O proměnách Vilniusu   „Bydlení není jen zboží, ale také právo“

Vilnius spěje k prohlubování prostorové segregace. K takovému vývoji přispívá každý nový stavební projekt. Tento rozhovor se sociologem Tadasem Šarūnasem je podnětem k zamyšlení nad tím, jaká sociální realita existuje ve městech, ve kterých žijeme, a jakou sami vytváříme.

Někdy nahlížím na svět prizmatem socioekonomických rozdílů. Tyto rozdíly se projevují v každodenním životě: když nastane to trapné ticho, když se skupina přátel rozhoduje, kam si zajde na oběd; když se mě s překvapením ptají, proč jsem nikdy nebyl lyžovat; když jsem ještě studoval, pamatuji si, kolikrát nám během čtyř let zdůrazňovali význam kritického myšlení a jak málo pozornosti bylo věnováno pochopení toho, proč studenti v jedné a té samé místnosti disponují tak odlišnými dovednostmi kritického myšlení. Socioekonomické prostředí, ve kterém jsme se narodili a vyrostli, určuje, jak vidíme svět a jak v něm vystupujeme.

Podle World Inequality Database v roce 2022 v Litvě připadlo 40,4 procent celkového hrubého národního produktu (HNP) jedné desetině lidí s nejvyššími příjmy. U osob s nejnižšími příjmy, které tvoří 50 procent obyvatel, to bylo jen 10,8 procenta HNP. Z hlediska příjmové nerovnosti je Litva mezi členskými státy EU na druhém místě hned za Bulharskem.
 
Na vytváření a reprodukci sociálních vztahů se také aktivně podílí městský prostor. Aktuálně asi 56 procent světové populace žije ve městech a očekává se, že do roku 2050 by se toto číslo mělo zvýšit na téměř 70 procent.

Vilnius mi dlouho připadal samozřejmý, jako by to byl předem definovaný prostor, neměnný bod. Několik let jsem téměř každý den procházel přes louku Pašilaičiai směrem ke škole ve čtvrti Justiniškės a za tu dobu se před mýma očima mnoho nezměnilo. Až později jsem si uvědomil, jak složité a dynamické město je. Je výsledkem neustálého působení nesčetných sil: jeho podoby a funkce se neustále mění podle společenských a politických podmínek.

Jednoho obyčejného úterý jsem jedl na trhu v Paupys (trhem v Paupys se zde myslí hala ve čtvrti Paupys ve Vilniusu – pozn. aut.). Byl zrovna čas oběda, kolem mě bylo mnoho lidí, ruch davu nebral konce. Než jsem tam vstoupil, sledoval jsem dělníky, kteří pracovali poblíž na stavbě: v jedné ruce drželi pečivo, ve druhé šálek kávy z automatu. Zdálo se, že nepatří do té vytříbené atmosféry místního trhu, ale přesto jsem k nim cítil daleko větší sounáležitost než k těm, kteří v této oblasti bydlí. Tehdy jsem si uvědomil něco, co bylo dávno tak zřejmé – některé městské prostory jako by nás vítaly, zatímco jiné nás od sebe odstrkávají. V některých se cítíte sami sebou a v jiných se cítíte, jako kdyby vás od okolního světa oddělovala neviditelná bariéra. Paupys na mě působí jako pečlivě sestavená dvacetivteřinová reklama. Jakási idealizovaná vize městského života – svým způsobem elegantní, velmi moderní, extrémně pulzující. Podle ekonoma Josepha Stiglitze, laureáta Nobelovy ceny, je skutečná a trvalá prosperita pouze ta, kterou sdílejí všichni. Abych pochopil, co je ekonomická nerovnost a jak ovlivňuje společnost, přečetl jsem si jeho knihu The Price of Inequality, ve které analyzuje zvětšující se příjmovou propast ve Spojených státech. „Ze všech ztrát, které naší společnosti způsobilo to 1 procento lidí s nejvyššími příjmy, je možná největší tato: obrušování našeho smyslu pro identitu, pro které jsou férovost, rovné příležitosti a komunita tak důležité,“ píše Stiglitz (autorský překlad – post.ed.). Přesně tak se cítím v některých částech Vilniusu – jako bych tam nepatřil.

V mém chápání blahobyt města úzce souvisí s možností setkávat se s lidmi, kteří nejsou stejní jako já. Nově oživená čtvrť Paupys ve Vilniusu připomíná nejdůležitější výzvy naší společnosti. Někdo si vychutnává oběd na trhu v Paupys, někdo se připravuje na spaní v přístřešku dřevěného stánku na nedalekém trhu Tymas. Rozdíly existují vedle sebe, ale jen zřídka se prolínají.
 
Právě ve čtvrti Paupys v druhé polovině 19. století začaly fungovat první velké průmyslové podniky – továrna na kožešiny a kůže, továrna na pivo. V meziválečné době bylo rozhodnuto průmysl přesunout jinam, ale během sovětské éry se od těchto plánů postupně upustilo. V roce 1948 byla ve Vilniusu založena továrna na elektroměry (později fungovala pod jinými názvy a obyvatelům Vilniusu je známá především jako „Skaiteks“), která zde vydržela nejdéle – a to až do roku 2009. Byla zde otevřena rovněž továrna na příze a tkaniny „Audėjas“, nacházela se zde také továrna na železobetonové konstrukce a nábytkářské dílny. Nakonec byly tyto továrny uzavřeny nebo přestěhovány, oblast byla v dobách samostatnosti na dlouhou dobu opuštěná a dnešní Paupys již nenese známky své průmyslové minulosti.

Během posledního desetiletí prodělala čtvrt‘ nemálo změn a byla přestavěna na obytnou oblast. Tak Paupys vypadá teď – v roce 2020 byla dokončena výstavba prvních obytných bloků, kterou zahájila a v dalších částech čtvrti stále pokračuje společnost „Darnu Group“. Vznikají zde obytné a obchodní čtvrti, v jejichž blízkosti se nacházejí rekreační oblasti, kino, sportovní kluby, kavárny, galerie a různé obchody. Očekává se, že letos bude dokončena 10. etapa projektu, průměrná cena bytu za metr čtvereční je 6350 eur. V roce se 2022 Paupys stal prvním litevským projektem nominovaným na ceny MIPIM, největší světovou výstavu nemovitostí.
 
Paupys se stal výchozím bodem mého rozhovoru s doktorem sociologie Tadasem Šarūnasem. Tadas Šarūnas přednáší na Vilniuské univerzitě, mezi jeho oblasti vědeckého výzkumu patří sociologie města a sociologie kultury a umění. Náš rozhovor zasadil mé postřehy do kontextu, u některých myšlenek mě vyvedl z omylu, čímž poskytl mnohostrannější pohled na vztah mezi městem a společností.

Rozhovor jsme začali v Paupysu a pokračovali jsme v něm při procházce po starém městě Vilniusu. Rozhovor byl z důvodu srozumitelnosti a stručnosti upraven.
 

---

Britská geografka Doreen Massey tvrdí, že společnost je nevyhnutelně konstruována prostorově, a to ovlivňuje její fungování. Zdá se, že myšlenka, že prostor je konstruován sociálně, je nám známá, ale již o poznání méně přemýšlíme o tom, že také společnost je konstruována prostorově. Co myslíte, mluvíme dostatečně o prostorové výstavbě Litvy, vilniuské společnosti?
Jako prostorově uvažující sociolog zabývající se městy musím přiznat, že spolu nemluvíme dostatečně. Ale v běžném životě lidé skutečně myslí prostorově: rozhodují se, cítí prostor svým tělem, mají prostorovou intuici. Zdá se mi, že někdy až příliš často mluvíme o naší společnosti v prostorových metaforách. Nechci vymezovat otázky, které souvisejí s abstraktním sociálním prostorem, jako jsou otázky sociální třídy nebo vyloučení.

Pokud si sociální prostor představíme jako shluk hvězd, pak my, lidé, jsme těmi hvězdami a zaujímáme v něm různé pozice. A ty závisí na našem ekonomickém, kulturním a sociálním kapitálu. Sociálně se odlišujeme množstvím a druhy kapitálu, kterým disponujeme. Při práci s kulturním sektorem vidím mnoho lidi, kteří disponují obrovským kulturním kapitálem, ale naopak s tím ekonomickým to někdy mají těžké, a naopak – existují lidé, kteří mají mnoho různých aktiv, ale nemají nutně právě ten kulturní kapitál.

Společnost je jako Mléčná dráha. Sestupuje (do města) přes sídliště, přes další silová pole. Máme intuitivní pocit vlastního místa ve světě, který se zhmotní, když se cítíme na svém místě, a pokud začne s naším tělem být něco v nepořádku, znamená to, že v našem sociálním prostoru kolem není dostatek stejných lidí.

Řekl bych to takto: město, jeho budovy a infrastruktura jsou jen formy. Vtělené, ztělesněné formy sociálního prostoru, které mají svou historii. Postavené domy budou stát stovky let a postupem času se bude měnit jejich společenská náplň. Celé toto město už mnoha proměnami prošlo. Náš Vilnius byl zmasakrován, zastrašen, přeplněn nově příchozími. V roce 1945 byl kostrou neexistujícího, zničeného sociálního prostoru, ve kterém nyní budujeme své životy.

Od té doby ale neuplynulo mnoho času.
Skutečně. Taková mladá, nově vyhledávaná města jako Vilnius ale mají své kouzlo. Sociální struktury zde nejsou tak obalené nebo stmelené, nejsou tak věčné a samozřejmé jako jinde. V tomto vilniuském sebehledání je dostatek pocitu svobody. Sociální segregaci však již konkrétně prohlubujeme poměrně intenzivně třicet let.

Moje odpověď na Masseyinu myšlenku je, že ne všechno je prostor. Stále existují těla, čas. Prostor se však může stát nástrojem pro budování struktur, vytvářením jejich prostorových reprezentací. A tyto struktury je pak obtížnější vyvrátit. Například takové symbolické vyjádření moci skrze architektonický styl stále symbolicky ovlivňuje chápání našeho města stovky let po jeho vzhledu. Poznání města a vytvoření vlastního příběhu v něm vás přesvědčuje o tom, kde se píše váš osobní příběh v této době a městě.
 
Nyní sedíme v Paupysu. Jak se cítíte v této čtvrti?
Paupys je svěží, nápaditý, dobře promyšlený, naplněný sociálním obsahem. Jde o intenzivně tvořenou urbanistickou architektonickou formu. Jde o velmi výrazný vznik určitého společenského prostoru v (dříve) zapadlé části, ale v centru města. Intervenční prostor této velikosti je v posledních třiceti letech výjimečný.

Při rozboru a hodnocení této části města je nejlepší podívat se na ni z historického hlediska. Dlouho zde bylo předměstí, bylo to místo mimo městské hradby [ve středověku ještě stála městská hradba – pozn.autora]. Všechno za hradbami nebylo zrovna lákavé, ale byla potřeba některé věci mít. Tento typ míst se zde zachovával po mnoho staletí – bylo to nečisté místo. Působily zde různé „nečisté“ podniky, například továrny na zpracování kůže.

V některých částech Vilniusu bylo znečištění ještě intenzivnější. První „očista“ proběhla v 19. století. Většina „špinavého“ průmyslu byla přesunuta do Lukiškės, bylo řečeno, že tady v Paupysu by se mělo založit něco jiného. Ze strany majitelů tehdy zaznívaly zajímavé argumenty, že jsme sice „vytlačili všechny smradlavé koželuhy, ale stále jsou tu názvy ulic, které nám jejich přítomnost připomínají, proto je potřeba je změnit, protože se tím snižuje výše nájmů“.

Paupys bylo jiné místo – byla to průmyslová oblast v centru města. Když zde během hospodářské restrukturalizace v 10. letech tohoto století zkrachovalo mnoho podniků, začaly se objevovat otázky, zda by tato část města neměla být využita jinak.

Stát hodně investoval do toho, aby se zde dalo žít. Půda zde byla velmi špinavá, nebyla zde žádná infrastruktura, chyběly zde cesty, silnice. Toto uspořádání je velmi odlišné od příměstské zástavby, kde se domy staví bez ulic, bez jakékoli sociální infrastruktury. A tady je všechno poblíž, není to žádné předměstí a před výstavbou bydlení se v této části města investuje. Tyto věci by se měly oslavovat, protože tu zůstanou dlouho – dům bude stát stovky let, někdo tu bude bydlet a vše už je vymyšleno a vyřešeno nyní.

Ale ve stejnou chvíli vyvstává otázka prostorové spravedlnosti. Kdo si to může dovolit a kdo ne. Z tohoto pohledu se naše město rozšiřuje velmi nespravedlivě. Některé stížnosti jsou oprávněné: můžeme přijít sem do Paupysu, možná si tu i sem tam něco koupit, ale rozhodně ne všechno. Toto je první moment, kdy je tento prostor sociálně segregován. Někteří lidé žijící v Paupysu si stěžují, že je to místo nadstandardních služeb. Lidé ale potřebují místa každodenního, jednoduchého užití, když zde žijí. A my z tohoto prostoru chceme získat peníze. Zní to jako rozumná tržní logika, ale podtrhuje monofunkčnost tohoto prostoru. Bydlení si zde může koupit jen úzká vrstva společnosti – a to dále segreguje.
 
Poslouchal jsem diskuzi, ve které jste vystupoval, o tom, jak vyvážit nové čtvrti s historickým centrem. Generální ředitel Darnu Group tam řekl, že „díky lidem, kteří si drahé a dobré bydlení v Paupysu kupují, může takový projekt ve Vilniusu existovat a může zahrnovat místo pro kino, trh s potravinami a vše ostatní, co je otevřené i pro ostatní“. Působilo to na mě tak, jako by mi lidé z vyšší socioekonomické třídy umožnili pít kávu v nové čtvrti.
Je to pravda, ale stále není řečeno vše. V našem systému rozvoje měst a bytové politiky není bydlení vnímáno jako právo, ale jako produkt, zboží. Jakýkoliv objekt nové zástavby je objektem, který město segreguje. To neznamená, že město není potřeba stavět. Město generuje kapitál a je nutné ho udržovat. Tak funguje kapitalistická ekonomika.

Svým způsobem je pravda, že někteří lidé si museli vzít půjčku, aby si bydlení v Paupysu mohli pronajmout nebo si ho rovnou koupit, aby se tu objevila těla, život. Zapomíná se ale, že nejen developeři, ale i stát a celá společnost už dost zaplatili za to, aby se zde život ve městě odehrával.

Postoj, že někteří lidé financují a gentrifikují a jiní přicházejí a zdarma něco využívají, je velmi nebezpečný, stigmatizuje, zbytečně poštvává lidi proti sobě. Takové uvažování nás nepobízí k rozpoznání toho, co se ve městě děje, k pochopení toho, jak aktivní se každý z nás může podílet na životě města. Je třeba mluvit o společenských faktech. Postrádám rozhovory o faktech.

Máme mnoho stigmatizujících termínů jako „sovětské bytové domy“. Tyto kategorie se vymykají realitě. Více než polovina našeho bytového fondu byla postavena během sovětského období. V nich žije polovina obyvatel Vilniusu a přiřazovat je do jedné třídy je špatné a nekonstruktivní. Nastal takový historický okamžik – privatizace bydlení. Jestliže v té době byla požadována svoboda plánovat město prostřednictvím bydlení, byla chyba privatizovat toto bydlení způsobem, jakým se to stalo. Dnes je například extrémně obtížné domluvit se na rekonstrukci domu. Bydlení se opotřebovává, v těchto jednotkách bydlí spousta různých lidí a byla chyba nechat tíhu těch rozhodnutí na lidech. Při psaní diplomové práce jsem si všiml, že je velmi obtížné vyjednat cokoliv v domě o deseti jednotkách. A když je jednotek ještě více, je to téměř nemožné. Jenže my měli jsme svou představu, že „budeme privatizovat a všechno se tak vyřeší“. Něco se vyřešilo a něco ne.

Dalším tématem jsou lidé, kteří se odstěhovali z města na předměstí a chtějí, aby jim tam byla vybudována veškerá infrastruktura. I tady nastává takový stigmatizující moment, protože tato skupina lidí je specifická: měli určitou ekonomickou kapacitu a bylo jim slíbeno, že se město rozšíří a budou se tam moci stavět domy. Město i stát jim v jistém smyslu slibovaly příliš mnoho. Město není finančně schopno vybudovat takovou infrastrukturu. Tito lidé byli nepřímo podvedeni. Ke svému domu potřebují alespoň chodník nebo ulici. Navíc spoustu peněz vlastně utrácí sezením v dopravních zácpách, když jedou do města, které živí svou ekonomickou energií.
 
Zkoumal jste centrální části Vilniusu a svou dizertaci jste věnoval výběru bydlení a symbolickém nátlaku (francouzský sociolog Pierre Bourdieu spojoval symbolický nátlak s faktem, že dominantní společenské normy nutí jedince podvědomě přijímat nerovnost nebo vlastní marginalizaci jako „normální“ nebo „přirozenou“.) v centru Vilniusu. Zdá se, že bydlení v centru je těžko sehnatelné. Je to důsledek našeho neoliberálního trhu?
Ano. Centrum města, některá další místa, která jsou z toho či onoho důvodu kvalitnější, se pomalu ale jistě segregují. Centrum Vilniusu již není stejně dostupné pro lidi s různými ekonomickými kapacitami. To je společenský fakt. Každý, kdo myslí jinak, žije v koutě nějakého sociálního prostoru, odkud je realita vypadá trochu jinak. Všichni máme svou vlastní sociální realitu.

Segregace je bohužel na vzestupu, to je fakt. Bohužel. Ve Vilniusu toho není moc, na co bychom mohli být hrdí z odkazu sovětského socialistického období, ale přeci jen jedna věc tu je: naše město bylo společensky zcela nesegregované. Vilnius jako jedna z evropských metropolí však stále není příliš segregovaný, což mluví v jeho prospěch. Zde samozřejmě také začínají hodnotové soudy, ale existuje mnoho vědecky podložených argumentů, že diverzita v různých sociálních oblastech města je velmi zdravá.

Na druhou stranu tu máme modernistické město, které je skutečně monolitické a monofunkční (např. „spací oblasti“, „obchodní čtvrti“) a díky rostoucí sociální segregaci se stává také monotřídním. Modernistické principy plánování způsobují problémy. Některá místa mají otevřeno jen ve všední dny a o víkendech je tam společenská, městská pustina. Infrastruktura, ulice, všechno, co se do toho nalilo, peníze – to vše se o víkendech nepoužívá. Nedává to smysl.

Většinu nových staveb ve Vilniusu realizují soukromé společnosti. Již jste zmínil, že jakýkoli rozvoj měst v podstatě prohlubuje další sociální segregaci. Existují mechanismy, které by zajistily větší dostupnost bydlení ve městě? Nebo je to možná tím, že chybí státní kontrola a intervence, možná prostě není v moci lokálních jednotek jednat v otázkách trhu?
V rámci trhu je obec ze zákona povinna nabízet sociální bydlení. V současné době čeká ve frontě na sociální bydlení 1 631 vilniuských domácností [údaje od společnosti Vilniaus miesto būstas (Městské byty Vilnius), pozn.aut.]. To je vysoké číslo. A to se bavíme pouze o nejzranitelnější sociální skupině, která je ohrožena bezdomovectvím – naše politika sociálního bydlení se de facto stará jen o tyto lidi. Magistrát nyní skupuje soukromé domy, aby je proměnil v sociální bydlení, ale ve frontě stále čeká spousta lidí.

V roce 2023 získalo ve Vilniusu sociální bydlení 137 domácností, ale počet žádostí ve frontě zůstává více než desetkrát větší.
Ve veřejném prostoru dlouhodobě převládal narativ, že zhruba 90 procent lidí v Litvě má vlastní bydlení, takže se předpokládalo, že jsou lidé zajištění. Zajištěni byli privatizací: někteří měli vlastní bydlení a většina si bydlení mohla koupit za investiční poukázky. Jedinečnost naší země je v tomto ohledu výsledkem politiky 10. let. Dnes to není tak, že by dům mohl vlastnit každý. Výrazně se změnil počet lidí, kteří mají své vlastní bydlení – za posledních dvacet let se zvýšil počet lidí, kteří si pronajímají bydlení ve městech. Dříve to nebyla tak početná skupina. Protože nemáme regulaci nájemného a serióznější kontroly, neexistovaly žádné údaje o tom, kolik domů v osobním vlastnictví je skutečně obsazeno a kolik se pronajímá.

Tvoří se třída rentiérů. Existují tři třídy bydlení: vlastníci, nájemníci a uživatelé sociálního bydlení. Vrstva nájemníků se zvyšuje, ale trh s nájemním bydlením ve městech jako Vilnius je velmi prekarizovaný, protože v Litvě nejsou práva nájemníků dobře chráněna zákonem, neexistuje žádná kontrola, cena nájemného je určována trhem. Vrstvu nájemníků tvoří většinou mladí lidé, kteří nezdědili majetek, ani nemají podporu rodiny na pořízení vlastního bydlení, takže si bydlení pronajímají, a tím financují majitele. Je to také generační záležitost. Ti, kteří mohli privatizovat bydlení v 10. letech, tzn. zdědit bohatství ze starého státního systému, už nemají tak velké sociální zabezpečení, důchod. Vlastní kapitál proto poskytuje některým starším lidem příležitost financovat své stáří. Další lidé jsou lapeni v pastech pronájmů, protože ať ušetří nebo ne, stále nebudou držet krok s rostoucími cenami. Vzniká začarovaný kruh: pronajímáte, nešetříte, zatímco ceny bydlení rapidně rostou a vy nemůžete našetřit na zálohu.

Ve městech bydlení částečně ztrácí svou hlavní, tzn. obytnou funkci, stává se z něj investiční objekt, člověk žije ve svém investičním účtu. Zvyšuje to odcizení od vlastního domova, přispívá k ontologické nejistotě, pocitu prostorové nespravedlnosti – člověka napadají myšlenky typu „Jaké mám ve městě místo?“, „Necítím se přijat“, i když se člověk sebevíce snaží.

O migraci mluvíme velmi abstraktně, často je takové rozhodnutí moralizováno, ale jestli je pro člověka jednodušší se prosadit ve Vídni než ve Vilniusu, tak o tom přirozeně přemýšlí. S problematikou bydlení úzce souvisí migrace mladých lidí. V důsledku ekonomické restrukturalizace a agrární reformy bylo velké množství lidí vytlačeno z menších venkovských oblastí, protože již neměli práci. Přechod do měst byl téměř nevyhnutelný. Město nabízí práci, ale pak se nabízí další otázka – zda nabídne ještě bydlení a kolik bude stát. Jaký je vztah mezi sociálním statusem a výběrem bydlení? Zmínil jste, že už jen možnost vybrat si bydlení je výsadou, kterou lidé určitého ekonomického postavení nemají. Přispívá i toto k sociální hierarchii ve společnosti?
Přispívá to spíše k prostorizaci (spatialization) sociálního prostoru. Když se od sebe prostorově vzdalujeme, brání nám to v poznávání, setkávání na ulici, ve škole, poliklinice, kavárně. Být s lidmi jako jste vy je příjemné a dobré, ale na druhou stranu vás to vzdaluje od abstraktních „ostatních“. Tady by asi měla být rovnováha.

A jak tu rovnováhu najít?
Mít bytovou politiku, kterou nemáme. Prvním krokem je stimulovat svou představivost. Tři desetiletí jsme žili v domnění, že trh vše vyřeší sám. A je třeba myslet na to, že bydlení není jen zboží, ale také právo. Je třeba dbát na to, aby se realizace tohoto práva nestala neúměrně nákladnou, abychom nepřišli o všechny ostatní příležitosti.

Myslím, že nejlepší by bylo začít u bytových družstev [nejznámějším příkladem družstevního bydlení je projekt La Borda v Barceloně. Ta v roce 2022 získala cenu Mies van der Rohe v nově vznikající kategorii architektury – poznámka autora]. Tedy komunitní bydlení, které by si budoucí sousedé postavili sami. Rozvoj bydlení by bylo možné financovat půjčkami od lidí, obecními prostředky určenými na sociální bydlení a také prodejem části bytů. Nyní v Evropě je to hlavní řešení, kromě měst, kde není mnoho obecního bytového fondu, který je určen především pro střední třídu. Bytový fond nemáme, protože byl privatizován. Rovnováhu je však třeba postupně obnovovat a jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, by byly právě takové zásahy. Tímto způsobem by bylo možné zlepšit kvalitu urbanizace v různých městech.
 
Jak sladit městský růst a sociální prostorovou spravedlnost v dlouhodobé vizi města?
Nevíme, co bude za deset nebo pět let, to nám pandemie a válka nám připomněly – žijeme ve strategické společnosti vizí, strategické dokumenty a politické vize jsou v Litvě velmi oblíbené. Snít je dobré, ale abychom mohli své sny uskutečnit, musíme začít již dnes. Dobrou zprávou je, že město znovu získává kontrolu nad půdou [v únoru 2024 vláda dokončila převod státní půdy do vlastnictví litevských obcí. Toto rozhodnutí dává místním úřadům právo samostatně spravovat a rozvíjet pozemky nacházející se na jejich území - pozn.aut.]. Velmi důležité je také zapojení občanů do diskuzí o podobě města. Dosud byli občané informováni pouze o rozhodnutích, někdy velmi nepohodlných. To je velmi toxický princip. Potřebujeme více participativního plánování?
Ano, je zde potřeba participativního navrhování, plánování, aby znalosti a vize obyvatel oblasti byly zahrnuty při vytváření plánů, a ne až když jsou již prezentovány. Zdá se mi, že naše společnost mívala postoj „Ach, ti architekti to navrhli ošklivě, tam se vůbec nedá žít.“ Nyní je všem jasné, že existují a jsou vyjednávány velmi jasné ekonomické síly. Lidé cestují a vidí, že jinde je to jinak. Proč to nemůžeme udělat také tak? Samozřejmě, že můžeme. Vše, co je potřeba, je konsenzus o tom, jak by měla být využita obrovská ekonomická síla města.

Ta ekonomická síla je jako zvíře – je třeba ji ovládat, naučit se s ní zacházet tak, aby se kvalita života nás všech o něco zlepšila. Pro větší prostorovou spravedlnost, více bydlení pro lidi, kteří to potřebují, protože pracují pro dobro města. Zdá se mi, že velmi důležitá jsou odvážná experimentální rozhodnutí, které se pojí s ambicí zlepšit standard a dělat něco jiného, když podnítíme naši představivost a uznáme, že ekonomické síly jsou věcí dohody mezi námi všemi a že můžeme společně změnit to, jakým směrem se město ubírá.

máj 2024