Architektura a integrace
„Vymanit se z pozice prosebníků“

Socioložka Ingrid Breckner mluví v interview o tom, jak může bytová výstavba a urbanismus přispět k integraci uprchlíků a jak lze zabránit konfliktům v soužití s nimi.
 

Paní Breckner, jak lze integraci podpořit bytovou výstavbou?

Zvyklosti spojené s bydlením v jiných kulturách se liší od zvyklostí našich. Mnoho německých architektů neví, jaké nároky klade například muslimská rodina na půdorys bytu. Začíná to u otázky odděleného prostoru podle pohlaví. Chlapci a dívky od určitého věku musejí například spát v různých místnostech. Také u hygieny jsou jiné požadavky. Ve Finsku na to už reagují: Veřejné toalety tam často bývají vybaveny sprchovou hadicí, protože mnoho muslimů považuje používání toaletního papíru za nehygienické. Instalace takové hadice nestojí ve velkém množství mnoho peněz. Znamenalo by to však, že potřebám těchto domácností vyjdeme vstříc.

Co může podnítit konflikty v soužití?

Ve společných prostorách domů, které sdílejí všichni obyvatelé, je nutné vyjasnit otázky jako: Kdo smí co postavit před dveře? Co se smí dít na chodbách? Kde se bude větrat? Například kvůli různým pachům dochází rychle ke konfliktům. Já bydlím například vedle jedné turecké rodiny a mám ráda turecké jídlo i jeho pachy. Tito sousedé však větrají kuchyň do vchodové části domu. Kdyby tudy procházel někdo, komu se to nelíbí, došlo by téměř jistě ke konfliktu.

Na co musejí dávat architekti pozor při projektování?

Když architekti při výstavbě nových bytů nepřemýšlejí o rozdílných potřebách budoucích obyvatel těchto domů, může vzniknout nespokojenost nebo dokonce konflikty. Většina lidí například nemá ráda, když je do jejich bytu vidět zvenku. Tento problém se však dá architektonicky řešit tak, aby obyvatelé neměli pocit, že je neustále může někdo pozorovat.

Přejděme k urbanismu: Jak mohou města ulehčit migrantům jejich příchod?

Urbanisté by měli přemýšlet o organizaci veřejného prostoru a definovat například pravidla pro používání parků. Je nutné důkladně prozkoumat, kam až sahá tolerance obyvatel. Například v Berlíně využívají migranti areál bývalého letiště Tempelhof i ke grilování. Je to vždycky otázka vyjednávání: Co je ještě přijatelné a co už ne?

Kanadský publicista Doug Saunders, který se také zabývá rozvojem měst a migrací, hovoří o tzv. „arrival city“, tedy o jakémsi „městě pro příchozí“. Jak se mohou německá města stát takovými „městy pro příchozí“, ve kterých bude migrantům usnadněno začlenění do společnosti i v ekonomickém ohledu?

Například tím, že v přízemích sídlištních domů budou zřízeny nebytové prostory pro živnostenské využití. Mnozí z imigrantů mohou mít vlastní příjem v podstatě pouze jako samostatně výdělečně činné osoby. K tomu potřebují vhodné prostory, které by pro ně byly finančně dostupné. Při plánování nových obytných oblastí je nutné dbát na to, aby v přízemí domů zůstalo místo na obchody, učebny pro jazykové kurzy a mateřské školy. To je však předmětem sporů, protože vzhledem k vysokému tlaku na trhu s byty se každý metr čtvereční využívá k bydlení. Pak ale vytváříme sídliště, do kterých jejich obyvatelé chodí pouze přespávat. To pak tuto pozici „měst pro příchozí“ komplikuje. Ideální je integrovaný koncept, jak to popisuje také Saunders: Bydlení, práce a vzdělávání se realizují současně, aby se začlenění do společnosti podařilo co nejrychleji. Každý rok, o který se vstup do společnosti zpozdí, je ztracený. Je nutné brát v úvahu i tu skutečnost, že kdo svůj první byt opustí a uvolní místo nově příchozím nebo nabídne nově příchozím pracovní místa ve svém podniku, podpoří tím město.

Mnoho uprchlíků žije v současné době ještě v přechodných ubytovnách. Dlouhodobě však chybí trvalé, finančně únosné bydlení. Dělá se dost pro to, aby se vytvářel nový prostor k bydlení?

Máme v této oblasti hodně co dohánět, protože výstavba sociálních bytů se kvůli snížení státních dotací masivně zredukovala. To se teď ukazuje jako problém. Potřebujeme nové koncepty. Fatální je, že modulové stavby, které teď mnoho architektů navrhuje, mají pouze jedno nebo maximálně dvě poschodí. Právě tam, kam přichází mnoho lidí, chybějí plochy pro takové způsoby stavění. Koncentrované stavění by bylo smysluplnější. Nicméně existuje také riziko, že příliš velká zařízení vyvolají protesty obyvatel žijících v jejich blízkosti.

Lze dát migrantům možnost, aby k bytové výstavbě sami nějak přispěli?

Mělo by se využít jakékoli možnosti, jak přistěhovalce zapojit do dění. Mnozí z nich touží po tom, aby mohli vykonávat nějaké smysluplné zaměstnání, a nechtějí celá léta zůstávat v nečinnosti. V Hamburku teď existuje hezký projekt, v rámci kterého se uprchlíci mají podílet na stavbě jednoho zařízení. Diakonie v Lübecku zapojuje uprchlíky do práce ve svých zařízeních jako překladatele a uklízeče, aby jim umožnila přístup k vlastní činnosti. Tito uprchlíci se pak dokáží vymanit z pozice prosebníků.