Lesnictví jako služba  „Udělám pro les vše, co umím“

Martin Toman coby lesník s neochvějnou vášní a neortodoxním přístupem propojuje ochranu přírody s lesnickou praxí ve státních službách a mění svůj revír v útočiště biodiverzity. V rozhovoru nahlédneme, jak jeho ekologické přesvědčení formuje jeho kariéru a život, proč má jeho den někdy dvacet šest hodin, v čem je práce lesníka kreativní a jak se z etického vegana přerodil v lovce – i proč si to možná neodporuje.

Martine, když jsem přemýšlela, jak tě uvedu, napasovala jsem si tě do škatulek: myslivec, lesník a vegan. Jak se vnímáš ty?

Já se nerad zaškatulkovávám. Nejspíš každý, kdo se pohybuje trochu mimo mainstream, ví, že škatulky nepřináší užitek. Mám sice práci, ale na potkání lidem neříkám, že jsem revírník. A dalo by se polemizovat, zda jsem stále vegan, když lovím zvěř coby myslivec. Sám sebe považuji za environmentalistu. Skloubení biologa, ochránce přírody, environmentálního a sociálního aktivisty, a zároveň lesníka ve státních službách, což se může zdát jako oxymoron, ale zatím to funguje.

To, že se vnímáš jako environmentalista, tedy určovalo i tvoji kariérní dráhu?

Určitě. Revír o jedenácti stech hektarech, který mám svěřený do péče, mi poskytuje spoustu možností nejen pro podporu přírodě blízkého lesního hospodaření, ale i pro ochranu přírody a podporu biodiverzity. Dostal jsem například za úkol zalesnit část bezlesého území, ale když jsem procházel terén, všiml jsem si, že tam roste kriticky ohrožený mečík střechovitý a další ohrožené byliny, které se v lese běžně nevyskytují, protože potřebují specifické podmínky.

Rozhodl jsem se, že navzdory původnímu plánu tam vytvořím mokřad. Takové možnosti mám nejen já, ale i ostatní lesníci nebo majitelé lesů, ať už státních, tak soukromých nebo městských. Mimoto jsem i dobrovolným koordinátorem v programu Šelmy v environmentální neziskovce Hnutí DUHA, kdy s dalšími dobrovolníky a dobrovolnicemi sbíráme data o velkých šelmách v České republice přímo v terénu. To se dá dobře kombinovat právě s myslivostí a s povoláním revírníka.

Podporujete se s dalšími lesníky nebo majiteli lesů v ochranářsky laděných aktivitách?

Já osobně se v první řadě snažím ovlivnit svými kroky kolegy, což se mi minimálně se čtyřmi z nich daří. Ukázal jsem jim vybagrované tůňky nebo mokřad a popostrčil je, aby to zkusili taky. Můj revír pak není osamoceným ostrůvkem pozitivní deviace, ale součást organizovanějšího a komplexnějšího systému opatření, kterými můžeme navíc společně snižovat dopad klimatického chaosu. Mimoto jsem členem dvou organizací sdružující lesníky, kteří uznávají přírodě blízké hospodaření, a to Pro Silva Bohemica s pobočkami i v zahraničí a Českou lesnickou společností. Setkávání s kolegy a vzájemná inspirace mě posouvá. Čím víc se toho dozvídám, tím víc toho můžu v lese ovlivnit.

Líbí se mi, že pro klimatickou změnu nebo globální oteplování používáš označení klimatický chaos.

Chaos podle mě mnohem lépe vystihuje realitu. Nad klimatickou změnou může leckdo mávnout rukou s tím, že tu budeme pěstovat třeba papáju, přitom podle mě budeme rádi, když vůbec vypěstujeme brambory.

Jak se takový chaos projevuje v lesích?

Mám brožuru s příznačným názvem Předpokládané změny klimatu – skleníkový efekt, ohrožení lesů, úkoly lesního hospodářství z roku 1995, ve které autor z Výzkumného ústavu lesního hospodářství a myslivosti varuje před nástupem klimatických změn a vysvětluje, co to bude znamenat pro lesy. Nedostatek srážek střídají prudké bouřky, zkracuje se vegetační doba, kdy rostliny vykvetou už na konci března, načež vše s pozdními mrazy zmrzne. Taková situace stromy, a nejen je, stresuje a zkracuje se jejich biologický věk, což má dopad na celý les a jeho rozpad nebo podléhání chorobám a takzvaným škůdcům. To můžeme sledovat na kůrovcové kalamitě smrku, která se v České republice přehoupla ze severní Moravy na Vysočinu a směřuje dál do severních Čech. Podobné kalamity se přitom odehrávaly už před dvě stě lety. Zatímco dřív klima lesníkům umožňovalo zkoušet opakovaně vysazovat smrk, dnes je to neudržitelné.
Lesnické povolání je specifické v působení času. Výsledky své práce a zásahů do lesa uvidíš až po letech, někdy až na sklonku své kariéry. To je ve společnosti, která je orientovaná na produktivitu a výkon těžko představitelné. Navíc přebíráš les po svém předchůdci, kdy jím započaté procesy během tvého působení již probíhají a nemůžeš si říct, že odteď to poběží jinak. Jak to na tebe působí?

Některé změny můžu udělat hned. Třeba vytvořit holinu. Zda se mi povedly větší zásahy, uvidím až tak za pět až deset let. To může být například úprava druhové skladby lesa, kdy bych smrkové monokultury chtěl nahradit pestřejšími lesy s více druhy dřevin, různé výšky, stáří a rozmístěné v prostoru, aby byly někde blíže, někde dále od sebe, a byly tím pádem odolnější. Jednak to nemůžu udělat hned i kvůli lidským kapacitám, ale i u toho, co udělat můžu, si nemůžu být jistý, jak to dopadne. Zda semenáčky přečkají zimu, zda je nesežere zvěř, zda jsem něco nepřehlédl, zda budou mít stromy, až vyrostou, dostatečný světelný požitek a třeba třešně ptačí dostatek prostoru, aby plodily.

Během jedné z našich procházek, ze které jsem během dojezdu kůrovcové kalamity v roce 2019 napsala reportáž, jsi mi ukázal část svého revíru, kde jsi kvůli šíření kůrovce musel odlesnit celé kopce, do té doby hustě porostlé smrky. Může být takový razantní krok ve chvíli, kdy víš, že smrkové monokultury nejsou vhodné ani kvůli klimatické změně, ani kvůli podpoře biodiverzity, zároveň pohromou i příležitostí začít odznovu? Příležitostí, která z hlediska časovosti není v lesnictví běžná?

Když v roce 2017 přicházela kůrovcová kalamita, vykonával jsem povolání lesníka teprve dva roky a na svůj současný revír jsem právě nastoupil. Má zkušenost s lesy se hodně vázala právě na masivní rozpad smrkových porostů. Během týdne jsme pokáceli čtyřicet hektarů lesa, kdy některé stromy byly i sto dvacet let staré. Bránili jsme tím šíření kůrovce ze státních lesů na další pozemky. Spousta mých kolegů cítila za rozpad lesů osobní odpovědnost a situace je zdrtila. Na veřejnosti vystupovali profesionálně a nikomu nic neřekli, ale v soukromí prožívali pocit viny, že situaci nezvládli, ačkoli to nebylo možné. Já tuto postkalamitní situaci vnímám jako jedinečnou příležitost hospodařit s lesy jinak a vyzkoušet načerpané vědomosti v praxi.

Využíval jsi zpočátku i vědomosti, které jsi získal ve škole?

Vůbec, tam mě učili – a co sleduji, tak bohužel stále učí – přístupy, které se dnes v praxi vůbec neaplikují. Měl jsem výhodu, že jsem se zajímal o ochranu přírody a experimentální aspekty lesnické práce. Nevnímal jsem les jako místo určené výhradně k těžbě, i když těžební činnost je paradoxně velmi důležitá. Věděl jsem, že jedinou cestou k obnově lesa není vysázet znovu stejný druh dřevin a je jedno, jestli to bude buk, dub či další druhy. Měl jsem také štěstí, že dva bývalí lesní správci na mém revíru také proklamovali přírodě blízké hospodaření, bylo tak na co navazovat. I naše lesní správa, a v minulosti i lesní závod, smýšlejí podobně.

V environmentálních kruzích se popisují různé role člověka ve vztahu k Zemi a k přírodě. Jedna z nich je role správce přírody. Vnímají se tak podle tebe lesníci?

Myslím, že lesníci často ten pocit mají. Máme svěřený majetek a o ten se staráme, máme moc spoustu věcí ovlivnit a neseme za ně odpovědnost. Pramení to z našeho historického statutu, kdy měli šlechtici vždy svého polesného, jehož slovo platilo. Neexistovalo, že by někdo odporoval lesníkovi, když ho vykázal z lesa. To už dnes neplatí, ale lesnická stavovská čest nám zůstala, což se ozývá hlavně v situacích, kdy do sebe nenecháme rýpat veřejností ani environmentálními neziskovkami, které často komentují naši práci, aniž by se nás zeptali, proč jsme se rozhodli určitým způsobem. Jakmile na někoho ukážeš prstem, bude se bránit. V současném klimatickém chaosu jsme v tom ale nakonec všichni spolu a měli bychom se naučit komunikovat a spolupracovat. O to se snažíme třeba na Týdnech pro krajinu (již 31 let je pořádá Hnutí DUHA, pozn. red.), kdy k nám každé léto jezdí dobrovolníci a dobrovolnice z celé republiky a my jim ukazujeme, co vše lesník zastává. S kolegou jsem se domluvil, že příští Týden by mohl být z poloviny u něj na revíru. Pro mě je to další způsob, jak ukázat přírodě blízké hospodaření veřejnosti a lidem v ochranářských kruzích. 

Souhlasíš tedy i s prvotním předpokladem šlechty, že příroda, potažmo les, náleží člověku?

Na to se dá podívat z mnoha úhlů. Můžeme se například pasovat do role pastýřů, kterým byl svěřen Svět do péče s úkolem činit všechny bytosti šťastnými. Nebo se můžeme na Svět podívat čistě antropocentristickým či silně kořistnickým pohledem. A nebo se na to vše můžeme podívat tak, že nic nám nepatří a jsme tu jen na návštěvě. Na filozofii ale není čas. Já zastávám názor, že se lidské zvíře může těšit z nabídky lesní říše, ale musí k ní přistupovat s předběžnou opatrností, pokorou a respektem.

Proč ses kromě lesnictví začal věnovat i myslivosti?

Lesnictví šlo vždy ruku v ruce s myslivostí. Nejhorší je, když jsou v lese dva hospodáři, protože každý z nich sleduje jiné zájmy. Já jako lesník chci pestrý les, který by plnil všechny funkce, které od něj lidé očekávají, ale myslivec tyto zájmy sledovat nemusí a možná ani nerozumí, jak les jako celek funguje. Není správce ani vlastník lesa a nemá přehled, kolik času, úsilí i peněz obhospodařování lesa bere. Sleduje pouze svůj zájem o zvěř, což je z hlediska výkonu práva myslivosti v pořádku, ale mělo by to jít ruku v ruce s lesnictvím i zemědělstvím, což se příliš neděje. Myslivec si často neuvědomuje, jakou zodpovědnost lesníkovi ukládá i lesní zákon třeba ve formě lhůt na zalesnění holin. Člověk, který má myslivost jako koníček, není denně v lese a nevidí škody na semenáčcích, které ožírá srnčí a další spárkatá zvěř, nevidí spásané chráněné rostliny jako já, když jsem v lese každý den a piplám se s ním.

Když jsme zalesňovali holiny po kůrovcové kalamitě, dával jsem lesu načas. Rok, dva, tři, nic. Semenáčky jedlí, buků, bříz, třešní se na holinách uchytily, ale za chvíli je sežrala spárkatá zvěř. Pokud nebyla natřená proti okusu zvěří, ale takové nátěry jsou kolikrát toxické pro vodní organismy, takže jsem šel z bláta do louže. Peníze na nátěry nebo oplocenky bych mohl využít na budování tůněk nebo výsadbu alejí. Strom je navíc domovem nespočtu organismů od dřevobytných hub až po množství různého druhu hmyzu, ten je potravou pro další tvory, kteří zde díky tomu mohou žít. Ptáci si v něm dělají dutiny, třeba takový silně ohrožený datlík tříprstý, ale i ostatní, stejně důležití opeřenci. Nikdo z nich nemůže přežít v lese, kde panuje nerovnovážný stav mezi zvěří a lesem. To by byl živočišný rasismus, upřednostňovat jeden druh. Mé já coby environmentalista převážilo a stal jsem se aktivním lovcem. Za rok jsme s kolegy odlovili až sto osmdesát kusů srnčí zvěře. Do té doby jsem se tomu naopak bránil. 

Myslivost dnes beru jako ekosystémovou službu. Když se stane, že současný stav lesa nenabízí dostatek potravy veškeré zvěři, která v něm v ten moment žije, zasáhnu. V současnosti se les v některých částech zmlazuje a odrůstá s minimálním poškozením.

Na tvém přerodu v aktivního lovce mě fascinuje ještě jedna okolnost, a to, že jsi byl nebo stále jsi spoustu let veganem. Neodporuje si to?

Tím se vracíme k těm škatulkám. Než jsem začal lovit, byl jsem jedenáct let etickým veganem a postupně jsem se vyprofiloval spíše v takový zvláštní typ environmentalisty. Lov, to, že jsem zabil zvíře vlastníma rukama, byl zlomový okamžik. Maso dnes jím jednou za půl roku, kdy si udělám srnčí ragů ze srnčího, které jsem ulovil. Stále je pro mě tabu jíst maso zvířat z velkochovů. Občas si dám kozí sýr z mléka sousedovic kozy a párkrát do týdne vajíčka z domácího chovu. Přijde mi to lepší než jíst tofu zabalené v plastu nebo jogurt z kokosového krému s kousky manga.

Jenže vždy můžeš dát na misky vah dvě situace, kdy jedna je lepší než druhá. Stejně tak můžeš neporovnávat.

Jasně, vždycky je něco horšího. Můžeme to dělat úplně u všeho, třeba i u veganského oblečení z ropy versus boty z hověziny krav z biochovu. Žádná smrt není etická ani humánní, ale z environmentálního hlediska je pro mě přijatelnější, aby lidé jedli zvěřinu než maso z velkochovu. Například tím, že svoji rodinu nebo kamarády, kteří by stejně jedli maso, zásobuji zvěřinou, kdy jsem se postaral, aby daná zvířata co nejméně trpěla, snižuji jejich spotřebu masa z chovů, kde zvířata očividně trpí.

Když se vrátím zpět k tvému povolání lesníka, zmínil jsi, že se staráš o zalesňování holin, budování tůněk a mokřadů, upravuješ druhovou skladbu lesa, vysazuješ aleje a lovíš zvěř. Ještě něco je součástí správy revíru?

Většinu těch činností spíš plánuji, ale provádí je firma, která vyhrála tendr na pěstební či těžební činnost, případně na obojí. Práci pak kontroluji a hotovou si od nich přeberu. Stejně plánuji stavbu oplocenek, ožínání vysoké trávy, nátěry proti okusu, prořezávky, obnovení těžby s využitím přirozeného zmlazení, ale i umělého zalesnění nebo mýtní úmyslné těžby, kdy třeba do monokultury vnesu jiné druhy dřevin. Lesnictví tak pokrývá činnosti od pěstování lesa až po těžbu, lesní pedagogiku, výkon práva myslivosti, ochranu přírody, péči o majetek včetně staveb, plánování a budování lesních cest nebo malých vodních nádrží a dalších prvků pro zadržování vody v krajině…

Je vůbec možné mít běžnou pracovní dobu?

Ne. Máme pružnou pracovní dobu, ale když k tomu přičtu lovy po večerech a v brzkých ránech, akce, kdy prezentujeme náš podnik, akce pro veřejnost nebo nahodilé události a situace, u kterých musím být, jako je náklad dřeva na odvozní soupravu, zavedení hasičů k požáru, nasměrování záchranných služeb ke zraněnému turistovi, tak je pak každý den jinak dlouhý. Někdy má i dvacet šest hodin. (úsměv)

Jak se to dá sladit s osobním životem a harmonogramem blízkých?

Někteří kolegové berou do lesa své děti, chodí lovit s partnerkami… Blízcí většinou chápou, že lesnictví není práce, ale povolání, je to služba lesu, podniku i společnosti. Chápou, že když nás někdo zavolá třeba k lesnímu požáru, musíme vyjet.

Jednou jsi zmiňoval, že jako lesník musíš být i kreativní.

Je to tak. Můj bývalý lesní správce nás označil za lesní architekty, což je součástí naší stavovské cti. Když obnovujeme les, například po kůrovcové kalamitě, nebo plánujeme nové výsadby, projektujeme na základě předpokladů daného prostředí vizi budoucího lesa. Můžu například přemýšlet, jaké druhy stromů a kam vysadím, kde ponechám vývraty, ve kterých se nemůžou množit takzvaní škůdci, kde vysadím třešeň.

Musíme předvídat, jak se budou jednotlivé dřeviny chovat pohromadě, jak budou dorůstat v průběhu let a jaké budou jejich potřeby, aby si nekonkurovaly. Líbí se mi, že můžu prokládat les palouky, ovocnými alejemi, můžu zakládat zvěřní políčka a tůňky, kam mohou chodit pít zvířata nebo se osvěžit turisté. Lesnictví je komplexní soubor činností a záleží jen na tvůrci, lesníkovi, kolik mu chce věnovat času.

Umíš si představit, že budeš tuto službu vykonávat do konce života, minimálně dokud tě to bude naplňovat?

Já bych rád, ale člověk si tím nikdy nemůže být jistý. Stačí, aby se změnila vláda a vyměnil se lesní správce, který by mě mohl odvolat. Dokud tu jsem, udělám pro les vše, co umím a co si myslím, že je správné a co udělá les pestřejším.

október 2024