Heideggerovy "černé sešity"
Primitivní konspirační teze
Zůstává filosofie Martina Heideggera nedotčena jeho politickými postoji? Zveřejněním Černých sešitů se tato otázka stává bezpředmětnou.
Martin Heidegger je jedním z nejvýznamnějších německých filosofů 20. století. A zůstává jím i poté, co byly zveřejněny Černé sešity – jeho deníky s úvahami z let 1931 až 1941. Tyto deníky však od základu mění pohled na Heideggerovu filosofii, protože teprve v jejich kontextu je zřejmé, že tuto filosofii nelze oddělit od jeho politického přesvědčení. Heidegger si výslovně přál, aby tyto svazky byly zveřejněny, a věděl přitom, co dělá. Ještě kolem roku 1970 si je znovu a znovu prohlížel, očividně kvůli tomu, že v nich spatřoval svůj filosofický odkaz, základy svého myšlení.
Sporné, ne-li dokonce zavrženíhodné Heideggerovy postoje jsou známé už dávno. Nejenže 1. května 1933 vstoupil do NSDAP, ale už o pár měsíců později mluvil ve svém projevu na univerzitě ve Freiburgu také o tom, že „první záruku pravosti a velikosti“ národa lze nalézt „v jeho krvi, půdě a tělesném růstu“. Počátkem téhož roku napsal své židovské žačce a milence Hannah Arendtové, že „je dnes v univerzitních otázkách stejným antisemitou“ „jako před deseti lety v Marburgu“. Bylo to však dvojznačné vyjádření, protože k tomu dodal, že tím „jeho vztah k ní zůstává nedotčen“. Ambivalentní postoj, který Heidegger zaujímal vůči mnoha svým židovským žákům, je vůbec až příliš nápadný. Karl Jaspers se například domníval, že Heidegger neměl „antisemitské instinkty“, ale zároveň prý mluvil o „nebezpečí mezinárodního židovstva“.
Ani takové výroky však neotřásly přesvědčením mnoha Heideggerových čtenářů o tom, že se Heidegger sice angažoval v národním socialismu a pěstoval protižidovský resentiment, ale že nebyl antisemita. Navíc bylo s oblibou poukazováno na jeho základní metodický předpoklad, že autorovo myšlení nesmí být kladeno naroveň s obsahem jeho díla. Podle většinového mínění zůstává Heideggerova filosofie jeho politickými postoji nedotčena.
„Jiný začátek“
Zveřejněním Černých sešitů však toto přesvědčení vzalo zasvé. Heidegger totiž věřil, že spolu s nástupem národních socialistů k moci „německý národ znovu nalezne svou vlastní podstatu a přičiní se o to, aby byl hoden velkého osudu“. A tento osud chápal nikoli politicky, ale filosoficky. Od vydání díla Sein und Zeit /Bytí a čas/ v roce 1927 sledoval základní myšlenku, že dějiny lidstva jsou chybným vývojem směrem k technickým pletichám machinacím, tedy k „bytí“, které musí být překonáno ve jménu bytí označovaného pojmem „Seyn“ (dynamicko-procesní struktury, která je chápána jako původ jsoucna vůbec). K tomu je prý nutný „jiný začátek“, a ten podle něj nastal s příchodem národního socialismu. Do svého deníku s úvahami si proto poznamenal, že „jedině Němec může bytí originálně nově zbásnit a vyprávět“. Proto zde čteme o „velké zkušenosti a pocitu blaženosti z toho, že vůdce probudil skutečnost, která našemu myšlení dává pravý směr a průbojnost“, čteme o „nádherně se probouzející národní vůli“, o pojmu „rasa“ jako „nutné podmínce“ dějinného lidského „pobytu“ („Dasein“).Reprezentoval přitom vlastní – „duchovní“ – národní socialismus. Vládnoucí nacisty sice obviňoval z „vulgárního národního socialismu“, ale sdílel s nimi touhu po „rozhodnutí o podstatě a určení Němců a tím i o osudu západních zemí“. A toto „rozhodnutí“ je určitě také rozhodnutím proti „světovému židovstvu“. Už ve dvou svazcích kompletního vydání díla Zum Ereignis-Denken /O událostním myšlení/ , publikovaných krátce před Černými sešity, bylo možné číst, že je nutné střežit „podstatu a osud Němců“ a osvobodit to „vlastní“ z „nadvlády cizího“. Po vydání Černých sešitů už víme, co tím Heidegger myslel: Cesta k „Seyn“ vyžaduje jiný začátek – bez „světového židovstva“.