Zakázané filmy v NDR
Signál pro umění

V prosinci 1965 se v Berlíně konalo 11. plenární zasedání Ústředního výboru Jednotné socialistické strany Německa (SED). Tato stranická konference způsobila jeden z největších přeryvů v kulturní historii Německé demokratické republiky (NDR). Vedoucí funkcionáři SED se rozčilovali kvůli „dekadenci“ a „skepticismu“ v literatuře a filmu. Následkem byla vlna zákazů.

„Wir sind alle Sklaven!“ („Všichni jsme otroci!“) Tato věta se skví na zdi kdesi na stavbě ve východním Berlíně. Napsali ji dva mladíci, plní vzteku a frustrace z byrokratických poměrů v podniku a z neustálého poučování ze strany starších kolegů. Jejich rozčílení je však namířené nejen proti podmínkám, ve kterých pracují. Věta se zároveň vztahuje k celému jejich životu – životu, utvářenému ideologií, státem stanovenými úkoly a plněním socialistického plánu. S tím je nutné definitivně skoncovat.

Scéna pochází z filmu Berlin um die Ecke (Berlín za rohem, 1965) režiséra Gerharda Kleina a scenáristy Wolfganga Kohlhaaseho. Tento film byl podobně jako všechny filmy bývalé Německé demokratické republiky (NDR) vyroben východoněmeckou filmovou společností DEFA. Scéna byla tak realistická, že by se klidně mohla odehrát i ve skutečnosti. Pro některé funkcionáře tehdejší vládnoucí strany SED byla dokonce „realistická“ až příliš. Kvůli této a jiným „protistátním“ scénám, které nevelebily každodenní život ve východním Německu, ale které naopak bez příkras upozorňovaly na rozpory a problémy, byl film Berlin um die Ecke na podzim roku 1966 ještě před technickým dokončením zakázán. Jeho premiéra se konala až o několik desítek let později.

Trailer: Spur der Steine (Stopa kamenů) | © DEFA-Stiftung, via youtube.com

Berlin um die Ecke nebyl jediný film s podobným osudem. V návaznosti na 11. plenární zasedání Ústředního výboru SED, které vešlo do dějin NDR pod názvem „Kahlschlag“ (česky: holoseč, vykácení všech stromů), bylo zakázáno tucet hraných filmů vyrobených ve studiích DEFA nebo byla zastavena jejich výroba. Byly mezi nimi například snímky Spur der Steine (Stopa kamenů, 1966, režie: Frank Beyer), Karla (1965, režie: Herrmann Zschoche), Das Kaninchen bin ich (Králík jsem já, 1965, režie: Kurt Maetzig) a Jahrgang 45 (Ročník 45, 1966, režie: Jürgen Böttcher). Některé z nich patří k nejlepším filmům, které kdy u společnosti DEFA vznikly. Vlna zákazů násilně ukončila jedinečný umělecký rozmach filmové tvorby v NDR. To, co mnoho těchto zakázaných filmů vzájemně spojovalo, byly jejich tvůrčí nároky. Vyjadřovaly kritiku společenských poměrů ve východním Německu – ne s úmyslem odstranit socialismus, ale s úmyslem „vylepšit“ ho. Pro zákazy však byl rozhodující nejen společenskokritický podtón mnoha filmů, ale také spor uvnitř vedení SED o další vývoj v NDR.

Umělecký rozbřesk socialistické moderny?

Po postavení Berlínské zdi podnítila vláda NDR pod vedením Waltera Ulbrichta vznik různých reformních projektů. Také v politice zaměřené na mládež stanovilo vedení vládní strany SED nové akcenty. V září 1963 vydala SED „komuniké k mládeži“ a naznačila v něm, že chce mladým lidem v Německé demokratické republice poskytnout větší osobní svobodu a umožnit alternativní způsob života. Tento vývoj se odrážel také v kultuře. Než byla postavena Berlínská zeď, vycestovalo mnoho východoněmeckých umělců a intelektuálů na Západ, aby se vyhnuli represím ze strany SED. Jiní umělci se však na základě svého politického přesvědčení vědomě rozhodli pro NDR. Doufali, že by se mohli aktivně podílet na utváření socialistické společnosti a že by přitom mohli už také otevřeně mluvit o existujících problémech a nepravostech. Mezi umělci se začala šířit nálada opatrně signalizující změnu.

Zatímco reformní politika nacházela u obyvatelstva velkou odezvu, byly liberální tendence uvnitř vedení SED od začátku sporné. Dogmatickým funkcionářům vládnoucí strany SED byla trnem v oku především nevázaná kultura východoněmecké mládeže, která se orientovala podle západních vzorů. To, že se například mnoho mladých lidí ve východním Německu zajímalo o bigbít a zakládalo vlastní kapely, které se těšily velké oblibě, nebylo tolerováno příliš dlouho. Bigbítové skupiny stát zakázal, jejich fanoušky hanlivě označil za chuligány a naložil s nimi jako s kriminálníky, kteří se dopustili trestných činů.

Symbolický tribunál Definitivní odklon od liberální kulturní a mládežnické politiky uskutečnila SED na 11. plenárním zasedání ústředního výboru, které se konalo od 15. do 18. prosince 1965. Vedoucí funkcionáři jako Erich Honecker, Paul Fröhlich nebo Paul Verner se ve svých projevech rozčilovali nad „nemorálním“ chováním mladých lidí v NDR. Za viníky už od začátku označovali také umělce. Spisovatelé a filmaři prý svým „maloměšťáckým skepticismem“ šířili v NDR „kulturu pochybování“ a podněcovali prý mladé lidi k násilnostem. Na plenárním zasedání byli ostře osočováni především spisovatelé Wolf Biermann, Werner Bräunig a Stefan Heym. Terčem kritiky se staly také hrané filmy Denk bloß nicht, ich heule (Nemysli si, že brečím, 1965) režiséra Franka Vogela a Das Kaninchen bin ich (Králík jsem já) režiséra Kurta Maetziga. Tyto filmy byly účastníkům zasedání prezentovány jako obzvlášť „škodlivé“ příklady a byly haněny jako „kontrarevoluční škvár“.

Ostrá kritika kultury přišla dogmatickým funkcionářům SED velmi vhod. Využili konfrontaci s umělci k vyslovení zásadního nesouhlasu s liberálními tendencemi v NDR. 11. plenární zasedání lze proto vnímat také jako symbolické vypořádání se s dalším politickým vývojem v NDR, při kterém se dokázali prosadit kritikové reformně orientované politiky. Leckteré argumenty, které tito kritikové vznesli proti umělcům, byly pouhou záminkou. Například zmíněné dva filmy z produkce společnosti DEFA nebyly v té době ještě vůbec veřejně promítány, a proto nemohly mít na mladé lidi v NDR negativní vliv. Ani Biermannovy nebo Heymovy texty, které kritizovaly systém, nesměly v NDR vyjít. Rozhodujícím podnětem k útoku na oba spisovatele na 11. plénu a k jejich označení za nepřátele strany byla spíše skutečnost, že oba uveřejňovali svá díla na Západě. To považovali někteří funkcionáři SED za „zradu“ socialismu.

Vlna zákazů

11. plenární zasedání Ústředního výboru SED mělo dalekosáhlý dopad na umělecký vývoj v NDR. Některé společenskokritické romány nebo divadelní hry nesměly vůbec vyjít, mnoha umělcům bylo zakázáno vykonávat povolání a veřejně vystupovat. Společnost DEFA postihly represe obzvlášť výrazně. Všechny tehdy plánované hrané filmy byly prověřovány z ideologických hledisek. Vlna zákazů trvala až do podzimu 1966 a znamenala jeden z nejhlubších přeryvů v historii východoněmecké kinematografie. Společenskokritická témata se v následujících letech objevovala už pouze sporadicky. Zakázané filmy zůstaly téměř bez výjimky až do zrušení NDR v roce 1989 resp. 1990 pod zámkem.
 

Andreas Kötzing, Ralf Schenk (Hrsg.): Verbotene Utopie. Die SED, die DEFA und das 11. Plenum, Berlin 2015.