Společenský pokrok  Přestaňme se prudit

Ty, kdo by měli být cílem naší kritiky, nakonec tolik nekritizujeme. Neboť "stejně smýšlející" v našem okruhu momentálně za jejich nedostatky kritizujeme mnohem více, všímá si básnířka, teoložka, publicistka a aktivistka Magdaléna Šipka bemerkt. Sabotujeme tak náš vlastní osobní a společenský růst. Výsledkem je pruda.

Poslední dva a půl roku jsem pracovala na projektu zaměřeném na kritickou pedagogiku. Jestli nevíte, co je to kritická pedagogika, tak se jedná prostě o další pedagogický směr, který se snaží vidět svět v hlubších souvislostech a upozorňovat na mocenské vazby. Stejně jako třeba kritické myšlení, historicko-kritická metoda čtení bible a další přístupy, které mají v názvu slovo „kritický“.

Nemám nic proti hlubšímu promýšlení věcí a myšlení obecně, ale bohužel se často setkávám s tím, že kritický přístup pro některé lidi prostě znamená, že někdo někoho jen pořád dokola prudí.

Sabotovat je efektivní

Prostě se v určité fázi staneme tak kritickými a tak nad věcí, že to musíme dávat ostatním pořád znát. Třeba to, že jsem feministka, se může projevovat tím, že se mračím na každého otce, který zrovna nepřebaluje plenky, na každou ženu bez ambicí nebo třeba každýho, kdo má dobrý sex. Jako veganka se pohoršuju nad každým vývarem, stroužkem sýra a kohokoli, kdo něco takového pozře, označím za antropocentristu nebo antropocentristku. Může mě taky štvát běžná gramatika a každé generické maskulinum můžu vnímat jako signál k ženské genocidě.

Problém není kritika jako taková, ale to, že jsme v módu kritiky, v té prudičské pozici bez ohledu na kontext. Kdy tak trochu sabotujeme každý podnik, do kterého se zapojíme. Tak trochu shazujeme jakoukoli okolní snahu nebo výraznější projev. Někdy si přitom neuvědomujeme, že bojkot, či v terminologii Jamese C. Scotta infrapolitika, je velmi silná zbraň. James C. Scott v knize Dvakrát sláva anarchismu (Neklid, 2021, originál: Two Cheers for Anarchism, 2012)) v ní vidí neobyčejně úspěšnou techniku, která ve formě dezerce oslabuje armády nebo ve formě pytláctví vrací plody přírody vesničanům nehledě na šlechtu, která půdu zabrala.

Ve většině kolektivů a společenství, v nichž se pohybujeme, už nemusíme bojkotovat jen podlými činy, ale můžeme také vést demotivační řeči nebo stále druhé napadat. A můžeme u toho ještě mít pocit, že využíváme svoje demokratické právo nebo dáváme zdravou zpětnou vazbu, ale dost možná prostě jen prudíme a rozkládáme tak celý podnik zevnitř. Ten zvyk popichovat navíc může vycházet z vnitřní otupělosti a zase se k ní vracet a utužovat ji. Jsme potom jako velcí skřeti z filmového zpracování Hobita, kteří mají klapky na očích a jen tak mlátí všude kolem sebe, takže si ani nevšimnou, že zrovna likvidují svoje přátele.

Rivalita v rámci scény

Lucy Delap v knize Feminismy (Host, 2022, originál: Feminisms. A Global History, 2020) vedle sebe staví vize žen o rovnějším světě, které jsou si stejně podobné jako rozdílné. Opakovaně uvádí jako určitou brzdu boje za ženská práva určitou rivalitu v rámci samotné scény. Na povrch vyvstává, že ačkoli ženy snad po celém světě chtěly něco podobného, hlásily se například o volební práva, míjely se v detailech a jednotlivostech svých snů o rovnějším světě a tak se mezi ně stále vkrádaly roztržky a rivalita, která jim znemožňovala se spojit. Problémem pruzení je skutečnost, že je málokdy konstruktivní a často je namířeno proti těm, kteří jsou nám nejblíže.

V případě, že se dostaneme v blízké skupině do konfliktu, najednou je nám vyčítáno kdeco: někdo jí živočišnou stranu, někdo příliš „umělou“. Ženy si vymýšlí, že je někdo obtěžoval, muži jsou třeba přecitlivělí na své zdraví, zastánci stejného názoru „bojující“ na internetu jsou příliš emotivní nebo hysteričtí. Někteří jsou příliš intelektuální a oddělení od lidí, jiné málo exaktní a hledají příliš široká spojenectví. Za neúspěch české liberální levice je nejčastěji obviňována aktivní část liberální levice celým zbytkem liberální levice. Protože, když náš světonázor nevítězí, zcela jistě za to mohou ti, kteří ho zrovna aktivně hájí. V kolektivech, které se snaží o nehierarchičnost, se najednou objeví někdo, kdo rozumí celé situaci nejlépe a tak to musí všem vysvětlit a všechny vést a pokud nevedeme otevřené hovory o moci, často to není ten nebo ta nejschopnější, ale ten nebo ta, které je nejvíc jedno, že překročí nedostižný nehierarchický ideál.

Případně je od významných osobností, na které se odkazujeme, vyžadována určitá až papežská neomylnost, v žádném ze zásadních témat se nesmí odchýlit od toho „správného“ postoje, ani v minulosti si nesměli nic pochybného pomyslet. Panuje-li pochybnost, že někoho někdy v něčem nepochybili, je třeba o tom všechny informovat, kauzu nafouknout a neobtěžovat se příliš s konkrétními fakty.

Podezřelá fáma má najednou větší váhu než zatím čistý profil člověka. Stačí jeden špatný status, sdílený obrázek nebo jeden nevědomý dotek a v tomto prudícím prostředí vám to může zničit život. Paradoxní je, že tohoto odsouzení se častěji dočkají lidé názorově blízcí, lidé vystupující ve woke komunitě, kteří se společně ještě nedávno snažili o všeobecné vyšší dobro. Na všem, co nás spojovalo už nezáleží, protože se tu objevilo to jedno smítko v oku, vada na kráse, nedokonalost.

Navzájem se paralyzujeme

Proto abychom mohli někoho prudit, musí mít dotyčný nebo dotyčná vůbec ochotu se s námi bavit a nějak nám naslouchat. Což upřímně zas tak moc lidí nemá. A většinou jsou to už ti částečně přesvědčení nebo ti s lehkým sklonem k masochismu a přílišnému přemýšlení nad věcmi.

Vlastně mám pocit, že pokud chceme v tomto světě skutečně změnit něco k lepšímu, měli bychom se v těchto komunitách lidí, kteří na změně pracují, k sobě chovat především s pochopením a laskavostí. Protože ve světě je fakt hodně lidí, které naše odpovědná spotřeba, omezování živočišných produktů nebo boj za sociální práva, vůbec, ale vůbec nezajímá.

A tito lidé dostávají milionové granty na kampaň na podporu spotřeby masa nebo sedí na vrcholných pozicích ve firmách, učí na univerzitách, spoustě z těchto lidí reálně patří tento svět, rozhodují o něm a o osudu nás všech. A profitují z toho, že my se prudíme navzájem a klademe na sebe přehnané nároky a tím se vzájemně paralyzujeme.

Prudění k nim nikdy nedojde, ačkoli oni ho právě potřebují nejvíc. Což je upřímně možné díky tomu, že mocenský systém je stále nastavený na lidi s kachním žaludkem. Třeba vstoupit do mediálního prostoru pro lidi z menšin nebo i třeba z většin, pokud jste žena, znamená často vystavit se nepříjemným komentářům ohledně vzhledu a dalšímu peskování.

Takže když už s námi někdo mluví, chodí na demonstrace, přednášky, dělá tu špinavou práci spojenou s budováním spravedlivějšího světa nebo s konejšením umírajících pořádků, často toho už má na ramenou dost. A prudit ho ještě za fakin vývar, za to, že jeho domácí život vypadá jinak, za to že se ještě perfektně nenaučil nějakou novou woke hatmatilku nebo že je přeci jen kouskem svýho těla, mysli, života v tom šíleným šovinistickým, kapitalistickým pekle, není fér. Alert – snažit se ovládat soukromí druhých není dobrá cesta.

Jako polyamorička se pořád dokola setkávám s tím, že lidé mají názor na můj osobní život (žiji s dvěma bisexuálními muži) a mám i další vztahy. Na psychoterapii mi bylo řečeno, že potlačuji svoji ženskost, křesťané, že můj vztah rychle skončí a moje orientace neexistuje, ale levičáci rovnou přijdou s tím, že někoho utiskuji a že v rámci mého vztahového uspořádání někdo neustále trpí a je zneužíván. Kdo je zrovna ta „oběť“ se většinou uzpůsobí tomu, s kým se dokáže „člověk s názorem“ nejlépe ztotožnit. Právě od vzdálenějších přátel z levicových řad jsem nejčastěji slyšela, že jsem si zneužívání „vymyslela“, že jsem blbá, že jsem se vůbec sešla s klukem, který se mě pokusil znásilnit a podobně. Ideologický postoj jako by předcházel nějaké intuici a často byl ještě postavený na hlavu. Častěji se mi dostalo empatické reakce od člověka, který je prostě citlivý a vyslechne si celý můj příběh a nemusí u toho zrovna oplývat tou správnou ideologií a příslušností k aktivistické skupině. Ve chvíli, kdy si sebevědomě stoupneme na ten morální piedestal, abychom kázali druhým, v té chvíli je ten špalek, na kterém stojíme, už pěkně prašivej a prohnilej.

Svět mění lidé se širokým srdcem

Samozřejmě, že má smysl si dávat zpětnou vazbu, starat se o naše vztahy, snažit se najít společnou řeč. Všechna ta ideologická verbež nálepek a obvinění ale v těchto rozhovorech většinou dělá jen chaos. Je to o jiném způsobu komunikace. Řeči emocí, konkrétních situací, popisu, těla. Spíše o empatii než o neustálém hodnocení toho druhého.

Teolog Karel Skalický popsal revoluce v lidských dějinách a vyvodil, že každá z nich směřovala k větší svobodě. Svět měnili lidé s širokým srdcem a hlubokou vizí uprostřed něj. I dnes potřebujeme další větší svobodu. I když to slovo tak často překrucujeme a představujeme si za svobodou jen větší možnost plundrovat zemi, pořizovat si zbytečný věci vznikající pod rukama dětí nebo špatně zaplacených dělnic a dělníků, možnost lítat desetkrát ročně na Kanáry nebo si zaplatit za vlastní pojetí spravedlnosti.

Ta svoboda, kterou nyní hledáme, je svoboda od neustálé potřeby růstu a závislosti na věcech, nezdravém jídle, vlastním workoholismu. Jak vypointoval seriál Dobré místo (Good Place), s postupujícími staletími je čím dál těžší nebýt zapletený do spousty špatných věcí nebo strukturálního či klimatického hříchu (což je terminologie profesoru Skalickému bližší). Potřebujeme svobodu od vlastní převahy nad přírodou, od vykořisťování, od ideologického vězení, do kterého se zavíráme.

Pruzení je podobné starému známému farizejství. Farizeové byli náboženští představitelé Ježíšovy doby, kteří se chovali podobně jako hodně dnešních církevních představitelů a podobných autorit – totiž falešně a moralisticky. Často hleděli pouze na povrch, na obálku knížky, na facebookovou zeď, na roznesené klepy a málokdy brali v potaz hluboký osobní zápal člověka. Prudící lidé vždy už dopředu ví, co je správně, jakým způsobem se co má dělat a jaká morální praxe je ta nejlepší. Nakonec je ale tato praxe vyschlá a bez života, sebezahleděná do vlastního vysněného obrazu.

Svět bez barev, doteků a sarkasmu

Otázkou je, k čemu tato strategie vlastně směřuje a jestli její pomocí jde nahradit například stávající ničivý princip fungování světa. Pruzení často užívají kritici a kritičky kapitalismu, princip neustálého hodnocení, kontroly a kritiky je ale už samotným kapitalismem kooptovaný. Zvlášť pokud je tato kritika zaměřena konkrétně na lidi nám blízké, ne na mocenské mechanismy, formy útlaku nebo druhy vykořisťujícího jednání. Spolčuje se s pocitem nedostatku, který tvoří základní pocit pohánějící kola konzumu.

Spolu s rozpínáním kapitalistickým mocností byl tento nedostatek mnohdy uměle vytvářen, aby umožnil snadnější ovládání a zaměstnávání lidí. Ikonickým příkladem je daň na sůl v Indii, která byla jinak volně dostupná. Pokud chceme skutečně kapitalismus alespoň zpomalit, musíme naopak šířit kulturu dostatku, ocenění a péče. Pánovy nástroje (mezi které neustálá kritika bezpochyby patří) totiž jeho dům nezboří.

Nakonec musím sama sebe usvědčit z toho, že tenhle článek je vlastně další pruzení. A je směřovaný do vlastních řad. Takže vlastně dělám přesně tu věc, na kterou nadávám. Na svoji obhajobu alespoň dodám, že mi vadí především v blízké mezilidské komunikaci. Stránky, ať už papírové nebo ty webové, ji podle mě snesou. V rámci textu také jde ještě dělat jakous takous reflexi, jde reagovat na konkrétní výroky a většinou to dává smysl. Vzniká dialog ne jen dvou a více zraněných eg nebo duší.

Budu doufat, že si ho alespoň nikdo nevezme osobně. A díky, že jste ho sem dočetli. Jste nejlepší. Ať se Vám podaří vše, co si pro spravedlivější budoucnost přejete. Pokud to teda není svět bez barev, doteků a sarkasmu. Díky.

marec 2023