Naše přispěvatelka Gill Fisher zavzpomínala na to, jaké to bylo, když se v článku pro britský bulvár svěřila, že je závislá na dietní kole. Během pandemie se rozhodla přestat. Vydržela to až dosud? A co všechno za takovou pošetilou závislostí může být?
„To jsi ty? Tak to je sranda!“ napsala mi loni jednoho letního večera kamarádka na WhatsAppu. Klikla jsem na portál Femail v rámci deníku MailOnline, v současnosti jeden z nejčtenějších anglicky psaných bulvárních portálů světa, a zobrazil se můj článek o tom, jak jsem překonala svou dvacetiletou závislost na dietní kole. Online jsem ho viděla poprvé a při pohledu na fotky, které jsem k němu musela přidat, jsem s sebou hned trhla. Se závislostí na dietní kole jsem zápasila od dětství, což je překvapivě běžné. Pro zaryté závisláky na dietní kole existují dokonce online podpůrné skupiny. Článek jsem částečně nabídla proto, abych se hnala k odpovědnosti, a částečně proto, že jsem chtěla zvýšit povědomí o něčem, co ve mně přes dvacet let vyvolávalo pocity studu a rozpaky a kvůli čemu si mě druzí dobírali. Ani jedno se mi vlastně nepovedlo.Zaskočilo mě, že chybí jméno autorky a text není v první osobě. Místo osobního příběhu o odhození bublinkové emocionální berličky z něj bylo senzační, mírně neomalené odhalení podivínky se směšnou závislostí. Můj styl psaní sice mívá humorný podtón, ale po zredigování tohoto článku jsem měla pocit, že vtip nevyprávím já. Připadala jsem si jako jeho oběť.
Screenshot Gillin článku na MailOnline
| Screenshot: © MailOnline | Gill Fisher
Jak uspokojit svou touhu
Vyzunknout dva litry dietní koly denně je nepochybně extrémní. Člověk, který je nervní z toho, že nedostane nějaký nápoj/věc/jídlo, působí dětinsky, jako batole, co kňourá kvůli dudlíku. Úzkost je však příznačným projevem závislosti, který se z lékařského hlediska definuje jako „biopsychosociální porucha charakterizovaná opakovaným užíváním drog či opakovaným chováním, například hazardem, a to i když dotyčný poškozuje sebe a druhé“.Újma způsobená dietní kolou je v porovnání s ničivými dopady kouření nebo hazardních her samozřejmě minimální. Skutečnost, že dietní kola snižuje hustotu kostí a narušuje zubní sklovinu, se může zdát banální, tyto škodlivé účinky jsem nicméně ignorovala, abych uspokojila svou touhu. Můj zlozvyk také mnozí často komentovali: kamarádi mi posílali články o nebezpečí umělých sladidel, kolegové se ptali, jestli nejsem z kofeinu rozklepaná, a příbuzní kouleli očima vždycky, když moje zásoby dietní koly zabraly další skříňku. Napsat o tom znamenalo problém pojmenovat a přinutit se něco s ním udělat. Když jsem tedy šla 17. dubna 2020 spát, byla jsem hrdá na to, že jsem rty nesmočila ani v kapce koly.
Vzhledem k tomu, že v Británii byl pořád lockdown, mého embarga na bublinky si skoro nikdo nevšiml. Poprvé na ně přišla řeč, když se mě kamarádka během konverzace na Zoomu zeptala, co mám v hrnku. Když jsem odvětila, že čaj, upřímně se vyděsila a řekla: „Viděl jsem tě pít jen dietní kolu.“ Po přiznání, že jsem ji pít přestala, následovaly gratulace a spousta otázek na dopady mého detoxu.
Všichni jsme něčím posedlí
Když lockdown skončil a mé abstinence si všimlo víc lidí, přátelé a známí se začali svěřovat se zlozvyky, kterých se snažili zbavit oni. Jedna kamarádka měla v plánu skončit se závislostí na Pepsi Max, další kamarád chtěl přestat jíst každý den gumové medvídky. Potěšilo mě, že moje sdílnost druhé přiměla k tomu, aby řešili své vlastní posedlosti. Většinou šlo stejně jako u mě o neškodné věci, které nejsou chemicky návykové. Jsou spíše psychologicky psychoaktivní, jak v knize The Craving Mind (Bažící mysl) píše Dr. Jud: „Vytváříme celou řadu naučených asociací, jež selhávají při pojmenování základního problému, tedy toho, že se chceme cítit lépe, když jsme ve stresu, nebo se zkrátka necítíme dobře.“
Pracovní stůl během detoxu
| Foto: © Gill Fisher
Přemýšlela jsem, co všechny ty roky posrkávání dietní koly zastíralo. Rozhodně jsem se k ní uchylovala ve spoustě velmi vypjatých situací. Pít jsem ji začala v osmi letech. Pochutnávali si na ní hezcí štíhlí lidé, vybrala jsem si ji tedy místo sladkostí. Jednu plechovku jsem si přinesla z automatu, když mi v nemocnici umírala máma. Dietní kolu jsem pila na pokoji v internátní škole, protože byla zamčená kuchyň. Mívala jsem ji i na pokoji na kolejích, když jsem se bála jít do společných prostor. Dietní kola pro mě byla prubířským kamenem a téměř jakýmsi talismanem, po kterém jsem mohla sáhnout za každé nepříjemné situace, s níž jsem se potýkala.A právě to mě bohužel dohnalo k tomu, abych po dietní kole sahala znovu a znovu. Bez plechovky dietní koly jsem to ke své smůle vydržela jen asi tři měsíce. Když v srpnu skončil můj vztah, cestou domů jsem si jich koupila hned několik. Od té doby jsem si dietní kolu začala kupovat na náročné pracovní směny nebo jako odměnu. Teď si po zveřejnění své odvykací kúry připadám jako podvodnice a mám strach, že mě čtenáři uvidí nasávat. A hlavně je mi trapně, protože se stydím – několik potenciálních zaměstnavatelů a nápadníků totiž na článek narazilo, když si mě googlili.
Hledání té nejlepší náhražky
S odvykáním jsem začala před rokem a od té doby se toho hodně změnilo. Dnes mám stálé zaměstnání, věnuju se trochu jiné kariéře a v oblasti seznamování jsem konečně začala upřednostňovat své vlastní potřeby. Bez dietní koly se však neobejdu. Týdně vypiju čtyři až pět plechovek plus dvě lahve ovocného nápoje, a moje moč tak má přitažlivý, zářivě oranžový odstín.Zlozvyky máme popravdě všichni. Ať už jde o sezení na stejné židli nebo to, v jakém pořadí konzumujeme jednotlivé částí jídla. Pro mě je dietní kola nepochybně nejen zlozvyk, ale i látka, díky níž se (ve velmi složitém a obskurním slova smyslu) cítím bezpečně. Mám sice v plánu skoncovat s bublinkami jednou provždy, ale uvědomuju si, že člověk může zlozvyk spíš jen nahradit něčím jiným než ho vymýtit úplně. Jednoduše řečeno, nejlepší náhražkou mého bažení po dietní kole by bylo sebevědomí a spokojenost, protože ty mi láhev nedodá.
máj 2021