Protesty proti těžbě kritických surovin  Jak spravedlivá může být zelená transformace?

V mnoha zemích organizují místní protesty proti těžbě kritických surovin. Ale proč vlastně? Bernardeta Babáková s vědkyní Ninou Djukanović hovořila o kontroverzích, které vyvolává plánovaný přechod k zelené ekonomice, důvodech pro odmítání těžby kritických surovin a o různých vizích udržitelné budoucnosti. Udržitelná transformace je jedině taková, která klade důraz také na spravedlnost, tvrdí Djukanović.

V současné době jsme opět zaznamenaly vlnu odporu proti evropskému green dealu. Odchod od fosilních paliv se stále zdá být pro část společnosti nepředstavitelný. Můžeš vysvětlit, o co se jedná? A co jsou hlavní kritické námitky proti němu?

Není to jen odpor zemědělců, který jsme viděli v ulicích Bruselu nebo na českých dálnicích. Hodně lidí nesouhlasí s evropským green dealem nebo s podobnými zelenými politikami také proto, že to není tak spravedlivé řešení klimatické krize, jak by mohlo být. Způsob, jakým je v současnosti představovaná zelená transformace, je založený hlavně na technologických řešeních jako například elektrické automobily, a ne na systémové změně. Zelené technologie vyžadují obrovské množství surovin a to bude mít devastující následky pro komunity hlavně v oblasti globálního jihu, ale i v Evropě. 

Není to jen těžba na Cínovci, ložiska strategických surovin jako třeba lithium se nacházejí také v Srbsku, Portugalsku, Španělsku, Velké Británii a Německu. Ale odpor proti těžbě kritických surovin by se neměl spojovat s odporem proti klimatickým řešením. Lidé, kteří se bouří proti těžbě a devastaci životního prostředí, chtějí jinou formu zelené transformace, která by byla spravedlivější pro přírodu, lidi a další živočichy. Klíčové otázky spojené s těžbou, ochranou přírody a právy místních komunit neberou dominantní zelené politiky vůbec v potaz.

Ty sama se zabýváš zeleným extraktivismem. Co si pod tímto pojmem představit? Jedná se prostě o těžbu?

Extraktivismem se rozumí různé věci. V užší definici se tím myslí velké množství surovin, které je získáváno a potom exportováno do zahraničí, kde se dále zpracovává a využívá. Tenhle systém známe z doby kolonialismu, ale pokračuje dodnes. Nemusí se jednat jen o těžbu, spadá sem i intenzivní zemědělství a plantáže. Širší pojetí extraktivismu pak vnímá tento pojem více jako logiku a systém uvažování, než jen jako extrakci zdrojů. V tomto širším chápání můžeme mluvit i o extraktivismu vědění (například původních obyvatel), ale i třeba osobních dat. Takový přístup je však koloniální, nespravedlivý a nerovný.

O zeleném extraktivismu se se začíná mluvit poměrně nedávno v souvislosti se snahou o  řešení klimatické krize. Zatímco až donedávna bylo nesporné, že extraktivismus je devastující pro životní prostředí a pro místní obyvatele, nyní se těžba kritických surovin, které jsou potřebné pro elektromobily a další technologie, prezentuje jako něco, co planetu neničí ale naopak zachraňuje. To je klíčová strategie velkých těžebních společností i dalších zájmových skupin a úzce souvisí s greenwashingem, tedy formou zelené dezinformace a manipulace.
 

Těžba lithia a dalšího nerostného bohatství má zajistit přechod na technologii, která je “čistší”, udržitelnější z hlediska emisí, které by měly být například u elektromobilu nižší, než automobilu s benzínovým motorem. Proč jsme tedy svědky kritiky a dokonce odporu proti otevírání dolů, kde by bylo možné těžit lithium v Česku, Srbsku atd.?

Odpor proti otevírání dolů svým způsobem nabízí kritiku technokratického vnímání klimatické krize, kde skleníkové emise jsou prezentovány jako to jediné, na čem by mělo záležet. Z hlediska emisí jsou elektrická vozidla skutečně “čistší” než auta se spalovacími motory. V takovém pojetí situace se stává těžba kritických surovin ospravedlnitelnou za všech okolností, i pokud by to znamenalo devastaci okolí a vytlačení místních komunit. Přitom se zapomíná na další tzv. planetární meze. Hlídání limitů dopadů lidské činnosti na zemský systém je třeba také v otázkách biodiverzity, odpadu, toxického znečištění, práv místních komunit a přírody a mnoha dalších aspektů.

Pokud se zelené politiky soustřeďují jen na emise, pak se nemůžeme divit, že se často dostanou do rozporu s jiným zájmy. Spousta komunit, které čelí těžebním projektům, se nachází v oblasti globálního jihu a za klimatickou krizi mohou ze všech nejméně, ať už jsou to komunity původních obyvatel nebo lidé žijící rurálně, mající hluboký vztah k přírodě a svému okolí. Těžba kritických surovin je prezentována jako zelená nebo dokonce zelenější než jejich současný způsob života. Tito lidé vlastně bojují proti „vymazávání“ těch budoucností, ve kterých se s nimi a jejich způsobem životem počítá. Místo toho je jim předkládána jediná dominantní zelená budoucnost založená na  technologických řešeních, elektrických vozidlech, nekonečném ekonomickém růstu a těžbě. 

V Srbsku, což je oblast, které se věnuji, byla kritika zeleného extraktivismu spojena také s pocitem nerovnosti a s argumenty, že by si v Srbsku stejně elektromobil nikdo dovolit nemohl. Lithium by se vytěžilo, aby se mohlo jezdit elektrickými auty v Německu. Často pak zaznívaly argumenty, že jestli Evropská unie potřebuje kritické suroviny, tak by je měla těžit ve vlastních zemích. Tento přístup se ale změnil, když se srbští aktivisté začali spojovat s aktivisty z jiných zemí, z Portugalska, Španělska, Německa nebo i Chile. 

Tohle propojování pomohlo překonat falešné binarity a místo toho budovat síť solidarity. Kritických surovin budeme potřebovat tolik, že nadnárodní těžařské společnosti se budou snažit těžit úplně všude, kde jen to půjde, odpor by tedy měl být sehraný, synchronizovaný a provázaný. 

Ve své odborné práci i v mnoha publicistických článcích jsi se zabývala plány na otevření lithiového dolu v Srbsku. Proč k otevření nakonec nedošlo?

Místní komunitě, která by se kvůli projektu těžby lithia musela vysídlit, se podařilo zmobilizovat obrovské množství lidí. Rio Tinto, anglo-australská korporace a jedna z největších těžebních společností na světě, objevila v roce 2004 v západní části země jedinečný minerál jadarit. Dlouhé roky pak probíhaly výzkumy, během nichž se zjistilo, že jadarit obsahuje vysoké množství lithia. Až se kolem roku 2019 začaly konkretizovat plány na otevírání největšího lithiového dolu Evropy. 

Místní samospráva přijala územní plán, ve kterém se objevil i důl, a tak se teprve místní komunita o dozvěděla o rozsáhlosti tohoto záměru a začala jednat. Myslím, že je to obdivuhodné, protože jsou to typicky lidé kolem 50 let, kteří se celý život živili jako farmáři a drobní zemědělci a najednou se museli naučit číst zákony a územní plány, organizovat se, svolávat protesty, používat sociální média apod.  Na podzim roku 2021 vypukly obrovské protesty. Byly to desítky tisíc lidí na různých lokacích, kde po dobu několika týdnů pravidelně blokovaly dopravní uzly po celé zemi. Během největších protestů to bylo až padesát různých lokací. Demonstrace byly paralyzující a měly jasný cíl: zrušit projekt společnosti Rio Tinto.

Svou roli v tom hrála také již zmiňovaná debata o spravedlnosti, nejen environmentální. Protestující měli pocit, že by se jednalo o klasický koloniální extraktivistický projekt. A taky to bylo správné načasování, za pár měsíců se konaly volby, takže místní vláda, ačkoliv se jedná o hybridní, semi-autoritářský režim, se zalekla velké vlny protestů a byla nakonec donucena projekt v lednu 2022 zrušit. To ale těžařskou společnost Rio Tinto neodradilo, aby ze země odešla.

Jaká byla role médii?

Média v Srbskou jsou hodně rozdělená, drtivá většina hlavně klasických médií je provládní. Jedním z důvodu protestu bylo i to, že média spojená s vládou vůbec nemluvila o negativních dopadech těžby. Menšinová a opoziční média v Srbsku mají větší nezávislost a také informovala o negativních aspektech zamýšlené těžby.

Jeden z prvních protestů na podzim roku 2021 proběhl před RTS (Rozhlas a televize Srbska) právě proto, že RTS neinformoval objektivně o těžbě a společnosti Rio Tinto dělal de facto reklamu. 
Hlavní slovo ve svolávání protestů a informování občanů o problematice těžby tak měly sociální sítě.

Jak se protestující organizovali? Kdo byli jejich představitelé? Jaké formy protestu realizovali?

Místní komunita se spojila s většími neziskovými organizacemi, které třeba sídlí v Bělehradu a tvoří je mladší lidé.  Myslím že to byl klíč k úspěchu, protože NO přilákaly lidi na protesty, pomáhaly s kampaní na sociálních médiích. Největší byly blokády od začátku listopadu až do začátku ledna, každou sobotu ve dvě odpoledne se pravidelně blokovala doprava v různém rozměru. To byly úspěšné a velmi disruptivní akce, zastavily veškerý pohyb osob, zboží i služeb.

Nebyly to legální demonstrace ani procházky. Lidé v Bělehradě ze dvou stran obklíčili dálnici a skutečně fyzicky vstoupili do dálnice a tím zastavili dopravu. Někdo musel být první, kdo tam vkročil. Spousta lidí dostala pokuty, první blokády byly spojeny také s násilnými zásahy policie. Což se potom změnilo, protože čím brutálnější police byla, tím více lidí přišlo na následující protest.
 

Inspirovali se něčím/někým protestující nebo se jejich odpor naopak stal inspirací pro další nespokojené občany a občanky?

Na počátku byli vlastně docela izolovaní, jak v místní komunitě, tak v Srbsku. Byl tam ale zásadní moment, kdy slyšeli o podobném boji v Rumunsku, kdy se v Roșia Montană, přírodní horské oblasti, měl otevírat důl zlata, a místní komunita se snažila projektu zabránit, což se nakonec povedlo ale trvalo to 10 let. Nyní musí i srbská komunita počítat s tím, že je to běh na dlouhou trať.

Forma organizování je poměrně unikátní, ale síla odporu se stala inspirativní pro další komunity.

Byla jsi sama účastnicí protestů? 

Nebyla jsem u všech protestů, nestihla jsem ty úplně první. S lidmi co se jich účastnili jsem pak dělala rozhovory a popisovali mi, jak vůbec nevěděli, jestli se jim zablokovat dálnici podaří. Aktivisté na jedné straně se setkali s řadou těžkooděnců, kteří je nechtěli pustit k vozovce. Jenže nevěděli, že na druhé straně dálničního mostu přes řeku se spontánně sešlo mnoho občanů a občanek, kteří nebyli nijak organizovaní. A vzhledem k tomu, že aktivisté na sebe strhli pozornost těžkooděnců, tak lidé na druhé straně vstoupili do dálnice a zablokovali ji. Byla to obrovská věc.

Další protesty byly hodně koordinované a s menšími zásahy policie. Byl to ale stejně zajímavý pocit, když pak stojíš uprostřed dálnice a využíváš prostor k něčemu úplně jinému, než běžně a otevírají se tím zajímavé otázky; třeba jakým způsobem používáme prostor ve městě a a jak se dálnice může stát prostorem protestu. Na jedné pozdější blokádě v létě zapadalo slunce, byl teplý večer a děti si tam hrály, dělaly stojky, hvězdy, vlna lidí zaplavil a dálnici, hrála hudba a všichni si užívaly hezkou atmosféru. Takové blokády se opakovaly loni na jaře a v létě, když probíhaly protesty proti násilí, které vyvolala střelba na škole v Bělehradě. Jsou to propojené protesty, protože případ střelby na škole bylo také systematickým selháním sociálního aparátu.

Je důležité zdůraznit, že zrušením projektu se protesty nezastavily. Stejně jako Rio Tinto dál vyvíjí tlak k otevření dolu, tak i místní komunita a aktivisté dále protestují, blokovali například bagry, které se pokusily zbořit domy, které společnost odkoupila a fyzicky tak tomu zabránili. Na jiných lokacích pak místní obyvatelé blokovali výzkumné vrty, které by sloužily k určení množství lithia v zemi.

Byly protesty jen otázkou Bělehradu?

Protesty proti Rio Tinto byly strategicky rozdělené, oproti tomu byly protesty proti násilí spíš spontánní a smuteční akce. Největší protesty bývají v Bělehradě, ale i další lokace jsou aktivní v otázkách ochrany životního prostředí nebo protivládních protestů.

Protesty a další aktivity spojené s angažovaností občanů a občanek jsou vyčerpávající, náročné. Je „udržitelnost“ činnosti organizátorů/organizátorek a účastníků protestů vůbec tématem? Zpozorovala jsi vyhoření aktivistů a aktivistek? Existují nějaká osvědčená řešení, způsoby, jak takovým situacím předcházet?

Komunita v západním Srbsku sama sebe nevnímá jako aktivisty, jsou to „obyčejní lidé“ a sami sebe nazývají pyšně vesničany. Žijí na vesnici po generace, chtějí tam zůstat a situace pro ně je těžká a nedá se to srovnat s tím, co prožívají aktivisté*ky, kteří nežijí v té oblasti.

Místní komunita zasažená projektem Jadar existuje ve velké nejistotě. Mají děti a mají strach o to, jestli tam budou moct vyrůstat, navíc část lidí z vesnic svoje domy společnosti Rio Tinto prodala a odešla a to způsobilo rozkol v komunitě. Lidé, kteří odešli, jsou vnímání jako zrádci. Ti, kteří zůstali, ale musí žít a existovat vedle úplně prázdných domů, které se rozpadají a vypadají jako po válce. Půlka vesnice je „ghost town“ a druhá půlka se snaží bojovat a žít dál. Nelze to srovnávat s aktivismem lidí, kterých se to osobně netýká.

S odstupem se ale vyhoření a udržitelnost stává tématem všech skupin. Všichni se snaží dělat maximum, stále více iniciativ se snaží řešit vytváření prostoru pro sdílení negativních pocitů.

Není vyhráno a je to běh na dlouhou trať?

Teprve to přichází jako nějaké téma a lidé si zvykají na náročnost a dlouhodobost. Je to běh na dlouhou trať a člověk nesmí vyhořet hned na začátku.
 

Zeleným extraktivismem a environmentální politikou evropských států se zabýváš jako vědkyně. Jak moc se společenské vědy protínají s vědami přírodními v případě tvého výzkumu?

Společenské vědy se prolínají s přírodními vědami. V mém konkrétním případě jsou to klimatické vědy, geologie, technologie, až po otázky spravedlnosti, sociálních hnutí, aktivismus. Vnímám rozkol mezi technokratickým/technologickým pohledem, a že přírodní vědy tolik nekomunikují se společenskými vědami, které se snaží zdůraznit otázky spravedlnosti a práv místních komunit. A pak je tu druhá strana mince, kdy velké společnosti používají společenské vědy jenom pro svůj vlastní zisk. Je to děsivé. 

Stále více zjišťuji, že například těžařské společnosti mají velké programy antropologů a dalších společenských vědců k tomu, aby pochopili a poznali místní komunity a snáze jim prodali těžařské projekty. Tomu se říká social engineering, tedy konstruování chování nebo rozvoje komunity nebo společnosti jako celku. 

Nesouhlasím s tím že společenské vědy jsou nedůležité a slabé, tady vidíme jak velký vliv můžou mít, ovšem k nespravedlivým cílům. Je úkolem všech vědců* a vědkyň, stejně jako aktivistů* a aktivistek, aby se ptali na kritické otázky a nabízeli kritiku i tak důležitých věcí, jako jsou klimatická řešení. Udržitelná transformace je jedině taková, která klade důraz také na spravedlnost.

Je vůbec možné přinášet „objektivní“ pohled, po kterém se u vědců a vědkyň stále volá? Jak moc skutečná je představa o „objektivní“ vědě, která přináší „tvrdá data“, na základě kterých pak můžeme poznat svět?

Na samotném začátku mého výzkumu jsem se snažila být „objektivní“, ať už to znamená cokoliv, chtěla jsem dělat rozhovory i s představiteli Rio Tinta. Ale poté, co jsem poznala místní komunitu, aktivisty a jejich představy o budoucnosti jsem vzdala snahy o reprezentování obou pohledů. Společnosti jako Rio Tinto mají arzenál sociálních vědců, a nemyslím si tedy, že bych měla věnovat úsilí a čas, abych jim dala prostor, když je jejich hlas zastoupen už víc než dost i tím, kolik mají  zdrojů.  V kritických společenských vědách existuje dlouhá tradice výzkumu, která ukazuje, že objektivita není ani možná, ani žádoucí. To, kdo jsme, bude vždy ovlivňovat, jaký výzkum děláme a jak se k některým otázkám stavíme. Nemám problém vybrat si stranu, když na jedné stojí místní komunita bojující za svůj život v úzkém sepětí s přírodou a na druhé stojí společnost s miliardovým měním, která devastuje životní prostředí a komunity po celém světě. 

I „objektivní“ data, která popisují, kolik surovin bude potřeba vytěžit kvůli zelené transformaci, berou v potaz jen dominantní technokratická řešení, která jsou velmi zjednodušující. Reprezentuje jen jednu stranu, a to sice ekonomického růstu, a nebere v potaz ani práva přírody, živočichů a dalších bytostí, které nejsou lidmi. Mnohem více pozornosti musí být věnováno spravedlivějším řešením, jako je snižování spotřeby energie i materiálů a politiky zaměřené na dostatek.

Jak si ty sama nastavuješ vlastní „udržitelnost“ ve své práci, při zkoumání environmentálních politik a dopadů extraktivismu na místní krajinu, obyvatele i ekosystémy?

Pro mě udržitelnost nemůže existovat bez spravedlnosti, protože pak bude taková udržitelnost odmítána těmi, které utlačuje.

Udržitelnost musí být spravedlivá nejen pro lidi. Je třeba otevírat debatu o tom, jak má udržitelná budoucnost vypadat a není to jen ta jediná budoucnost založená na nekonečném ekonomickém růstu a silném lobby těžařských společností. I Critical Raw Material Act lobovaly nejen těžařské, ale i zbrojní společnosti, protože tyto materiály jsou potřeba i při výrobě zbraní. Přijde mi fascinující, co všechno se dá přetřít na zeleno.

Můžu žít udržitelně jako jednotlivec, ale změna musí být také systémová. Je to složitá pozice, protože na jednu stranu mluvíme o zeleném extraktivismu. Ale když se místní komunity bouří proti těžbě kritických surovin, tak říkáme, že ta zelená transformace, za kterou jsme všichni tak dlouho bojovali, není spravedlivá a nemůže takto vypadat. 

Je dost možné, že pro aktivisty už nebude největším problémem popírání klimatické změny, jako tomu bylo doteď, ale kritika dominantních řešení, která nejsou systémová, ale jenom se mění jeden typ motoru za druhý, zaměňuje se extrakce fosilních paliv za extrakci kritických surovin jako je lithium. Potřebujeme udržitelnou budoucnost, která bude pluralitní a spravedlivá a ve které budou moct komunity po celém světě dál žít v úzkém vztahu s přírodou. 

jún 2024