Fotostory z periferie  Slatiny – „jiná“ Praha

Slatiny jsou nouzová kolonie vzniklá po roce 1924 na tehdejší pražské periferii. Fotograf Petr Zewlakk Vrabec se tam často vydává zažít „jinou“ Prahu. Zbytky karoserie, kola vrůstající do trávy spolu s nádobím, ohořelé stěny, propadlé střechy. Dodnes fungují jako útočiště pro ty, co jim nevadí svérázné bydlení, anebo jim nic jiného nezbývá. Fotografie doplňuje doprovodný text Báry Bažantové.

Kdyby se to bralo z centra, no, ono záleží, jestli když se řekne centrum, myslí se tím Staré nebo Nové město Pražské, ale tak jako tak je nejspíš nejlepší jet tramvají číslo dvaadvacet na zastávku Slávie. Potom pěšky přes koleje, za ubytovnou Nad Slávií se vnořit do zahrádek, odkud vede ulice Pod Bohdalcem, zahnout první doleva a pak pořád rovně. No a to už jste Na Slatinách. Některé parcely rozestavěné okolo Slatinského potoka jsou zarostlé, na jiných stojí nevelká stavení, někdy zděná, někdy z části, někdy vůbec ne. Obývané, s pěstěnými záhony, vybavenými dílnami, jiné se bortí samy do sebe pod tíhou času i bídy. 

A jak už to tak bývá, chudoba spolu se sociálním vykořeněním byly počátečním stavebním prvkem tohoto specifického místa.

Svérázná vesnička

Kolonie začala vznikat ve 20. letech 20. století, kdy se do Prahy po první světové válce vraceli legionáři a z vesnic se do rozrůstající metropole za prací stěhovali nejrůznější řemeslníci představující levnou pracovní sílu. A protože levnou, neměla na placení nájmů v prostorných pražských bytech s vysokými stropy, ale kus pozemku na okraji města si mohli dovolit jak klempíři, tak vojáci. Jednak že měli pověstné zlaté české ručičky a taky zmiňovaná bída že naučila Dalibora nejenom housti, vyrostla (tenkrát ještě) na okraji města svérázná vesnička, částečná autonomní zóna, dalo by se říct. Střechy z plechu, stěny z překližky, podlahy z nevalnou podezdívkou, ale co. Člověk si zvykne na všechno. A na určité věci zvykne si i rád, má-li si kromě práce na svém přístřeší uvykat okopávání záhonku a blahodárnému, bezcílnému čumění do sluníčka.

I dneska by si člověk rád zvykal na takové bohulibé činnosti i nečinnosti, jenže místa jako jsou Slatiny, ze světa mizí. Nehledě na to, že jednotlivé pozemky v oblasti „mokřadu“ jsou momentálně v soukromém vlastnictví, boj za zachování kolonie k žádnému konci nespěje, snad i naopak. Zatímco radní z předchozího volebního období obyvatelstvo kolonie podporovali, současné zastupitelstvo městské části Prahy 10 (převážně zástupci ODS, TOP 09, ale i krajně pravicové SPD) projevuje mnohem více vůle k vyjednávání s developery než členy*kami spolku Na slatinách. A to i přesto, že městské pozemky se rozprostírají v meandrech Slatinského potoka, což znamená že by měly být nezastavitelné. Kromě toho spolek Na Slatinách je poměrně funkční komunitou, která pečuje  jak o společná prostranství, tak o kulturní život – tedy ve chvíli, kdy jim nikdo nehází pod ruce výhrůžky o změnách územního plánu. 

Nuže! Podávat připomínky a podepisovat petice, dovolávat se práva na svoje vlastní město, na svůj život v něm, nikoli živoření. Dovolávat se práva na svůj mokřad, na svoji bažinu, na svůj klid podkreslený šuměním Městského okruhu neboli dálnice E65. Bude to stačit? Odpovědi na podobné otázky se rozléhají v nekonečných patrech nekonečných kanceláří donekonečna přibývajících komerčních budov. Prozatím ale Slatiny odolávají toku času i vůli kapitalismu a korupce. Prozatím je možné se ve slunečných dnech toulat úzkými cestičkami a snít o tom, jaká Praha byla, jaká by mohla být, kdyby záleželo na krajině, na ptácích a na lidech, místo na penězích.

---

Vraky, skládky, vyhořelé domy

Zbytky karoserie, kola vrůstající do trávy spolu s nádobím, ohořelé stěny, propadlé střechy. I takové výjevy jsou součástí kolonie Na slatinách. Ať už si o tom myslí, kdo chce co chce, vraky domů, aut a třeba i lidí jsou nedílnou součástí genia loci podobných lokalit. Člověku se totiž někdy chce nechat se unášet představami. O tom, kdo tu zaparkoval, kam odešel a co zkřížilo jeho cestu, že se nevrátil zpět.
 

---

Historické domy a ostatní obydlí

Historické domy pocházejí z první poloviny 20. století. Ten úplně první zde byl postaven v roce 1924. Dnes se nachází ve stavu všelijakém a snad tomu tak bylo vždycky. Domy jsou tu stlučené z nalezených materiálů – od dřeva po laminát, zbytků z bouraček a ohrad, pražců od kolejí, prostě z toho, co bylo zrovna po ruce. O podobně upcyklovanou architekturu dnes člověk zavadí jen málokdy.
 

---

Cimrmanovy bahenní lázně

Slatiny jsou emancipovaným mokřadem s vlastními bahenními lázněmi. Místní starousedlíci tvrdí, že byly objeveny Járou Cimrmanem, když se pod ním při procházce propadla lávka. Na druhý den údajně zjistil, že ho opustili revmatické potíže a hle! Lázně byly na světě. Lázně jsou spravovány členy*kami spolku Na Slatinách a mimo provozu lázní tu organizují i další aktivity – pořádají například Mikulášskou nadílku a několikrát se zapojili do programu Zažít město jinak. Svých patnáct minut slávy potom Slatiny zažily během natáčení filmu Obecná škola. Uprostřed lázní je i ohniště, které mohou využít i přespolní.

---

Slatinský potok

Slatinami prochází důležitý pražský biokoridor. Od východu na západ protíná tuhle oblast Slatinský potok. V zahradách a v okolní přírodě žije spousty ptáků a jiných zvířat. Své útočiště zde našli i lidé bez domova, zahrádkáři, ale i nové rodiny s dětmi. Naštěstí tudy nevede žádná turistická stezka. A to je dobře. Lokalita je chráněna ze dvou stran železničním náspem a z třetí strany Jižní spojkou.
   

marec 2024