dál nerozvíjejí. Vojta je prostě spokojený se svým vztahem s partnerem a partnerkou a nechce, aby do něj vstupovali další lidé. Zároveň se tento požadavek nevztahuje na rande, která probíhají mimo společný byt. 

Touha po větší otevřenosti či naopak větší uzavřenosti bydlení se může ve vztazích proměňovat v čase, vzájemně se vyvažovat a směřovat k hledání harmonie.

Foto: © Magdaléna Šipka Další touhou, která může být pro polyamoriky*čky a otevřené vztahy dále zásadní, je touha po objevování něčeho zcela nového, zachování prostoru pro překvapení, pro občasná spojení. Těmto lidem, kteří se v našem životě neobjevují na denní, týdenní a často ani měsíční bázi, se v rámci polyamorie říká komety. Přiletí jen občas a tehdy pro ně zase vzplaneme a mohou prozářit naši oblohu.

Sólopolyamorie a garsonky

Typy bydlení se mohou rozdělovat podle typu vztahového uspořádání. Vyznavač*ka solopolyamorie bude patrně bydlet sám*a nebo třeba ve spolubydlení, ale nebydlí tak často s někým jako třeba vyznavači hierarchické polyamorie. Solopolyamorik*čka totiž většinou navazuje víc volnějších vztahů, které v sobě nezahrnují v takové míře typické „párové“ znaky. Patrně tedy nežije s nikým v manželství ani registrovaném partnerství, mnoho rozhodnutí dělá hlavně sám*a za sebe jako za samostatnou jednotku.

Lidé, se kterými chodí, ho pak mohou navštěvovat u něj doma na kratší časové úseky a být tam spíše jako na návštěvě. Typicky bydlí v garsonce nebo třeba v samostatném pokoji v rámci sdíleného bydlení.

Hierarchická polyamorie a sekundární vztahy

Polyamorici*čky, pro které je zásadní jeden hlavní vztah, zase mohou bydlet v na první pohled „spořádaném“ soužití v bytě nebo třeba rodinném domku. Výzvou pak může být, když chtějí jít na rande, ale jejich druhá polovička třeba také žije ve vztahu podobném manželství a tudíž nemohou přespat ani u něj*ní doma. Takže pak musí situaci řešit třeba návštěvou hotelu nebo složitou rodinou synchronizací, kdy oba členové páru musí mít rande ve stejný den. U movitějších polylidí řeší tento problém třeba další byt, který využívají právě pro účely rande se „sekundární“ partnerem*kou.

Toto rozdělení, ve kterém jeden vztah hraje prim a druhý to „jen“ doplňuje a není tak „zásadní“, se může nepříjemně projevit třeba na situaci kolem stěhování. Sekundární vztahy, i když mohou být plné pochopení, vášně a hlubokého spojení, prostě nejsou tak zásadní, když přijde na lámání chleba, tedy třeba rozhodnutí, kde pracovat a kam se přestěhovat. Takže mohou s přílišnou vzdáleností ochabovat a alespoň z mé zkušenosti často skončí právě ve chvíli větší náročnosti na dojíždění.
V jedné době jsem se neustále setkávala s tvrzením některých českých psychoterapeutů*ek, že polyamorie nemůže fungovat, protože pravá intimita se vytváří ve dvou. Rozhodně souhlasím s tím, že vytvořit intimní prostředí ve více lidech je náročné. Zároveň si myslím, že jde vysoké úrovně intimity dosáhnout třeba i mezi třemi lidmi, kteří se navzájem milují, v blízké rodině nebo skupině přátel, kteří si důvěřují. Je jisté, že v rámci rozvíjení vztahů jim prospívá, když mají jednotliví lidé dobré vztahy i prostě jen ve dvou, i když jsou třeba součástí větší skupiny. Na tuto nutnost pečování o vztah ve dvou ale polyamorici*čky rozhodně nezapomínají. Zběsilé hledání prázdného bytu, které jsem výše popsala a které opravdu provádí polyamorické páry, které nemohou spočinout ani u jednoho doma, protože tam je právě jejich druh (a děti), dokazuje, že o tom polylidé moc dobře vědí. Vytváří si svoji intimitu ve dvou na „detašovaném pracovišti“: na rande venku, třeba v hotelu, zorganizují si chvilku, kdy jsou o samotě ve dvou. Podobně to dělají všichni lidé třeba s nejbližšími přáteli, sourozenci, terapeuty*kami nebo spolupracovníky*cemi. Také se spolu umíme intimněji sejít ve dvojici a někdy to rádi doplníme také setkáním ve skupině s dalšími lidmi, na kterých nám záleží.

Hledání útočišť pro rozvoj vztahů je stále těžší – ať už kvůli nedostatku času nebo právě prostoru. Zvláště polyamorici*čky bydlící ve větších městech to mají obtížné. Přestože se věnují prestižní a vysoce odborné činnosti, jako překladatel nebo vědkyně jen těžko nachází způsob, jak poplatit nájem. Své byty si našli přes známé, mají smlouvy pouze na dobu určitou a kdykoli se mohou setkat se zvýšením nájmu.

Foto: © Magdaléna Šipka Alternativu představuje přestěhovat se do maringotky, ale i na tu musíte mít. Nebo si třeba vystačit s kumbálem na kola ve sdíleném bytě, ve kterém jsem chvíli bydlela při práci v Brně. Právě v tom bytě jsem se setkala také s dalšími polyamoriky*čkami a na společném balkóně vedla debaty o tetování, nebinaritě a duševním zdraví. Ten balkón byl pro mne tehdy portálem do světa, který je víc queer.

Bydlení s více partnery a komunity

Dalším typem vztahu může být nehierarchická polyamorie zahrnující víc partnerů, tedy třeba život ve třech, kde jsou si všechny vztahy rovny svojí „důležitostí“. Takové vztahy mohou být otevřené nebo uzavřené, mohou se skládat s lidí, kteří bydlí spolu nebo třeba každý sám. Postupně mohou přecházet až do komunitního bydlení, ve kterém se pak mohou objevovat i další lidé, přičemž ne všechny propojují romantické vztahy.

Jak mezi mými známými tak například v rámci podpůrných skupin nebo natáčení dokumentu o polyamoricích*čkách jsem se setkala s rodinami s dětmi. Sama děti nemám, tak se mi tato skutečnost těžko posuzuje, ale dle mého pozorování žít v polyamorii jde s dětmi stejně dobře jako být třeba vášnivý jezdec na koni. Jen se kolem vašich dětí potenciálně pohybuje víc blízkých osob, které si s nimi povídají, mohou se o ně starat, představovat prostě další jejich pečující.

Zkoumání vlivu polyamorie na děti se věnuje americká vědkyně Elisabeth Sheff a neobjevila žádný větší problém, který by děti s polyamorií měly. Samozřejmě, že stojí za to zvážit, kdy svoje děti s novým partnerem*kou seznámit. Stejně tak být třeba otevřený*á tomu, že se dítě chce dál stýkat s člověkem, se kterým jsem se já už rozešel*a. Bývalý*á partner*ka a dítě tak neztratí hodnotný vztah, který předtím třeba několik měsíců nebo let navazovali. V takovém případě je potřeba se chovat ohleduplně a mít na paměti vztahové potřeby dítěte. Tyto problémy jsou ale velmi podobné těm, které zažívají i páry monogamní.

Při rozhovorech s polyamoriky*čky jsem „akorát“ často narazila na to, že se lidé stávali monogamními z přesvědčení, že je to jediný způsob, jak děti mít, nebo se tak zachovali po té, co otěhotněli. Některé polyamorní matky si pak přály, aby jejich partner v době, kdy je dítě malé, nenavazoval další blízké vztahy. Četla jsem také o páru s malým dítětem, který před jeho narozením žil ve společné polyamorické domácnosti s dalšími třemi lidmi, ale právě na základě čerstvého rodičovství se ji rozhodl opustit.

Některé prostory slouží jako útočiště pro milence v sekundárních vztazích a jindy jako skrýš pro děti. | Foto: © Magdaléna Šipka Početí a narození dítěte je období, kdy potřebujeme více soustředit síly a máme méně času navíc. Někteří polyamorici*čky popisují podobný jev například při intenzivním doktorském studiu. Menší intenzita vztahů způsobená narozením dítěte ale neznamená, že se automaticky přestaneme identifikovat s polyamorií a že se nám touha po více vztazích brzy nevrátí, stejně jako to nemusí znamenat, že zaniknou vztahy, na které najednou „nemáme tolik času“. Mně samotné se stávalo, že mi moji sekundární partneři říkali, že se na moje potenciální dítě těší. Ostatně sama jsem s jednou partnerkou začala chodit v době, kdy její dceři nebyl ještě ani rok.

K polyamorii se mohou lidé uchylovat také až ve stáří nebo v nemoci, kdy mají třeba větší touhu objevit „nové věci“ nebo dát více prostoru svým milovaným. Polyamorie se také dobře snáší s asexualitou, aromantičností nebo pansexualitou či bisexualitou, protože prostě narušuje představu, že nám má jeden člověk „dát všechno“ či naplnit všechny naše představy.

Jak moc svobodně můžeme milovat?

Polyamorici mají obecně sklon k přítomnosti v komunitách, ať už je to malá víska ve slovenských horách, berlínský squatt nebo pozemek se spoustou karavanů. K tomu je důležité dodat, že vztahová propletenost může působit ve prospěch těchto komunit a podporovat soudržnost, ale také šířit zmatek a nevraživost. Polyamorie ve své etické podobě by mohla pomáhat komunity zcelovat – musela by být ale provázena upřímnou komunikací a velkou schopností sebereflexe.

Sklon polyamoriků*ček vyhledávat komunity může souviset také se sklonem spíše k liberálním než konzervativním hodnotám a k myšlence vzájemné pomoci než spoléhání na všemocný stát a řád. Koneckonců názorový směr nejbližší polyamorii, který se s ní často prolíná, je vztahová anarchie. Narozdíl od polyamorie, která bývá definována na základě přítomnosti konsentu mezi všemi zúčastněnými, vztahová anarchie vychází z určitých nedotknutelných práv jedince a spoléhá na soudržnost jeho hodnot.

Jelikož mi můj přítel nedovolili použít fotku naší společné postele, tak přidávám fotku sošky Buddhy, který stojí vedle ní. | Foto © Magdaléna Šipka Radikalita myšlenky vztahové anarchie v podstatě jen završuje všeobecně rozšířený postoj, ve kterém má každý právo na rozhodování o tom, co se děje s jeho vlastním tělem. Stejně tak jako nám nikdo jiný nediktuje, s kým si můžeme podat ruku, koho můžeme obejmout nebo s kým si dáme oběd, také nastavení míry tělesné intimity, která v monogamním světě často představuje určitou kontrolu výlučnosti, zůstává úkolem především pro jedince. Jednotlivé vztahy jsou pak konstrukty, které si sami*y vytváříme ze souboru jedinečných ujednání, vyjasněných očekávání. Kreslíme svoji vlastní mapu a nepřizpůsobujeme se takzvanému vztahovému eskalátoru, na kterém na sebe hezky navazuje chození, manželství, děti a tak dále. Jak se tento princip ale může projevit na úrovni bydlení? Je možné nesklouznout do hierarchií, když s jednou partnerkou bydlím a s druhou ne? Když místo společného potomka mám třeba společného psa, kočku nebo monsteru? Není to pořád další schod na eskalátoru? Dá se vůbec vyhnout tomu, že lidé v našem životě nebudou mít různou důležitost? Těžko říct, ale je zřejmé, že pokud si to přejeme, jde bydlení i život nastavit tak, abychom milovali*y víc lidí a vytvářeli*y s nimi hluboká propojení. Vztahy tak podobně jako příbytky mohou odpovídat našim potřebám, zálibám, přáním, a nebýt všechny stejné jako v Zobí ulici, tedy v ulici s identicky stejnými domy, ve které bydlela rodina pěstounů Harryho Pottera.

december 2023