Pohřbívání v ČR  Příprava obřadu jako terapie

„Češi jsou rekordmani v popíraní smrti,“ říká Oleg Vojtíšek, zakladatel projektu Pohřební průvodci, který už několik let poskytuje alternativní pohřební služby. V rozhovoru přibližuje vývoj rozlučkových rituálů, složitost truchlení i jedinečnou roli průvodců*kyň při propojování spirituality a moderních trendů. 

Jak byste reagoval, kdyby Vám někdo řekl, že alternativní přístupy k pohřbům jsou „přes čáru“?

Reagoval bych tak, že to je opravdu každého volba a pokud někdo opravdu potřebuje velmi poctivý tradiční přístup, tak je to super. Spíše bych řekl, že v Čechách je velký problém tento tradiční přístup. Tradiční přístup je podle mě rakev, velký obřad, a to je něco, co Češi úplně vytěsnili. Naopak se tu zabydlela tradice „krematorium, 15 minut a dvě písničky“. Poslech dvou populárních písní není podle mě pohřeb. Dva tisíce let byly pohřby velkým, zásadním přechodovým rituálem. To, co se teď děje v krematoriích, lidem nepomáhá.

Jsou předsudky nebo strach ze smrti zakořeněny v kultuře?

Strach ze smrti byl zakořeněný ve všech kulturách vždycky. Od chvíle, kdy člověk má nějaké vědomí, ten strach smrti tam je. Mohli bychom říct, že proto vznikla církev, i když je to velmi zjednodušující a církev by určitě nesouhlasila. Mohli bychom taky říci, že proto vznikla samotná kultura.

Mluví se v Česku málo o smrti?

Češi jsou rekordmani v popírání smrti. Začal bych tím, že polovina pohřbů je bez obřadu, v Praze dokonce 90 procent. To je naprosto bezprecedentní. A je to světový rekord.  

S jakými reakcemi se tedy potkáváte ze strany církve na Vaši práci?

Výbornými. Církev vidí, že my máme stejné cíle. Víme, že lidé potřebují ten obřad. Druhá věc je, že církev ví, že my se opravdu snažíme ty lidi spíše do kostela směrovat, než z kostela odvádět. To, co třeba mladým lidem v církevním obřadu chybí, jsme schopní tam dodat, a naopak. Například na úrovni spirituality. 

Takže se s nějakými předsudky nestřetáváte.

Od církve ne, jsme celkem zajedno v tom, co chceme. Od lidí taky ne. Spíše se potkáváme s rezervovaným přístupem na obřadech, když tam přijde člověk, který tohle nečekal a úplně s tím nesouhlasí. Negativních reakcí je opravdu velmi málo. Spíše jsme se s nimi setkali, když jsme nepochopili zadání správně. Občas se setkáváme s nepochopením – jako co to vlastně děláme – na malých městech. To je ale problém lidí východní Evropy, nadávat na každou věc, která je nová.

Jak jste se dostali k myšlence založení firmy Pohřebních průvodců*kyň? Když se teď podíváte do své minulosti, je tam něco, co nasvědčovalo tomu, že se budete zajímat o tuhle oblast a vydáte se tímhle směrem?

Ani ne. Já si myslím, že je i dobré, že u většiny kolegů není žádný velký marketingový příběh. Právě naopak. Každý z nás má nějaké „traumičky“ z pohřbů, které nebyly dobré. Nikdo z těch, kteří se zabýváme pohřby dospělých, nemá žádná velká traumata. Samozřejmě, kolegyně, které pracují na pohřbech dětí a miminek, mají své osobní příběhy. A tam je to správně, protože tam je ta zkušenost skutečně nepřenosná.

Myslíte si tedy, že se průvodcem*kyní může stát každý?

Určitě ano. Je to dost o empatii a multi-talentu – musíte mít schopnost být psychologem, dobrým řidičem, pak být fyzicky celkem disponovaný, protože taháte těžké věci, nemít strach ze smrti nebo napsat dobrou pohřební řeč – což není úplně málo. Třeba přednést řeč je někdy ještě těžší.

Na Vašem webu jsem si všimla, že se nově zabýváte i psychologickým poradenstvím pro pozůstalé. Jak důležitá je ale starostlivost o duševní zdraví právě pro průvodce*kyně?

Popravdě základem je to, jak my pomáháme lidem, že z toho máme radost. Když děláte práci, která vás naplňuje, tak bych řekl, že to je základem duševního zdraví. Mnoho lidí dělá práci, která je nebaví, proto se nikam neposouvají. A dobré je mít svou duševní hygienu vyřešenou, ale to je jako s každou náročnější prací.

Mohli bychom říct, že i ten pohřební obřad samotný je určitá forma terapie, a to jak pro průvodce*kyně, tak i pro zúčastněné na tom pohřbu?

Při průvodcích*kyních bych to tak neviděl, ale pro pozůstalé určitě. Už jenom tím, že s námi připravují pohřební řeč, vybírají fotky, hudbu. Jsou to hodiny, které nad tím strávíme.  

Je nějaký typ obřadu, který je nejčastěji voleným?

Pouštění lodiček s odkazy po vodě – protože skoro pořád lidé mají nevyřešené věci, co si nestihli, nemohli říci nebo na to nebyla příležitost. Nebo jim to jenom přišlo trapné. Napíšete to na tu lodičku, a pošlete po vodě. A pak asi sázení stromů. Strom zase symbolizuje všechno, co chcete, mohl bych teď o tom mluvit hodinu. Zároveň je to udržitelná, hezká vzpomínka. Mnohem hezčí než ta kila mramoru. Strom je živý, dává nám vláhu, dává nám radost, vidíme, jak roste. A tak jak roste, tak se postupně smiřujeme i s tou ztrátou.

Stalo se Vám někdy, že samotný zesnulý po sobě zanechal konkrétní přání ohledně svého pohřbu?

Měli jsme případy, kdy jsme pohřeb domlouvali ještě za života. A to je úplně nejlepší nejen pro smíření pro toho člověka, ale ještě více pro jeho rodinu, kamarády, kolegy. Pak, když se to stane, se můžete soustředit na truchlení. Je docela běžné, že když někdo zemře, pak se ti příbuzní několik dní nezastaví, jsou úplně vynervovaní. Ten pohřeb proběhne a většina lidí říká, že si ho nepamatuje. Až pak přichází to prázdno. My se snažíme dělat přesný opak.  

Vnímáte v posledních letech nárůst důležitosti ekologické stopy při posledním rozloučení?

Je to moc smutné, ale téměř to není vidět. Naopak, my se snažíme na to tlačit. Je tu několik dalších zajímavých subjektů, které se zde snaží prosadit ekologii. My vnímáme takovou tu „pozlátkovou přírodnost“, ta ale nemá nic společného s ekologií. To, že někde vysypete urnu pod strom, není ekologické. Většina pohřbů u nás je extrémně neekologická. Při kremaci máte stejnou uhlíkovou stopu, když to trochu zjednoduším, jako když jedete na jih Chorvatska s plně naloženým autem s celou rodinou tam a zpět.

Co říkáte na projekty Louka a les vzpomínek v Praze?

Je to super, velice hezké, přírodní, ale jak jsem už říkal, s ekologií to nemá zase tak moc společného. To si musíme přiznat. Ale, každá nová věc jde pomalu a ty kompromisy jsou potřebné a v pořádku. Já vidím, že my jsme na tom ještě dobře oproti Německu, kde má každá spolková země jiné zákony a urna většinou nesmí opustit hřbitov. Louka vzpomínek je podle mě aspoň na půl cesty, protože jsou to pohřby do hrobu, ale rozhodli se bez rakve nepochovávat, ačkoliv zákon tomu podle nás ani podle regulátora nebrání. Máme x klientů, kteří by chtěli být pochováni bez ní, třeba i moje manželka. Proč být zatažený nějakou těžkou dřevěnou věcí, která bude akorát bránit rozkladu, stát kopu práce, uhlíkové stopy, a ještě velmi často bude špatně vypadat.  

Nebrání tedy v Česku legislativa tomu, aby se to posunulo v ekologii dále?

Vždycky tomu brání legislativa. Stejně jako tomu v minulosti bránily hygienické předpisy. Bývalo běžné, že v márnici nebyly žádné chladící boxy. Bylo to úplně v pořádku a dnes si to neumíte představit. Legislativa ale plní společenskou objednávku. A já bych nevinil stát, že to nějak brzdí. Myslím, že stát se přizpůsobuje poptávce a ti lidé toho až tak moc nepoptávají. Ono když truchlíte, tak ekologie je to poslední, na co myslíte.

Jak by měl vypadat skutečně ekologický pohřeb?

Skutečně ekologický pohřeb je pohřeb do země, tělo zavinuté v látce, ideálně bez rakve. Kremace, která dnes v Čechách hraje prim, má obrovskou uhlíkovou stopu a to, že potom popel uložíme v přírodě, třeba ke stromu, je hezký symbol, ale ekologického na tom není nic.

júl 2024