Reportáž z osquatovaného pobřeží ve Španělsku   Na konci země je místo

Ačkoli ve Španělsku jsou pojmy autonomie a anarchismu nenávratně vepsané do velkých dějin této země, i tady komunit i jednotlivců skutečně žijících radikální praxi ubývá. Bára Bažantová popisuje návštěvu u svých přátel squatujících neohraničený prostor na španělském pobřeží.  

Do oken vlaku se opírá ostré španělské slunce a pod ním rozpálená pobřežní města, okrové omítky, vyprahlá krajina, moře; moře je nebe vzhůru nohama, četla jsem jednou v knize od Vladimíra Sorokina. Hledám mezi těmi dvěma hranici, zatímco se ztrácím v představách o místě na jihu země, na jihu Evropy, kam mě unáší regionální linka Rodalies. 

Že to tak docela nelze – totiž představit si něco, co jsme zatím nepoznali – mi dojde až ve chvíli, kdy kráčím po rozpraskané asfaltové cestě spojující dvě malá městečka na břehu baleárského moře. Krajina se mi zdá skoro pouštní, nízké trnité keře a traviny, sem tam shluk stromů okolo domu nebo ruiny toho, co domem bývalo. Někde uprostřed cesty potkám zhruba šedesátiletého muže s papouškem na rameni. 

Pozdraví mě francouzsky, doprovází ho pár opálených mladých lidí, dvě děti na koloběžkách, smečka psů. Ptám se jich, jestli jsem už blízko, že hledám „la casas ocupas“ (nelegálně obsazené domy), ukážou rukou před sebe, kde mezi porostem vyčuhuje průčelí s keramickou deskou a oprýskanou omítkou. Chvíli jdeme spolu, ale vlečou se, a já jsem nedočkavá.
 
Kolem domu se táhne něco jako přírodní plot, hromada kamení a větví, chrání ho spíš symbolicky, než že by šlo o skutečnou barikádu. Prolezu skulinkou dovnitř a ocitnu se u domu s vypuštěným bazénem vedle kterého roste citronovník. Jako první si všimnu charismatického muže s průzračnýma očima, říkám mu, že jsem přijela na návštěvu za přáteli, kteří tu žijí. Ví o mě, nabídne mi drink a jestli se nechci podívat na západ slunce ze střechy. Sedíme s několika dalšími lidmi na zídce, před náma slunce zapadá za hory, v zádech slyším zvuk vln narážejících do kamenité pláže, někdo mi podá plechovku piva - jako bych tady byla vždycky. Jako bych přijela domů.

Jsme z míst, která jsme zabydlili

V noci je mi zima. Budova, ve které přespávám, byla postavena jako farmářské stavení a ačkoli první záznamy o jeho existenci pochází z počátku století sedmnáctého, architektonický styl odpovídá dataci mnohem dřívější. Má tlusté stěny a kamenné podlahy, ve velké společenské místnosti je funkční krb, ale používaný je samozřejmě primárně přes zimu, pokud vůbec. Když sem squateři poprvé přišli, zhruba čtyři roky nazpátek, našli dům plný věcí v různých stádiích rozkladu, bez oken a dveří, bez nábytku nebo jakékoli vybavení, obývaný pouze vlaštovkami prolétajícími skrz na skrz opuštěnými místnostmi.

Zhruba ve stejné době byla nemovitost prohlášena za architektonickou kulturní památku a společnost, která budovy i pozemky vlastní proto naštěstí nemohla zrealizovat plánovanou výstavbu golfového hřiště. Uvést domy do původní podoby by znamenalo výdaje bez vidiny zisku a tak squatteři dostali volnou ruku k jejich užívání. Od roku 2021 se sice jedno z přilehlých měst snaží statek a přilehlé nemovitosti získat pod svou samosprávu, nicméně zatím se tak nestalo a místo se tak daří držet v jakési slepé skvrně systému, ukryté před nenasytnou touhou Evropanů veškerou potenciální svobodu zkultivovat pomocí obecného řádu a uměle vytvořených pravidel.

Současní obyvatelé přitom navzdory možným většinovým představám o tom, co znamená anarchie, taky nežijí v neprostupném a nesrozumitelném chaosu. Řád, který následují, ale není řád antropocentrický. Opozice, jež vytvářejí vůči kapitalismu, spočívá v tom, že namísto snahy získat pro sebe co nejvíc za co nejmíň manuální práce, jdou cestou opačnou. Pracují zadarmo, postupují pomalu, nástrojů mají málo a výsledkem není finanční obohacení jednoho, ale zlepšení života všech; všech, co mají to štěstí, že tudy vede jejich cesta. Sama pro sebe pojmenuju ten proces slovem de-industrializace.

Ačkoli prázdná futra vyplnili squatteři dveřmi a okny, většinou jsou neustále otevřená, aby nenarušovala život vlaštovek. Jedna z nich každé ráno přilétá do mého pokoje, sedne si na větev přivrtanou ke stěně a začne švitořit. Nechci se pohnout, abych ji nevyrušila, ale po několika dnech mi dojde, že se mě nebojí. Je zvyklá žít s lidmi a oni jsou zvyklí žít s ní. Ptáci si staví hnízda u stropů pokojů, stejně jako si lidé staví ta svá někde dole u podlahy.
 
Nikdo tu není víc nebo míň doma, všechno je tu pro všechny a pro všechny je tu dost místa. Lidi, psi, ptáci a rostliny tu fungují jako jeden celek. Veškerá elektřina pochází ze solárních panelů; když je pod mrakem, je jí míň, když svítí slunce, nakrmí nejen žárovky, ale i repráky nebo promítačku. Když v noci hledám potmě cestu do pokoje a zpoza otevřených oken ke mě doléhá šumění vln, dochází mi, jak málo času obvykle trávím v tichu. První dny mě to zúzkostňuje, slyším v něm všechny svoje pochyby. Po pár nocích se ale pochyby vytrácí a ze tmy vystupují zvuky nočních ptáků. Poslouchám. Dívám se a k mému údivu vidím a cítím, že jsem sytá, aniž bych potřebovala kdovíjak jíst.

Jsme jako ti ptáci

A přitom jíst je tu vždycky co. Potraviny vytažené z popelnic supermarketů v přilehlých městečkách nebo zbylá zelenina a ovoce z farmářských trhů se vaří a zavařuje na plynových sporácích nebo přímo na ohništi u domů. Venkovní dřevěné kadibudky vytvářejí kompot na hnojení záhonů, dešťová voda na mytí nádobí se sbírá do velké nádrže pod okapem, na sprchu se chodí na benzínku, do moře, anebo vůbec. Uvědomím si, že je mi jedno, že jsem špinavá a mám fleky na mikině, beztak to není skutečná špína, jenom vlhkost a hlína, popel ze spálených větví cypřišů, šťáva z rajčat a citrónů. 

Dole pod kuchyňskou terasou je freeshop, kde travelleři přijíždějící v dodávkách nechávají oblečení, co už nenosí, ošuntělé šperky, opalovací krémy, kusy látek, dětské hračky; vzít si můžete cokoliv, nechávat nemusíte nic. Nábytek a materiály se válí všude kolem. Někdy je potřeba vyměnit bombu ke sporáku nebo dokoupit olej, ale nakonec člověk zjistí, že peněz potřebuje k životu (dokonce i k životu na okraji kapitalismu) poměrně málo.

A možná to jde ruku v ruce, že tam kde všichni potřebují stejně a stejně málo a kde lidé nemyslí místo jeden na druhého na nevyřízené maily nebo pracovní resty, není potřeba hierarchických struktur ani mnoha pravidel. V kuchyni a na kadibudce visí pár cedulek, které jsou ale spíš návody a vysvětlení než pokyny – jak recyklovat, kam patří kompost z kuchyně a kam ze záchodu, jakou vodou mýt nádobí a kam se dá přispět příspěvek na naftu nebo nejnutnější opravy a nářadí.

Přestože mezi jednotlivými domy, náklaďáky i městem jsou běžným dopravním prostředkem kola, nejvíc tu lidi bezpochyby platí za pohonné hmoty. Protože stejně jako ptáci, i squatteři se na léto přesouvají do severních krajin. Zatímco vlaštovky na podzim odlétají do Afriky, domy i pozemky se zaplní mladými lidmi v roztrhaných kalhotách, s tvářemi zašlými prachem cest. Přijíždějí stopem, vlakem nebo v obytných náklaďácích a dodávkách, zastavují se cestou do Maroka nebo před začátkem free tekno sezóny; nabrat síly, posdílet zázraky a poznání nabyté na cestách, upevnit spojení, aby se na jaře s návratem ptáků rozprchly zpátky do světa sezónních prací a unikly tak před náletem komárů i neskutečným horkem nadcházející klimatické katastrofy.
 
Loni v létě tu zůstaly jen tři ženy, každá v jednom domě. Vyprávějí, jak celé dny bezvládně ležely na chladivých kamenných podlahách, jak se po setmění scházely ke společným večeřím, jak se do jejich nezamčených pokojů vkrádali dotěrní turisti. Jejich životy, stejně jako životy kočovníků, jsou provázány s přírodními cykly, s možnostmi i limity krajiny. V mojí mysli se opakovaně objevuje myšlenka udržitelnosti. Udržitelnosti jako života bez kompromisů, bez módních výstřelků, exotických potravin, pracího prášku. Udržitelnosti, jež vzniká v podmínce uvědomění nutnosti kolektivního uvažování i bytí, stejně jako v podmínce pohybu, v přijetí neustálého koloběhu vzniku a zániku ne jako překážky, kterou je potřeba překonat, ale jako něčeho skutečného, pravdivého a tudíž krásného.

Ze vzpomínek, snů a příběhů

Autonomie je pohádka, která v kontextu Španělska dostává reálné obrysy. Když stopuju do obchodu ukrást jogurt na tzatziki (na trzích zbylo extrémní množství okurek a jak říká jedno pragmatické české přísloví „kdo nekrade, okrádá rodinu“), zastaví mi postarší paní a ptá se, co tu dělám. Když lámanou španělštinou vysvětluju, že přespávám u kamarádů v osquattovaných domech na pobřeží, není vyděšená ani pohoršená.

Pojmy autonomie a anarchismu jsou nenávratně vepsané do velkých dějin Španělska občanskou válkou v letech 1936-39 a nikdo je díky tomu nedémonizuje. Anarchisté tu narozdíl od mnoha dalších zemí nejsou vnímáni jako síla čistě destruktivní a odpor vůči kapitalismu zaznívá nejen v prostorech autonomních, ale i v konverzacích lidí, kteří jsou v kapitalistické společnosti integrovaní o poznání hlouběji.

I přesto, že politická (a navzdory letním vedrům i teplotní) situace tady pro squatterské hnutí není tak nepříznivá jako jinde v Evropě, podobně svobodných míst i zde víc ubývá, než že by jich přibývalo. Mimo jiné snad taky proto, že žít nejen v přírodě, ale také s ní, vyžaduje určité uskromnění, samostatnost, odpovědnost a ustavičnou péči a práci - na sobě, na údržbě míst a vztahů-se zvířaty, lidmi, krajinou. Lidem, které tu potkávám je (stejně jako mě) většinou mezi třiceti a čtyřiceti, jsou bezdětní a pocházejí víceméně ze zemí západní Evropy, mnohdy pomyslně jištěni rodinou nebo možností využít peřinu sociálního systému.
 
Mladší Evropané do autonomního světa v žádných závratných počtech nepřicházejí a pokud přicházejí, většinou zase rychle mizí – zpět do struktur nabízejících snad ne jistoty, jako spíš pohodlné nepohodlí předvídatelného. Do určité míry se není čemu divit, zvyk je železná košile a svoboda se v nesvobodné společnosti může zdát spíš tíživá než nadlehčující, stejně jako je líbivější podléhat autoritami schváleným závislostem, než se převracet v bezesných nocích z boku na bok v post-opiátových křečích.

Uprchlíci, pro které by squatting a dobrovolná minimalizace životních nákladů mohla být alternativou k bídě provázané s kriminalitou života v ghettech, se zcela oprávněně obávají deportace hrozící v případě vyklizení. Zatímco liberálové zarputile odmítají vnímat svět v souvislostech v panice, že by se museli vzdát své „vysoké“ kultury, etického konzumerismu avokádových toustů a berličky uvědomělého maloměšťáctví, jež jim dovoluje cítit se morálně nadřazeni „obyčejným lidem“. Pro kapitalismus je podobná subverze ve velmi malé míře trpěná, ale nechtěná, stejně jako je místním osazenstvem nechtěný, ale snášený kapitalismus.

Proto tu pravděpodobně nežijí ani lidé s dětmi. Někdy přijedou na návštěvu, ale chápu to tak, že podobný život je životem v dobrovolném (i když ne nutně chtěném) sociálním vyloučení. Rozhodnutí takových rozměrů člověk může dělat sám za sebe, dělat ho za někoho druhého se neslučuje s respektem ke svobodě volby, ke svobodě druhého člověka. A právě svoboda druhých tvoří spolu se skromností životních podmínek víceméně jedinou hranici. Tenhle práh je zdánlivě nízký a téměř neexistující, proč tady v tom případě není hlava na hlavě, tak (kromě výše zmíněného dobrovolného vyloučení) neúmyslně odpovídá na nevyřčenou otázku týkající se hodnot neoliberální kapitalistické společnosti. 

Je jisté, že ani tady není svět dokonalý. Jsme přece jen pořád lidi a učit se dokážeme (jestli vůbec) spíš z vlastních chyb než z těch cizích. I do tohoto vstřícného místa tak vstupují osobní neshody, nevyzrálost některých jednotlivců, nebo neochota k vzájemnému porozumění, kořenící v obavě připustit své přešlapy i limity, ve strachu o zranitelnost vlastního já. Problémy se tu ale poměrně snadno rozpouští v neohraničeném prostoru země i srdce, v imaginaci a kreativitě, které se neprojevují v institucemi kastrované tvorbě, ale v přístupu k životu vůbec.

Odjíždím nerada. Teskním za volností a svobodou širého prostoru, za sdílením, společným vařením u večerních ohňů, za nemožností předat prožitek skutečné krásy někomu druhému bez toho, aby ji se mnou prožil. Za chvíli to všechno vybledne a já si zase zvyknu na placení v obchodech a používání pračky. Zase zapomenu, tak jako všichni zapomínáme, co všechno lze vidět ve tmě, co všechno lze slyšet v tichu.

V podtitulcích jsou použity útržky textu písně Vlaštovky od kapely Trabant.

júl 2024