Eva sedí shrbená u stolu. Možná že několik hodin, dnů nebo měsíců. Neví. Hrdinka povídky Bernardety Babákové neví, co se sebou dál. Trápí ji bývalý partner, který právě od ní odešel, přestala chodit do práce a má pocit, že ji v životě všechno zklamalo a už ji v životě nic nečeká. Nezní to jako růst, jenže aby se člověk odrazil, musí někdy padnout na samé dno.
„A pak, a pak jsem ji prostě dala do mrazáku,“ říká bledá, nevýrazná žena se světle hnědými vlasy pečlivě zastrčenými za ušima. Její portrét rámuje okno prohlížeče, Eva na ni fascinovaně zírá. Čokoládová zmrzlina, kterou chtěla z podvědomých pohnutek spořádat, se jí zatím rozpouští v klíně do husté, vazké tekutiny, se kterou se už nebude dát dělat nic, nebude možné ji pozřít se stejným potěšením, jako v jejím zmrzlém stavu. „Prostě jsem svoji holčičku nakojila, uspala, pochovala a strčila do mrazáku,“ říká žena na obrazovce a upřeně zírá kamsi do dáli.Pod přehrávačem videa bliká reklama na tampóny.
„Nechtěla jsem ji nikdy ztratit, nechtěla jsem ji vidět stárnout, nechtěla jsem zažít, že mě kdy přestane tak oddaně milovat.“
Reklamu na tampony nahradila reklama na učebnici marketingu pro samouky.
„Navíc konečně přestala plakat.“
Eva vyděšeně zamrká, nahne se blíž k monitoru, zapomene na misku se zmrzlinou, ta se převrátí, dopadne na podlahu. Střepy levného glazovaného porcelánu společně s cákanci čokoládové zmrzliny smetanového základu pokryjí podlahu, lino s imitací dřeva, které nevidělo smeták ani hadr už několik týdnů.
Video skončí. Po něm následuje opět reklama na tampóny, s agresivně energickou hudbou.
„Tampon, hmm,“ pomyslí si Eva, „přehraje se mi další díl pořadu? Nebo bude následovat další reklama?“ Ani po desítkách hodin strávených před internetovým přehrávačem true crimes videí nebyla schopna rozklíčovat, jak přesně algoritmus přehrávání funguje: „pořád se něco děje.“
***
Eva sedí shrbená u stolu. Možná že několik hodin, dnů nebo měsíců. Neví. Z počátku to odhadovala podle mastnoty vlasů a odéru pižma uplývajícím na noční košili. Od jistého momentu ale stav zůstával neměnný. Nezhoršoval se. Nastal no shampoo efekt. Chuchvalce prachu dosedaly mezi nohy od židle, postele a stolu. Překračovala je, překročí stejně tak i střepy. Občas měla na něco chuť, ale hlad neměla téměř vůbec. Před dvěma dny si uvařila čaj, to věděla bezpečně, hrníček stál pořád na kraji kuchyňské linky. Chtěla vynést odpadky, chtěla si znovu projít v hlavě události posledního půl roku, včetně meetingu dozorčí rady, chtěla zalít dvě květiny na okenním parapetu, chtěla si dát nabít mobil, chtěla jít do lesa nahlas se vyřvat z toho, že ji Elia tak nečekaně a bez většího vysvětlování poslal k vodě, chtěla napsat omluvný email pro kolegyni, na kterou tolik ječela po krizové poradě vedení, chtěla zkontrolovat svoji finanční situaci v online bankovnictví, chtěla si konečně stáhnout aplikaci na běhání, chtěla si přečíst komentáře od své oblíbené novinářky, chtěla si prodloužit předplatné The New York Times, chtěla umýt záchod, chtěla si vyčistit zuby, chtěla si dát horkou, dlouhou vanu, chtěla pověsit prádlo z pračky, chtěla konečně shodit pyžamo, převléknout postel s notně flekatým povlečením, chtěla si udělat silný vývar. Chtěla. Ale nedokázala určit, kdy a s čím začít, a tak to všechno nechala být a na pořádně zašmudlaném notebooku si pustila další díl true crime.Jak to asi dopadlo s holčičkou v mrazáku a s její matkou? Plakala ještě a jak dlouho? Slyšela její nářek v hlavě? Eva dřív taky dlouho a nahlas plakala. Plakala dlouho po tom, co ve schránce našla vrácené klíče od jejího bytu. Pak už jako by jí došly slzy. Zaparkovala se u polodokumentárních seriálů v duchu černé kroniky. Nic lepšího jí ve vztahu ke svému životu nenapadlo. Podle slibů popisku z anotace se mělo jednat o nekonečný seriál. To by pro budoucnost mohlo stačit. Některé díly si ale pouštěla dvakrát nebo třikrát. Pro jistotu.
***
V zámku zarachotily klíče. Eva nezvedala oči od monitoru.„Žiješ?“ Ozvalo se z maličké chodby Eviny garsonky, kdosi zakopnul o její poházené boty, vrhnul se rovnou ke střešnímu oknu, prudce vytáhl žaluzie a vyvětral. Do místnosti vtrhnul závan ledového vzduchu. Eva se zimomřivě otřásla, husí kůže po celém těle, mhouřila oči do denního světla a taky na vysokou ženskou siluetu. Přemýšlela, jestli ji má mrzet zjištění, že k ní nevtrhnul Elia. Pak ale shledala, že ve svém nitru nenachází nic než tupé prázdno a zcela chladně vyhodnotila, že náhradní klíče od jejího bytu pro všechny případy má Linda.
„Volal mi Elia, že mu volal Patrik, že ses dlouho neukázala a že jsi nedostupná,“ Linda si znepokojeně prohlížela Evu, stůl, postel, kuchyňskou linku a podlahu.
„Vzala sis něco?“ zadívala se Evě podezíravě do očí.
Eva se jen chabě usmála, „a ty něco máš?“
Linda se sklonila a štítivě začala sbírat střepy do dlaně.
„Jíš taky něco kromě zmrzliny?“
Eva unaveně pootočila hlavu.
„Jsi těhotná?“
Eva unaveně zavřela oči.
„To kvůli němu? Víš co jsem ti tolikrát radila ohledně vztahů s cizinci, najdi si někoho, kdo je líp organizovanej. Má černý svědomí, každopádně, volal mi už před třemi dny. Hehe, doufám že jsem teď neřekla něco moc rasistickýho.“
Eva pomalu polknula.
„To bude asi vážný, když se nerozčiluješ kvůli mým nemístným poznámkám.“ Linda vyhodila střepy do zapáchajícího odpadkového koše. Vzala jedno z Eviných triček přehozených přes židli a setřela s ním dosud nezaschlý zmrzlinový flek.
„Snažila jsem se přijmout, že je to jeho rozhodnutí. Nechat ho být plně autonomní bytostí. Je to jeho cesta, to on po ní jde, ne já,“ Evin hlas zněl tak slabě, že se skoro neslyšela, položila si hlavu do dlaní, „ale místo toho, jsem jen strašně naštvaná. Já jsem s ním tolik počítala!“
Linda neříkala nic, objala ji kolem ramen.
„Já už prostě nemůžu. Už se nechci snažit,“ Eva zabořila svoji tvář do Lindina svetru, „kdo to má vydržet? Každý den v práci, pořád na mobilu, emaily cinkají i v noci, věčně dostupná, usměvavá, doufat v pochvalu jen tajně, tvářit se jako titanová ženská, velkoryse pochopit, když si to už asi desátej chlap v řadě rozmyslí, protože asi nejsem dost hubená, dost blond, nebo dost bruneta nebo co já vím!“
„Tak moc tě to s ním vzalo? Čeká tě něco lepšího, uvidíš.“
„Já už nechci čekat, bát se, zase něco budovat, splést se, zahodit to, rozdýchávat. Mě už to stačilo. Víš, jak je to v té písničce, v té s klavírem? Nemám slzy na další lásku.“
„A proto nechodíš do práce?“
„Nemá to smysl. Nedává mi to smysl. Nechci celej den trápit oteklý nohy v lodičkách, vstávat o hodinu dřív, abych vypadala perfektně, nechci cvičit, nechci pít smoothie, nechci si po poradě ještě přátelsky povídat. Nechci v práci trávit celej den a pak všechny ty peníze nacpat do nájmu, nechci chodit s kolegama na drahý obědy, ze kterých je mi buď po zbytek dne těžko nebo z nich mám jen chutě na něco sladkýho. Nechci se hlídat, kontrolovat v zrcadle, zkoumat svoje vrásky a celulitidu –“
„– vypadáš moc dobře. Sice teď trochu smrdíš, ale kdyby sis se mnou dneska dala aspoň bazén nebo masáž –“
„Nechci vypadat dobře. Moje máma v mým věku měla deset kilo nahoru. A co, a co? Měla snad horší život?“
„Jasně. Chceš zavolat mámě?“
Eva potáhla nosem.
„Nebo Patrikovi, ozvat se lidem, co tě shánějí?“
„Já už nemůžu. Nemám sílu ani zvednout telefon. Já už nikam nepůjdu. Nikdy. Nikam,“ vrhla se ke koši s odpadky a začala v nich zuřivě hledat střepy porcelánové misky, jeden větší, ulepený kus popadla.
„Evo,“ Linda se k ní blížila s napřaženou rukou před sebou. Eva se v maličké garsonce snažila couvat a v momentě, kdy jí to stěny bytu už neumožňovaly, se rozpřáhla. Vší silou se snažila zabodnout si kus střepu do stehna. Linda jí ho v poslední chvíli vyrazila z ruky. Eva se zapotácela a pak po ní agresivně plivla. Linda jí vrazila facku, trochu nešikovně, zavadila při tom mnohem víc o její ucho a čelist. Eva naprázdno klapla ústy. Tedy ne tak docela naprázdno. Prokousla si jazyk.
***
Eva otevřela dveře od koupelny a do bytečku se vyhrnula pára. Vyšla, v županu, s ručníkem na mokrých vlasech. Voněla jako pivoňková pěna do koupele. Tváře a krk měla od teplé vody celé červené. A jedno ucho. Linda zrovna utírala jídelní stůl papírovým ubrouskem. Na kuchyňské lince se luhoval zelený čaj. Linda k Evě natáhla dlaň s kostkami ledu. Eva si jednu kostku vzala, vložila si ji do úst a váhavě ji začala cucat. Linda si jiným kouskem ledu přejížděla po obličeji.„Vicemiss world tohle dělá každý ráno a vypadá pořád na devatenáct,“ Linda si přejížděla kostkou ledu po čele a kolem spánků. Eva si vzala další dvě kostky ledu. Jednu si vložila do opět do úst, druhou přejížděla svoje spánky, „tohle a sestavu pilates s gumou,“ Linda zahodila led do dřezu.
„Potřebovala bych nějaký booster, nějakou injekci, kterou by mi krásně vyhladili pleť.“
„Vždyť skoro žádné vrásky nemáš, jen když se směješ,“ řekla Eva a jazykem, který pomalu splasknul, si přejela po ledových zubech.
„Ještě že nemám práci, ve které bych se musela usmívat,“ Linda poulila oči a otevírala ústa, „obličejová jóga, doporučuju ji přidat ke cvikům na pánevní dno.“
Eva našpulila pusu, ale pak svaly v obličeji rezignovaně povolila, „pánevní dno…, proč to všechno?“
„Pro sebe,“ zdůraznila Linda, „čaj?“ Pustila se do obřadně okázalého nalévání.
Eva se schoulila na židli.
„Ale no tak.“
„V tomhle strašným městě je člověk tak sám!“
„Vykašli se na něj. Vždyť jste spolu ani nebydleli. Nechodíš na terapie?“
„Supervize jsou nejnudnější věc na světě.“
„Nemyslím kancelářskou grilovačku. Myslím individuální, rozvojový, pečující terapie. Vážně, myslím, že by ti to pomohlo.“
„A ty chodíš?“
„Teď mám pauzu, ale jinak je to skvělý.“
„Jak jako pauzu?“
„Zdály se mi o mým terapeutovi erotický sny. Nevěděl, jestli jsou to daddy issues nebo by bylo vhodnější terapii přerušit a prostě jít na rande. Bere si teď odstup. Co ten jazyk?“ Změnila rychle téma Linda. Eva ho na ni vyplázla.
„Tak se mi líbíš,“ pak Linda chvíli něco lovila v mobilu a načmárala jakési číslo na papírek, „tenhle tě vezme, zjišťovala jsem to v pondělí, nová ordinace, příjemný chlápek, zatím k němu nechodím, můžeš se mu klidně ozvat, bere si osmnáct set za sezení.“
Eva se sesunula na židli, „nechci zas další must have, který mě bude stát další peníze.“
Linda na ni nechápavě zamrkala.
„Myslela jsem, že spolu zůstaneme. Že se nebudu muset tolik hnát. Myslela jsem, že když to nevychází v práci, budu mít aspoň krásnej vztah, takový přístav. Útočiště. Já už vážně chci mít chlapa, co mě neopustí, co mě bude mít rád a bude na mě hodnej, nechci žádnej tindr, žádný seznamky, nechci řešit jeho attachment, a jeho bejvalky, žárlit, užírat se, porovnávat se, nechci se nechat zvát na drinky a brát to jako pozvání do postele. Už nechci předstírat orgasmus, nechci žádný nekonečný večery, po kterých zůstanou jen prázdný sáčky a provětranej účet, nechci už nikomu pochlebovat nebo někoho přesvědčovat, jak moc mě naplňuje to, co dělám.“
Linda dál, teď už dost na efekt, nevěřícně mrkala.
„Jasně, proto jsi chodila na stáže, proto ses šprtala jazyky a dálkově dřela vysokou po práci? Proto ses sem přestěhovala, škudlila na francouzský kostýmky a italský lodičky a konečně lepšího kadeřníka? Nezapomeň, že jsem Ti pomáhala psát motivační dopis. Možná by sis ho mohla znovu přečíst.“
Evě se výrazně zrychlil dech, mrkala rychleji, aby se jí do očí nenahrnuly slzy.
„Víš mimochodem, proč si ten terapeut bere za hodinu osmnáct stovek? Protože to, co mi tu říkáš, nad čím se lituješ, to by nikdo zadarmo poslouchat nevydržel.“
Eva teď dýchala rychle a mělce, zoufale těkala očima po bytě.
„Nehraj to na mě, přestěhovala ses sem stejně jako já, protože obě tady chceme něco dokázat. Jestli ráno nemůžeš vstát a jít do práce, sežeň si antidepresiva, pokud ti nepomáhá pustit si veselou písničku.“ Linda zbytek svého čaje vylila do dřezu, “ koukej se sebrat a objednat se tam,“ hodila hlavou k papírku na stole, „ať tě nemusí příště přijít zkontrolovat sám Patrik,“ sykla Linda ledovým hlasem a s prásknutím dveří opustila garsonku.
***
Eva si přitáhla límec kabátu blíž ke krku. Snažila se dýchat pomalu a nosem, ledový vzduch ji pálil v krku. Rázovala si to potemnělým městem, pořád teď bylo pošmourno a slunce neviděla několik týdnů. Ani si ho nedokázala vybavit, jen světla neonů a reflektory aut jako by byly jedinými světelnými objekty v jejím životě. Obvyklý ruch metropole ji na cestě obtěžoval, byla příliš nervózní a příliš rozrušená. Patrik jí skutečně zavolal, tehdy už měla schůzku s terapeutem dohodnutou. Bylo to ponižující, zakusit dohled, znovu, po takové době a v tolika letech.„Raději platí cvokařům, než aby dali lidem svatý pokoj,“ myslela si Eva a zvažovala, jestli terapeutovi vynadat za spiknutí s jejím zaměstnavatelem nebo mu nakecat nějakou bláznivou historku, šokovat ho, udělat ze sebe případ k politování nebo raději pro svěrací kazajku? Bude osmnáct stovek stačit na to, aby vydržel její povídání o tom, jak moc touží mít ve svém životě čistou, upřímnou, hlubokou a obrozující lásku?
„Máma mě jako malou zavírala do mrazáku, nechtěla totiž, abych vyrostla,“ mumlala si Eva cvičně a rozhlížela se v tramvaji po prázdném místě. V tom jí zrak padl na Eliův profil. Vždyť je to trasa k jeho bytu. Tak přitažlivý, jeho svěží pleť, výrazné obočí, tmavé, husté vlasy bylo možná tušit i pod čepicí. Byl zabrán do hovoru se dvěma dalšími muži, mazlivou, lehkou francouzštinou si vyměňovali názory na zavedení dodržování dresscodu na pracovišti. Dělil je celý vagón, ale Eva rychle zaujala takové místo, aby stála mimo Eliovo zorné pole. Muži dál švitořili, Eva rozuměla každé třetí slovo, pak se přiblížila zastávka, kde měla vystoupit. Prošla rychle dveřmi, aniž by se dívala jinam, než před sebe, ale nevydržela to a otočila se za odjíždějící tramvají. Elia jí věnoval něžný, dlouhý, měkký pohled. Jako by o ní věděl celou tu dobu.
Ordinace byla přes cestu.
***
Evě se mírně chvěl hlas, když co nejsrdečněji odmítala čaj, kávu i vodu, to jí terapeut k nemalé hodinové sazbě za sezení nabízel gratis. Když se konečně usadili, vyřídili formality, zdravě vyhlížející, trochu unavený třicátník na Evu povzbudivě zamrkal: „Rád bych zdůraznil, že všechno, co zde probereme, zůstane jen mezi námi. Váš zaměstnavatel se o ničem, co bylo předmětem sezení, nedozví. Stejně tak jako si naše služby zcela hradíte vy jakožto naše klientka. Zapojili jsme do projektu zabývajícího se prevencí duševního onemocnění na pracovišti. Takže, rád vás poznávám, byť za těchto neveselých okolností, a musím se vás zeptat s čím sem přicházíte?“Eva si poposedla; mrazák, zkažené dětství, domácí násilí, nekonsensuální sex, lehké drogy, těžké drogy, nespavost, únava, promiskuita, rozvrácená domácnost, zklamání, zklamání, zklamání, co za příběh to chtěla vyprávět? O kom? Eliův profil, měkký pohled, klenuté obočí.
„Zhroutila jsem se,“ slyšela se říkat, „sesypala jsem se, chtěla jsem si ublížit,“ keramické střepy, facka, čokoládová zmrzlina, Eliovy oči, klidný tón jeho hlasu, „dostala jsem zkrátka životní lekci, ale teď se chci soustředit na sebe, zapracovat na přijetí, sebelásce, odpuštění, autonomii a vůli. A taky chci začít chodit na pilates,“ Eva se zadívala terapeutovi do očí, jako by si nebyla jistá, kdo to právě dokončil řečenou větu.
„To je úžasné,“ hlesl terapeut, „můžu vás obejmout?“
marec 2023