Lobbing a byrokracie  Román o bruselských úřednících?

Překlad románu „Hlavní město“ rakouského prozaika a esejisty Roberta Menasseho je anoncován jakožto román o Bruselu: „přehlídka manipulativních zoufalců a nedobrovolných kompliců, ale i věčných idealistů.“ Nejde však Menasse ve svém románu mnohem hlouběji?

Prase jako leitmotiv

Román začíná tím, že si jedna z hlavních postav, přeživší holocaustu David de Vriend, všimne, že po ulici tak civilizovaného a skvěle fungujícího města, jako je Brusel, běží prase. Není to ale nějaký přízrak, je to skutečné prase, naturalisticky popsané, se zvířecími emocemi, vystrašené, silné, zmateně se pohybující ve světě chodců, cyklistů, hromadné i automobilové dopravy. Sledujeme jeho cestu, a tak se seznamujeme s pomyslnou mapou Bruselu: tady je hlavní třída, tady pruh pro cyklisty, tady vinárny a brasserie.

Prase se stane senzací a tématem pro místní tisk v době unavené okurkové sezony. Spor o prase vedou bruselští novináři či etologové, obyvatelé města se touto historkou baví.

Právě chovem prasat se zaobírá starší bratr další z postav románu, Rakušana Martina Susmana, trochu depresivního a neobratného řadového úředníka z Generálního ředitelství pro vzdělávání a kulturu.

Chov prasat a mezinárodní obchod s nimi jsou střetem dvou evropských politik, politiky zahraničního obchodu a zemědělské politiky. Protichůdné zájmy vedou k antipatiím mezi úředníky jednotlivých resortů i mezi zájmovými organizacemi (v čele jedné z nich stojí právě bratr Martina Susmana) a představiteli Evropské unie.

K praseti se vracíme i v posledních řádcích románu, poté, co se uzavřou jednotlivé dějové linky a příběhy románových postav. Pohnuté okamžiky, jako zmizení či smrt člověka tak stojí vedle banality, jako je spor pisálků z bruselských plátků o osud prasete, které prostě zmizelo.

V tomto principu, který prochází celou knihou, jako by se autorovi podařilo zobrazit něco z esence fungování Evropské unie: skutečně významné události vedle banalit existují na stejné úrovni.

Svérázný kolega Bohumil

Kniha bývá představována jako román o úřednících Evropské unie. Tato neatraktivní charakteristika vede kromě jiného také ke značnému zkreslení. Robert Menasse sice věnuje dostatek prostoru popisu způsobu života jednotlivých činovníků různých orgánů Evropské unie, na druhou stranu nejde jen o banální zápletky, jako jsou jejich vzájemné vztahy, milostné poměry nebo pracovní (ne)úspěchy. Ve svém vyprávění jde hlouběji, do jejich rodinného zázemí, společenských poměrů a historických událostí, které je formovali.

Navíc se kniha nevěnuje pouze osobám pracujícím ve správním aparátu Evropské unie, ale i dalším evropským občanům, konkrétně dvěma Belgičanům (důchodce židovského původu, který přežil holocaust, policejní komisař se značnou nadváhou), Rakušanovi (starý filosof, myslitel, který je součástí think-tanku pro Evropu) a Polákovi (duchovnímu v tajných službách, pohybujícímu se za hranicí zákona).

Nelze si nevšimnout, kolik prostoru věnuje Robert Menasse postavám, pocházejícím ze střední Evropy. Kromě úředníka Martina a jeho bratra, předsedy sdružení chovatelů prasat, je tu také jeho svérázný kolega Bohumil. Čech, který vyrostl s rodiči v emigraci ve Vídni, a kosmopolitismus mu tak není cizí, prožívá dilema, zda se zúčastnit svatby své sestry, která se vdává za ultrapravicového politika. Na tomto příběhu je demonstrováno politické, názorové a hodnotové rozdělení napříč rodinami nejen v Česku. Důležitou roli hraje i postava polského duchovního Mateusze.

Na životních osudech těchto postav zobrazuje Robert Menasse komplikovaný vývoj států bývalého východního bloku a také fakt, že i přes veškeré integrační snahy, kulturní otevřenost a vzájemné sbližování mezi národy napříč Evropou zůstává v každé zemi jiná historická zkušenost, která je ovšem nepřenosná.

Původ postav umožňuje zobrazit komplikovaný přístup jednotlivých národů a mentalit k Evropské unii. Kromě národů střední Evropy má v knize místo také postava Angličana, Angličanky či Řekyně. Roztříštěnost na úrovni státu, národních a etnických skupin, ale i v rámci tak základní jednotky, jakou je rodina, zachycuje Robert Menasse velmi věrně.

Národní zájmy vs. evropské hodnoty

Nelze si nevšimnout, že tak, jako v realitě, i v knize je každá postava nejprve Polákem, Španělem či Belgičanem a až poté úředníkem, prodavačkou nebo komisařem. Dva Belgičané, důchodce a policejní komisař, zprostředkovávají čtenáři jiný pohled na Brusel. Tady už nejde o sídliště úřednického aparátu, ale o město s historií a památkami, ale také město jako každé jiné, ve kterém nechybí nemocnice, kostely, domovy důchodců, hřbitovy a restaurace.

Jsou to především vzpomínky komisaře Brunfauta a vyprávění jeho dědečka, ve kterém nalézáme přirovnání zástupů turistů, které město okupují dnes, k nacistické okupaci za druhé světové války. Vzájemné rozlišování na my a oni v hlavách všech občanů Evropské unie nadále funguje na principu rozdělení podle národnosti.

Tuto skutečnost můžeme vnímat nejen jako predispozici autora, nebo způsob, jak účelně charakterizovat „hrdiny“ románu, ale i jako reflexi stále sílící tendence napříč Evropou. Národní zájmy, národní sobectví je také příčinou, proč Martinův bratr Florian neobhájí místo předsedy chovatelů prasat. Poté, co sám zažije téměř smrtelnou dopravní nehodu, do čela organizace chovatelů prasat se dostává jeho maďarský konkurent se silně protievropskými postoji.

V knize Roberta Menasseho není národnost překonaným nebo mrtvým pojmem, naopak, patří mezi základní a formující prvky vedoucí k uvědomění si sebe sama, k charakteristice jednotlivých osobností, ale i k těžko překonatelné překážce nebo nezvratitelnému argumentu v diskuzi. To ilustruje například dilema řecké Kypřanky, která je v Unii za Řecko, ale jakožto Kypřanka by vzhledem k novým okolnostem mohla mít jiné pracovní možnosti.

Historie není minulostí

Ačkoliv by se z názvu dalo dovodit, že esenciální pro děj románu bude město Brusel, mnohem důležitější jsou v knize moderní evropské dějiny. Jsou neustále připomínány, zobrazovány a ztělesňovány jednotlivými postavami. Ať už je to penzionovaný přeživší z vyhlazovacího tábora nebo evropský úředník pozvaný na návštěvu do Osvětimi.

20. století je stále přítomné se všemi svými traumaty, jako vyhlazování židovského obyvatelstva, rasismus, fašismus, komunismus, železná opona, občanské války, pocit méněcennosti a nadřazenosti vyvěrající z dřívější kulturní dominance či koloniálního imperialismu. Robert Menasse si je této skutečnosti vědom a přesvědčivě ji zapracovává do každé vrstvy svého románu.

Zvláštní místo má v ději také konečnost a vědomí smrti. Mnoho postav je v pokročilém věku, uvažují o konci svého života, navštěvují hřbitovy (pro spiklenecké schůzky nebo pro kulturní zážitek), vzpomínají na zemřelé. V blízkosti smrti se nachází také jedna z nejmladších postav, Mateusz, je to snad pro jeho zvláštní úkoly, které plní a následky, které z nich vyplývají, navíc ho provází i vzpomínka na mrtvého otce a mrtvého dědečka, v nichž tuší vzor a hledá podobnost životního údělu.

Spíše než román o Bruselu napsal Menasse knihu o stěžejních tendencích současné společnosti evropského kontinentu: o tom, že vše a každý má své kořeny a své směřování. Kniha má i zcela jiné kvality a aspirace a pozorný čtenář si povšimne, že ve sporech o přínosu Evropské unie nemůže být jen tak zneužita jednou ani druhou stranou.

máj 2019