Nezávislá filmová produkce
Němečtí filmaři prozkoumávají nové cesty

Z perspektivy mnoha zahraničních filmařů panují v Německu téměř rajské poměry – filmová kultura je tu totiž podporována systémem rozmanitých dotací. Stále více filmových tvůrců se však přesto vědomě rozhoduje pro nové cesty mimo zavedené struktury. A úspěšně.

Od: Cathy de Haan

Jako nezávislý projekt s omezenými finančními prostředky vznikl na Vysoké škole filmové a televizní tvorby v Postupimi celovečerní hraný film režiséra Jakoba Lasse s názvem Love Steaks. Na národní i mezinárodní úrovni získal film řadu ocenění a dostal se dokonce i mezi filmy nominované na Německou filmovou cenu, kde se ocitl vedle produkcí s milionovými rozpočty. Podařilo se to díky podpoře různých sponzorů, ale především díky nápadům vzniklým v rámci projektu Fogma.

Fogma – podněcování kolektivního potenciálu

Projekt Fogma vytvořila skupina filmových tvůrců jako manifest nezávislé filmové tvorby a důsledně ho uplatňuje při vytváření svých filmů. Obhajování svobody („Fogma je experiment pro svobodu“) se pojí se závazkem udržovat kvalitu („Fogma nedovoluje pseudoprofesionalitu“). Film Love Steaks byl natočen bez předem napsaných dialogů – ale jeho vznik se vyznačoval kolektivní vizí a důslednou režijní prací. Tento mix improvizace, dokumentu a fikce vznikal v běžném pracovním rytmu. „Po osmihodinovém natáčení pracovní doba prostě každý den skončila,“ prohlásili producenti Ines Schiller a Golo Schultz. „Fogma je totiž filmování i život.“

Mengamuk Films – divoce a vášnivě se o něco zasazovat

Podobně jako Fogma neakceptují ani Michel Balagué a Marcin Malaszczak ze společnosti Mengamuk Films žádná estetická nebo dramaturgická schémata. „Chápeme film jako uměleckou formu a nástroj estetického odporu. Hledáme spolupráci s filmovými a uměleckými tvůrci, kteří by chtěli přispět k dalšímu rozvoji této mladé formy umění a kteří jsou toho názoru, že umění musí vznikat z nezávislého ducha a musí se o něco divoce a vášnivě zasazovat.“ – Tak zní krédo společnosti Mengamuk Films.

Téměř všechny produkce společnosti Mengamuk vznikly doposud mimo systém německých filmových dotací. Jak je to možné? „Nejsme klasičtí koproducenti, kteří z vlastní země zajišťují příslušné financování, ale u každého filmu se osobně angažujeme. To konkrétně znamená, že do věci vnášíme svou tvůrčí kompetenci. Máme například vlastní filmové střižny a můžeme také sami provádět korektury barev,“ říká Balagué. „Chceme vytvořit místo, které s využitím vlastní infrastruktury umožní produkovat pokud možno nezávislé filmy. Naším cílem je zůstat flexibilní. To však nevylučuje možnost, že jednou požádáme také o německé dotace na film,“ doplňuje Malaszczak.

Doposud vznikly například koprodukční filmy s filmaři z Belgie, Jordánska nebo Polska. Všechny filmy získaly řadu ocenění – například Malaszczakův film Sieniawka získal cenu za nejlepší filmový debut na francouzském filmovém festivalu FID Marseille nebo filmovou cenu Arte v kategorii dokument na Duisburském týdnu filmů. Peníze získané z těchto ocenění byly důsledně rozděleny mezi partnery a budou použity na další projekty.

Alternativní distribuce a nové cesty kinematografie

Jedna z největších nadějí nezávislých filmových tvůrců spočívá také v nových způsobech distribuce, zejména prostřednictvím internetu. To však není vždycky snadné. Například tým projektu Fogma přišel ve spolupráci s internetovou distribuční společností Daredo na nápad pro distribuci filmu Love Steaks, který vznikl bez zdlouhavé a byrokratické účasti televizních nebo distribučních společností. Koncept vycházel z toho, že 20 zúčastněných kin bude film současně s jeho uvedením do kin nabízet na svých vlastních webových stránkách jako zpoplatněný stream. Krátce před spuštěním se však Svaz programových kin rozhodl proti tomuto modelu.

Někteří filmaři hledají kromě toho také nové formy prostorů pro promítání, které by publiku poskytovaly možnost ke sdílení dojmů a k diskusi. Takové místo by chtěla vytvořit nezávislá programová koordinátorka a filmová kurátorka Verena von Stackelberg svým projektem interdisciplinárního kina Wolf v berlínské čtvrti Neukölln: „Kino musí každodenním působením nabízet atmosféru festivalu, musí být místem, které lidi vyhledávají kvůli komunikaci. Kino jako kulturní místo musí být stavěno do popředí jako místo pro výměnu názorů. Musí v sobě spojovat kavárenskou, výstavní a filmovou kulturu a poskytovat veřejný prostor, který pojmu „art house“ zcela v jeho intencích propůjčí nový význam,“ říká Verena von Stackelberg.

V červnu 2014, během lokálních oslav 48 Stunden Neukölln /48 hodin Neuköllnu/, otevřel projekt Wolf poprvé své brány. Na programu byly workshopy a promítány filmů. V prostorách bývalého berlínského bordelu a bufetu by měly být do roku 2015 dokončeny dva digitální kinosály a také bar a výstavní prostor, tedy jakýsi „nový domov pro kino a filmové umění, filmové tvůrce a filmové nadšence“.

S kombinací streamingu a předplatného do kina nemá Verena von Stackelberg problém. „Tím si lze publikum zavázat způsobem, který zatím není příliš vyzkoušený. Není vyzkoušený v kině, které je otevřené zvídavosti publika, jiným druhům umění a novým médiím a je nezávislé na trhu. Takovému kinu patří budoucnost.“