Drážďanští symfonikové se znovu a znovu pomocí hudby zasazují za politická témata. Naposledy zorganizovali koncert proti Trumpem plánované zdi – a to přesně tam, kde má stát: na hranici mezi USA a Mexikem.
A pak začal žhavit dráty: Markus Rindt psal různým spolubojovníkům, telefonoval, kontaktoval hudebníky v USA, Mexiku, Guatemale a samozřejmě Evropě. Jeho projekt podpořila mimo jiné Amnesty International. Spousta umělců okamžitě souhlasila. I financování koncertu šlo hladce. Přes crowdfunding přispělo 380 podporovatelů více než 16 000 euro.
Markus Rindt, šéf Drážďanských symfoniků | Foto: © Ben Deiß
Přes plot proti zdi
Pak ale přišla rána: USA vydali zákaz vystupování na americké straně hranice. Ale Drážďanští symfonikové se jen tak nevzdávali. „A teď o to víc!“ se rozhodli celou akci omezit na mexickou stranu.Téměř třicet let na den poté, co Ronald Reagans vyřkl v Berlíně svoji slavnou větu „Mister Gorbačov, tear down this wall!“, 3. června 2017 Drážďanští symfonikové protestovali společně s mezinárodními kolegy ze světa hudby proti prezidentem Trumpem plánované „krásné a mocné zdi“ - v Parku přátelství v Tijuaně, kde již nyní stojí několik metrů vysoký, mohutně opevněný kovový plot a představuje hranici s USA.
Na bezplatný sedmihodinový koncert s více než sto hudebníky přišla spousta diváků. Společně dokázali, že neexistuje žádná lepší země, žádné lepší náboženství nebo lepší barva kůže. Mexičtí perkusionisté Luis Miguel Costero, José Navarro, Manuel Andrade a Fabian Romero spolu s Drážďanskými symfoniky zeď proměnili v obrovský bicí nástroj. Premiéra tam měla také řízená improvizace jejich kolegy Haralda Thiemanna The Big, the Bug, the Cricket & the Quack. Markus Rindt dirigoval mládežnický orchestr Sinfónica Juvenil de Tijuana, který vystoupil společně s Drážďanskými symfoniky a operním sborem z Tijuany. O koncertu informovala média po celém světě.
„Hudba je mezinárodní jazyk, který oslovuje srdce“
Ale na americké straně stáli také protestanti s plakáty a megafony, kteří volali po ještě vyšších zdech. I přes odpor amerických úřadů, protestantů a obrovské geografické vzdálenosti mezi Mexikem a Německem to Drážďanští symfonikové a jejich kolegovédokázali: zasadili se za otevřenost světu a svobodu. Koncert byl také protestem proti izolování se v Evropě a opevňování se obecně: proti zdem v hlavách.Stejně jako mnoho jeho kolegů z Drážďanských symfoniků má i Markus Rindt zkušenost s uprchlictvím. Jako východoněmecký student v roce 1989 utekl přes pražské velvyslanectví do Spolkové republika Německo. Hodně muzikantů volného orchestrového seskupení znají stísněný život za zdí – vyrůstali v NDR. Proto například basista Tom Götze zdůrazňuje, že je pro ně tento projekt obzvlášť důležitý. „Svoboda je největší bohatství. Nic ji nenahradí.“
Drážďanští symfonikové se od roku 1998 znovu a znovu pomocí hudby zasazují za politické otázky. Se Symphony for Palestine vystoupili na Západním břehu Jordánu, uskutečnili projekt Aghet, v jehož rámci zahráli „panelákovou symfonii“ spolu s Pet Shop Boys, a v rámci projektu Codex Dresdensis – Koncert ke konci času zdůraznili roli svobody a porozumění mezi národy. Co v hudbě funguje lépe než u slov? To nikdo z nich nakonec vysvětlit nedokáže. Markus Rindt ovšem tvrdí: „Hudba umí tvořit mosty, právě tam, kde dialog a slova nefungují. Hudba je mezinárodní jazyk, který oslovuje srdce. A když osloví srdce, určitě následuje i hlava.“
Dresdner Sinfoniker
Dresdner Sinfoniker (Drážďanští symfonikové) jsou symfonický orchestr hrající současnou hudbu. Ansámbl tvoří členové různých evropských orchestrů a fungují ryze projektově. Specializují se na hudbu různých regionů – čínskou, latinskoamerickou, středoasijskou, tureckou nebo blízkovýchodní. (Zdroj: wikipedia)
Na webové stránce orchestru se píše mimo jiné:
„Drážďanští symfonikové jsou laboratoří pro multimediální projekty, které zvuky mění na barvy a z barev dělají zvuky. Jejich výjimečné situace jsou výjimečnými situacemi: místo v orchestřišti sedí orchestr na balkonech obrovského paneláku (Hochhaussinfonie, 2006); dirigent nestojí před svými hudebníky, ale je teleportován jako hologram z onoho světa (První dirigování světa – Erstes Ferndirigat der Welt, 2008).
Většina členů Drážďanských symfoniků zažila pád Berlínské zdi, proto není náhodou, že otevírají okna do jiných uměleckých žánrů, ale i strhávají zdi. […]“
více: dresdner-sinfoniker.de
September 2017