Fotograf Sebastião Salgado  Můžeme obnovit planetu

Z levicového aktivisty se stal jedním z nejznámějších fotografů na světě. Odkaz Sebastião Salgada (*1944) bere dech co do krásy snímků, množství realizovaných výstav a publikací i razítek v pasu. Však také kvůli fotografii procestoval víc jak 120 zemí světa – pěšky, letadlem, vlakem, autem i balonem. Na svých snímcích zaznamenává nezdolnou krásu světa a probouzí touhu porozumět mu a chránit ho.

Mé první setkání se Sebastião Salgadem proběhlo v Berlíně na masivním dubovém stole v knihkupectví muzea fotografie. Ležela na něm velkoformátová bichle Genesis. „Pcha, zase nějaký krajinky a zvířátka,“ říkala jsem si, když jsem knihou začala listovat.

O dvě hodiny později jsem byla nejen zamilovaná do Salgadovy tvorby, ale navíc i vrcholně podezřívaná místními prodavačkami, zda si náhodou nehodlám tu 522stránkovou bichli strčit pod kabát a utéct. Od Salgadových fotografií je totiž těžké se odtrhnout, ať už v knižní podobě, nebo ještě lépe na výstavě. 

Především snímky ze série Genesis ve mně vyvolávají hluboce zakořeněný pocit sounáležitosti a naději, že se lidstvu ještě nepodařilo odloučit od přírody, ale je stále její součástí. Záhy jsem zjistila, že o nic méně strhující je i životní příběh tohoto sociálně citlivého fotografa s brazilskými kořeny.

Procestovat celý svět

Sebastião Salgado se narodil roku 1944 ve státě Minas Gerais v Brazílii, kde vyrůstal na rodinné farmě. Poté studoval ekonomii na univerzitě v São Paulu, doktorát získal po emigraci v Paříži, kde žije dodnes. Zpočátku se živil jako ekonom v Mezinárodní organizaci pro kávu a také pro Světovou banku. Díky této pozici často cestoval do afrických zemí a zamiloval si fotografii, které se od roku 1973 začal věnovat i profesně. Záhy se stal členem slavné mezinárodní fotografické agentury Magnum Photos, do které patří například i český fotograf Josef Koudelka.

Od počátků tvorby směřoval k sociálnímu dokumentu. Pro sérii Workers (volně přeloženo Dělníci, 1986) dokumentoval po dobu šesti let na území šestadvaceti zemí tvrdě pracující obyvatele těch nejchudších koutů Země. Rybáře, tkalce, sběrače čaje, kakaa a tabáku, stavaře, svářeče, horníky, hasiče ropných požárů v Kuvajtu nebo zlatokopy v brazilském zlatém dole Serra Pelada. 

Na jednom snímku kupříkladu vidíme 50 000 zabahněných mužů, kteří každý den vytahují na povrch dolu velikosti fotbalového hřiště tisíce pytlů hlíny a kamení, ve kterých se může ukrývat zlato. Muži zde pracují dobrovolně v naději, že to budou oni, kdo najde kousek zlata. Na snímku vidíme neuvěřitelné množství detailů skoro jako z Boschových maleb pekla. Přišli za příslibem snadného zbohatnutí.

S citem pro sociální spravedlnost se snažil zachytit mizející svět manuální práce a tím i konec průmyslové revoluce, aniž by pracujícím ubíral důstojnost. Salgado se zajímá nejen o fotografii samotnou, ale také o historii, antropologii, sociologii, ekonomii a geopolitiku, aby porozuměl společnosti a tématu, které si zvolil.

V následujícím projektu Migrations (Migrace) rozšířil svůj rajón na čtyřicet tři zemí všech šesti kontinentů. Tentokrát se soustředil na hromadná stěhování lidstva po celém světě. A protože není žádný troškař, jeho další dlouhodobý projekt trval opět šest let, i když tentokrát zůstal v Africe. Po boku Lékařů bez hranic fotografoval v 80. letech hladovění a umírání lidí způsobené suchem. Fotografie představil v knize Sahel, pro kterou nebylo snadné najít nakladatele. 

Těžko si představit, jak situace na empatického fotografa působila. Až z genocidy ve Rwandě si odnesl trauma a ztrátu víry v lidstvo a vážně onemocněl. Doktor mu údajně řekl, že viděl tolik smrti, že i jeho tělo umírá. Na jeho doporučení přestal fotit.

Muž, který sázel stromy

Jak příběh brazilského fotografa pokračuje? Nebudu vás napínat. Sebastião Salgado se v roce 1994 vrátil na rodinnou farmu do údolí řeky Rio Doce. Kdysi zalesněné kopce plné života, které znával z dětství, byly holé a tiché po dlouholetém kácení a nešetrném využívání přírodního bohatství. Čelily erozi půdy a nedostatku vody. Další životní rána. „Země byla stejně nemocná jako já – všechno bylo zničeno,“ vzpomíná Salgado na přednášce na TEDu z roku 2013.

Naštěstí se dobře oženil. Nejen že ho Lélia Wanick Salgado podporovala v dlouhaletých cestách po světě, i když spolu vychovávali dva syny, a je to ona, kdo dělá kurátorku jeho výstavám, pomáhá mu uspořádat fotografie do smysluplného narativu a založila nezávislou organizaci na šíření Salgadova díla. Co však bylo v nejtěžších letech jeho života to nejdůležitější, byla to ona, kdo přišel s geniálním nápadem, jak okolní krajinu a s ní i svého muže zachránit. Navrhla, že by mohli prales vlastními silami obnovit. Ambicióznost měli očividně v rodině.

A tak v roce 1998 založili neziskovou organizaci Instituto Terra (Institut Země) a, ve zkratce, během několika let se jim spolu s mnoha dalšími lidmi podařilo změnit 17 000 akrů vyschlé stepi zpět na živý les. Společně vysadili dva a půl milionu stromů více než tří set různých místních druhů, které dle Salgada odčerpávají sto tisíc tun uhlíku ročně, a obnovili dva tisíce pramenů vody. „Doufám, že lidi naučíme, že můžeme obnovit planetu. To je to, co děláme: snažíme se obnovit planetu,“ vysvětluje fotograf. Došel k závěru, že právě obnova lesů může vést k záchraně světa, ačkoli leckdo by to vnímal jako řešení dopadu problému namísto jeho příčiny. Salgado nasával rodící se život, viděl růst stromy, s nimi se navrátili i ptáci, hmyz, savci a jiná zvířata. Nastal čas najít cestu zpět k fotografii.  

Hledání ráje

Salgado hledal způsob, jak svět přijmout a reagovat na něj, a objevil řešení: vrátit se na začátek, ukázat lidem na tak docela ztracený ráj. „Mým přáním tentokrát bylo nefotografovat už to jedno jediné zvíře, které jsem fotil celý život: nás. Chtěl jsem fotit ostatní zvířata, krajinu, fotografovat nás, ale to dřívější my, kdy jsme žili v rovnováze s přírodou,” vysvětluje Salgado. 

Bylo mu 59 let, když se v roce 2004 vydal na osmiletou cestu po místech netknutých civilizací a zaměřoval se na to, co dělá zemi krásnou a jedinečnou. Křížem krážem cestoval Aljaškou, Amazonským pralesem, Indonésií, Kongem, od Madagaskaru po Colorado, od Sibiře přes Chile po Novou Guineu. Pochopitelně to nebylo zadarmo. Projekt stál ročně 1,5 milionu dolarů a zapojil se do něj nespočet časopisů, nadací a organizací.

„Tolikrát jsem fotografoval příběhy, které ukazují degradaci planety,” říká Salgado. „Jednou mě napadlo jít fotografovat továrny, které znečišťují, a vidět všechna naleziště odpadků. Ale nakonec jsem si řekl, že jediným způsobem, jak nám dát podnět, jak přinést naději, je ukázat snímky nedotčené planety – vidět tu nevinnost.“

Výsledkem je série Genesis, o které tu již byla řeč. Fotografie původních kmenů s prastarým způsobem života střídají detailní záběry zvířat i rozsáhlé delty řek a hřebeny hor z ptačí perspektivy. Salgado ukazuje krásu přírody a přirozeného způsobu života. Fotografie se v jeho rukou projevuje jako jazyk bez hranic, prostředek komunikace mezi národy. Oproti dřívějším sériím nepoukazuje na problém, jeho fotografie jsou ryze estetické a až v druhém plánu ponoukají tuto krásu ochraňovat a neztratit ji.

Na vodě záleží

Nebyl by to ale Salgado, aby svůj hledáček nezaměřil také na změny způsobené globálním oteplováním, které mají dopad jak na životní prostředí tak na obyvatele a obyvatelky Země. V Janově byla do 14. července ke shlédnutí Salgadova nejnovější výstava Aqua Mater, kterou jsem procházela v až posvátné tichosti. V prostorách jsem těsně před zavírací dobou byla až na kustody sama. 

O narativní rámec i koncepci výstavy se postarala opět Salgadova žena Lélia. „Myšlenka této výstavy se zrodila z širšího zamyšlení nad stavem naší planety,“ říká se svým mužem na jednom z úvodních panelů výstavy. „Globální oteplování se stalo hrozbou pro lidstvo i přírodu. V důsledku rostoucích teplot, tání ledovců a oteplování oceánů se zvedá hladina moří, což má ničivý dopad na pobřežní obyvatelstvo a životní prostředí. Naše schopnost koexistovat s vodou, využívat ji i chránit, se stala pro naše přežití a zachování biologické rozmanitosti na celém světě kritičtější než kdy dříve.“

Velkoformátové černobílé fotografie visely ze stropu podzemního sálu mezi sloupy tak, že jsem kolem nich mohla procházet a sledovat i obrazy visící okolo a za sebou. Voda se zde objevuje ve všech svých podobách, v čistotě i intenzitě, v hojnosti i nedostatku, v izolaci i mnohostranné interakci s lidmi, faunou a flórou. „Díky odpařování vlhkosti lesy živí takzvané ,létající řeky‘, které odvádějí vodu do vzdálených zeměpisných šířek, což podtrhuje význam ochrany tropické vegetace. Oceány, ledovce, řeky, potoky, jezera a vodopády pokrývají významnou část planety. Voda dává život nejen lidskému tělu, ale také rostlinám, které nás živí, a biomům a živočišným druhům,“ pokračují Salgadovi. 

Některé snímky jsem znala ze Salgadových sérií Workers, Amazônia nebo Genesis, některé pro mě byly nové. Nasvícení soustředěné pouze na obrazy upozaďovalo okolní prostor. Jediné, co si získávalo moji pozornost kromě fotek a popisků byly zvuky deště a vodopádu, dunění hromů, šplouchání, cachtání, šplíchání, máchání a další zvuky spojené s vodním živlem a člověkem, o které výstavu obohatil francouzský hudební skladatel François-Bernard Mâche. Ačkoli vznikla výstava jako reakce na klimatickou změnu, jednalo se spíš o oslavu vody a zobrazení její role v životě lidí, zvířat i ekosystémů než o zobrazení problému jejího nedostatku nebo třeba znečištění. Odcházela jsem s pocitem krásy a úcty, ale ne s touhou jednat.  

Vliv fotografie

Hlavou mi vrtá zásadní otázka. Měla a má fotografická tvorba Sebastião Salgada dopad na stav životního prostředí, ochranu přírody a řešení sociálních problémů, ke kterým poutá pozornost? Nebo sledujeme po desetiletí cestu formování osobní filozofie jedinečného fotografa? Podle mě oboje. Nejen v umění se přímý dopad měří těžko.

Salgado nastínil osobní pohled na přínos své tvorby v rozhovoru s Emily Bierman z roku 2022, který se věnuje jeho sérii Amazônia: „Fotografie je pamětí naší společnosti. Jejím nejdůležitějším přínosem je historie. (...) Portréty domorodých komunit v Amazonii, které jsem pořídil, představují přesně ten okamžik, v němž pracuji. Nedělám je proto, že bych byl aktivista nebo abych získával finanční prostředky pro Amazonii. Jsem dokumentární fotograf, který se zabývá historií. Udělal jsem je proto, že chci vyjádřit tento okamžik. Samozřejmě se poté stávají motorem pro ekologické organizace. Na výstavách, které jsme uspořádali v São Paulu, se deset dní diskutovalo s vedením domorodých obyvatel. Vytvořili jsme obrovské hnutí. Letos v listopadu v Riu de Janeiru pořádáme velké setkání domorodého vedení k přehlídce, která tam právě probíhá,“ a dodává: „snažím se představit nedotčenou Amazonii, její sílu, protože právě ta musí lidi motivovat k ochraně.“

Spojitost mezi uměleckým dílem a konkrétními sociálními změnami je často nepřímá a dlouhodobá. Kromě toho, že jeho tvorba přibližuje a tím i rozšiřuje naše povědomí o sociálních a ekologických problémech, ale i různorodých formách života po celém světě, Salgado často spolupracuje s neziskovými organizacemi a jeho tvorba může napomoct při získávání finančních prostředků na humanitární i environmentální projekty.

Poznámka: Rádi byste se o Sebastião Salgadovi dozvěděli víc? Hlubší vhled do jeho filozofie, přemýšlení i prožívání přináší autobiografická kniha Sebastião Salgado: From My Land to the Planet (2013). Před deseti lety vznikl i působivý dokument Sůl Země (O Sal da Terra).