Básník Petr Hruška
Co jsme tu sakra chtěli
Síla a zranitelnost v nových básních Petra Hrušky
Hned v úvodní básni páté sbírky ostravského básníka Petra Hrušky, nesoucí tajemný název Darmata, se mluví o „pořádném kusu ryby“, jež by nás svým svatě špinavým stříbrem zase vrátila původnímu úžasu ze světa. Dychtivě, furiantsky nedočkavě se tu odkazuje k počáteční „smlouvě“, k níž se musíme znovu burcovat: Cože tady na světě sakra pohledáváme? Apel je zvýrazněný dedikací básně zemřelému příteli, spisovateli Janu Balabánovi. Někomu, s nímž jsme dobrodružný pakt se světem a životem sdíleli, spolu už ho však nedotáhneme do konce.
Nehasnoucí stříbro ryby
„Pořádného tuňáka / aby s námi otřáslo / to nehasnoucí stříbro ryby“ První verše úvodní básně evokují vzpomínku snad odněkud z cest, kdy jsme si s kámošem nechali plesknout rybu rovnou do novin, zmazali si prsty, na chvíli jsme pustili svět k vodě i s jeho přísným dohledem. Konkrétní vize je zároveň plná přesahu, vyznívajícího až jako proklamace. Vrátit se k zásadním prožitkům, kdy jsme věděli, kým jsme, aniž bychom o tom museli moc uvažovat; zas furiantsky přitakat „těžkému stříbru světa“, jež kouzelně mrazí a oslňuje; definitivně si vzpomenout, „co všechno jsme tady sakra / chtěli“.ReklamaHruškova poezie je důležitá tím, jak těží z reality, ze skutečných situací, vztahů, pocitů či jen vjemů. Hrušku nezajímá poetická „nadstavba“, nejde mu o básnivé ozvláštnění skutečnosti, její lyrickou transkripci. Naopak se snaží vyhmátnout, v čem je jinak obyčejná skutečnost zvláštní, zázračná, co činí naše všední životy zevnitř výjimečnými. Tady nastupuje další silná stránka Hruškovy poezie: básník dokáže podstatné životní momenty a hodnoty přesně zahlédnout a vynést na světlo. Umí je pojmenovat či jen nechat vyvstat před našimi zraky.
Síla a vytrvalý patos
Hruškovu poezii podkresluje jemný, vytrvalý civilní patos. Někomu by mohl vadit. Mohlo by se zdát, že básník si, bez ohledu na zdrsnělý povrch textů, své city trochu moc pouští k tělu, příliš naze je odhaluje. Být citový znamená vydávat se všanc, být zranitelný. Když se básník takto otevře, pokouší se vyslovit věci, jež primárně všichni sdílíme a jež by se nám paradoxně mohly zdát až – banální. Navíc „hrozí“, že se básníkova zranitelnost přenese i na nás; někomu to klidu nepřidá.
Jenže i tady Hruška prokazuje svou sílu. Dokáže se citově otevřít a zároveň zůstat pevný a přesvědčivý. Sděluje něco, co žijeme všichni, a přesto to dovede říci v překvapivých obrazech. Hruškův civilní patos je znamením, že básník své věci myslí vážně, hra či nadsázka by pro něj byly oklikou. Nad jeho poezií můžeme úlevně zvážnět, což zdaleka neznamená ztěžkomyslnět. Jen můžeme, bez zbytečných okolků, být sami se svým životem.
Právě básníkova zranitelnost je jeho silnou zbraní. Nakonec chceme být zranitelní spolu s ním, vydat se hloubavým nejistotám, křehkým, ale zásadním poznáním, jež často přicházejí v nenápadných převlecích. Dcera si vedle v pokoji obléká večerní šaty a básníkovi tiše dojde: „Už neuvidím prsa své dcery...“ Jindy zazní náznak napětí nad vysíleným partnerským vztahem, úzkost z dospívání dětí, vydaných pitomé době. Nejistota nad sebou samým, zda budu životu práv. „Chtěl jsem to všechno nějak mít, / nezůstat dlužen, / dobře uzavřít věci.“
Stříbro zešedlo
V Hruškově poezii je ovšem i kus zaťatosti, podprahové nazlobenosti. Lidský svět, to není nic světoborného, jde spíš o zklamání. Příliš neoslňujeme ani sami sebe, z toho, co jsme mohli či chtěli, mnohé proklouzlo mezi prsty. Stříbro zešedlo. Hruška vždy bilancuje všední existenci, v náznacích si leccos vyčítá ve vztazích partnerských i rodičovských. Jeho prvotní impulz je většinou intimní, důvěrně hovořící báseň se však zpravidla nadechne šířeji a ve výsledku vypovídá o tom, co žijeme všichni, jaká je naše doba.
Báseň, již otevře úžas nad zpěvem ženy kdesi zrána po propité noci, se vzápětí překlopí v povzdech nad světem, v němž „slušní lidé zaspávají zkázu“ a v němž ženin čistý, jednoduchý zpěv bude za chvíli přehlušen „jekem hromadění“. Nebudeme-li si naslouchat, nezůstaneme-li vzájemně pozorní k naší vnitřní prostotě a čistotě, brzy na tomto světě neuslyšíme už nic.
Svět zmatený dar
„Chlapče (...) / Dneska u řeky / řval jsi něco na mě / přes kalné peřeje / a nebylo ti rozumět / znělo to jako / Darmata! / Ochcaná darmata!“ Křiku, z něhož povstal záhadný titul sbírky, není rozumět. Avšak otec se synem tu sdílejí společnou situaci. Jako by jejich spoluúčast na podivuhodně vypjatém, tajemně významuplném okamžiku byla podstatnější než vlastní dorozumění. Hruška ve sbírce průběžně rozvíjí podstatné, dobou ovšem též trochu vyprázdněné téma váznoucí lidské komunikace. Nenabízí však žádná snadná „východiska“. Prostřednictvím živých, naléhavých, někdy až bolestných obrazů dochází k poznání, že zhroucenou komunikaci musí překlenout lidské spolubytí. Řeka šumí, křiku není rozumět, jsme však zde, je nám dáno tou chvílí projít spolu, její tajemství nás definuje.
Motiv dětí je u Hrušky významný. Děti znamenají naši vydanost světu. Jsou to naše děti, jež chráníme a zodpovídáme za ně. Zároveň však i my sami jsme děti, přišlé sem bez vlastní vůle. Jsme vydáni v plen – a máme zodpovědnost; okolo této osy se točí mnohé Hruškovy verše. Neztratit se, ale též nezklamat. Být vyzbrojen schopností pozorovat a chápat, avšak zároveň si podržet i křehkou, vzácnou bezbrannost, jako žebrák nejdražší almužnu: „Mačkal a hladil jsi svoji čepici / když se mě tvá matka ptala / jestli mi něco říká láska.“
Záhadné slovo darmata navozuje dojem, že jde o přesmyčku. Někde v pozadí se stále dějí malá dramata, zauzleniny našich nedorozumění, omylů, nedostatečností. Jenže jsou tu i jiné skryté významy. A hlavně samo gesto, sám obraz: nesrozumitelný křik hocha zpoza řeky. Možná i takhle by se mu dalo rozumět: Co jste mi teda dali? Co je to za zmatený dar? Co dělat, abych v něm tak darmo nevázl? Hruškova zdánlivě civilní poezie probouzí neklidné, překvapivé otázky, skrývá neobyčejný, přitom velmi lidský vhled do tajemství „všedního“ světa a našeho pobývání v něm.