Jednoho zimního dne jsme šly s matkou tři kilometry sněhem do sousední vesnice, abychom koupily liščí srst na límec ke kabátu. Kožešinový límec měl být vánočním dárkem od matky.
Srst byla celá liška, zářila rudě jako měď a podobala se hedvábí. Měla hlavu s ušima, vysušený čumák a na nohou černé vysušené polštářky tlapek s porcelánově bílými drápy a nadýchaný ocas, jako by se v něm ještě proháněl vítr. Liška žila. Již ne v lese, ale ve své zakonzervované kráse.
Lovec měl rudé vlasy jako liška. To pro mě bylo tajemné. Možná proto jsem se ho zeptala, zda ji zastřelil sám. Odvětil mi, že na lišky se nestřílí. Lišky se chytají do pastí.
Vše se mělo stát límcem u kabátu. Chodila jsem ještě do školy a nechtěla jsem kolem krku celou lišku s hlavou a tlapkami jako staré dámy. Chtěla jsem jen kousek kožešiny na límec.
Ale na rozřezání byla liška příliš krásná. Proto mě dlouhá léta doprovázela a všude, kde jsem bydlela, směla ležet na podlaze jako domácí zvíře.
Jednoho dne jsem o kožešinu omylem zavadila a odpadl ocas. Byl uříznutý. O pár týdnů později pak byla odříznutá pravá zadní noha, pak levá. O několik měsíců později pak postupně upadly přední nohy.
Tajná služba přicházela a odcházela, jak se jí zachtělo. Když chtěla, zanechávala stopy. Na vchodových dveřích nebylo poznat nic. Měla jsem vědět, že se mi v mém bytě může stát totéž co lišce.
Tehdy jsem pracovala v továrně a překládala návody ke strojům, které se dovážely z Německa. Také v kanceláři se nyní pravidelně objevoval kapitán rumunské tajné policie Securitate. Chtěl mě získat jako špicla. Nejdříve pomocí lichotek. Když jsem se zdráhala, hodil vázou o zeď a vyhrožoval. Na rozloučenou mi řekl: „To tě ještě bude mrzet. Hodíme tě do vody.“
Nejprve mě však vyhodili z továrny. Nyní jsem byla nepřítelem státu a nezaměstnaná. Při následujících výsleších mě tajná služba nazývala „parazitujícím prvkem“. To znělo jako nějaký otravný hmyz.
Ta samá tajná služba, jež zapříčinila moje propuštění, mě z něj nyní obviňovala a připomínala mi, že bych za to mohla jít do vězení. Tak to tehdy bylo s pracovními místy. Bylo to jako v armádě. Všichni museli každé ráno nastoupit do služby státu. Když jste ráno v půl sedmé přišli do práce, vyhrávala na dvoře továrny pochodová hudba až do nebes. Šli jste v taktu, ať jste chtěli, nebo ne. Každý dorazil na své pracoviště. Dělníci k montážním linkám a kancelářští pracovníci k psacím stolům. Pak jsme se šli osprchovat a umýt vlasy. Poté někdo uvařil kávu, další si lakovaly nehty. Mezitím se trochu pracovalo a pak už byla přestávka na oběd s pochodovou hudbou z reproduktorů. Mnohem důležitější než naše produktivita byla naše přítomnost. Za tuto poslušnost jste od prvního pracovního dne až do důchodu dostávali každý měsíc plat. Nehrálo roli, zda se něco vyrobilo, nebo ne. Naším heslem v továrně bylo: Nedělej dnes to, co jsi včera nestihl, jelikož zítra už to možná nebude potřeba.
Drezúra strachem
Když jsem matce vyprávěla o lišce, měla uříznuté již všechny čtyři nohy.
Matka se mě zeptala: „Co po tobě chtějí?“
Odpověděla jsem: „Strach.“
A byla to pravda. Toto krátké slovo se vysvětlovalo samo. Neboť celý stát byl protkán strachem. Existovali ti, kteří strach ovládali, a národ, který se strachoval. Každá diktatura se skládá z těch, kteří strach nahání a těch, kteří se strachují. Šiřitelé strachu a ustrašenci. Vždy jsem si myslela, že strach je každodenním pracovním nástrojem šiřitelů strachu a denním chlebem ustrašenců. Před rokem 1989 to takto vypadalo v celé východní Evropě.
Když matka uviděla zohavenou lišku, dostala strach. Strach o mě a o sebe.
Pravila: „Jednoho dne budeš ležet mrtvá v příkopu. Proto jsem tě nevychovala.“
Pak polkla, protočila oči a dodala: „Ostatní aplaudují a vydělávají peníze. A ty ohrožuješ naši rodinu.“
Měla dvojí strach. Strach o mě a strach ze mě. Tento dvojí strach jsem potkávala v celé zemi.
Už nikdy jsem neměla stálé zaměstnání. Nevěděla jsem, z čeho mám žít. Neměla jsem vůbec žádné peníze. Příležitostně jsem získala dočasné místo v nějaké škole. Když jsem přicházela do školy, slyšela jsem hlasitý hukot hlasů ze sborovny. Jakmile jsem otevřela dveře a objevila se ve sborovně, bylo ticho jako v kostele. Krátce se na mě podívali a začali šeptat.
Čím více „kolegů“ jsem kolem sebe měla, tím více jsem byla sama. Když skončil školní den, šla jsem stejně jako všichni ostatní na zastávku autobusu. Nikdo nechtěl, aby ho se mnou spatřili na ulici. Část učitelů se loudala daleko za mnou, druhá část pospíchala a běžela daleko přede mnou. To se v rámci drezúry strachem dělo bez předchozí domluvy.
Ohrožení státem a jeho tajnou službou bylo stejně hrozné jako samota. Ostatní učitelé se mi vyhýbali. Jejich dvojí strach mě izoloval. Měli strach ze státu a měli strach ze mě. Představovala jsem pro ně nebezpečí.
Byla jsem ve škole pouze jako pomocná síla a divila se: Na konci školního roku mi několik žáků z různých tříd chtělo darovat zrnkovou kávu. V zemi tehdy žádná káva nebyla. Jedno kilo stálo na černém trhu více než jeden měsíční plat. Kávu jsem odmítla. To se rozkřiklo a ostatní učitelé si mě vzali na slovíčko a ptali se mě, zda se považuji za něco lepšího. S tou kávou počítali a já jsem jim překazila obchod – za kávu vylepšit špatné známky na vysvědčení.
Vymýcení veškeré krásy
V těchto a mnoha dalších srovnatelných okamžicích jsem pochopila, že existují nejen šiřitelé strachu a ustrašenci. Takzvaní kolegové ve škole a také předtím ti v továrně – většina lidí v této zemi měla strach. Jakmile se naučili zvládat svůj vlastní strach, naučili se také profitovat ze strachu ostatních. Byli sobečtí, bezohlední a z bídy udělali tu nevědomky tu bezostyšně to nejlepší. Sami věřili, že si jenom zařizují hladký život a nedělají politiku. Ale byl dvojí strach opravdu apolitický? Nemyslím si. Bránil politickému myšlení, které mohlo vést k pochybám o sobě samém. Zvládání strachu bylo samo o sobě slepou poslušností.
Pouze pokud byl člověk pronásledován, byl považován za individuum, neboť slovo individuum byla nadávka. Kvůli „nepřizpůsobení se kolektivu“ jste dokonce mohli dostat padáka. Projevy individuality se netrpěly, dokonce ani v oblékání. Ve všech obchodech visela jednotvárná ošklivost. Každou sezónu dva tři modely, prachově šedé barvy, hranaté a tuhé. A hnusné, pisklavé nebo chemickými deriváty zavánějící látky. Na ulici jste mohli stejný kus oblečení spatřit stokrát, protože v obchodech nic jiného nebylo. V nově zakoupených šatech jsem poté každý den na ulici mnohokrát potkala sama sebe. A připadalo mi, že se naše stejné šaty před sebou trochu stydí a že vědí lépe než my, jak omšele vypadají. Socialistická móda byla jako uniforma. Stejně omšelé byly domy, parky, ulice i nábytek. Diktatura vyhnala jakoukoliv krásu ze všech oblastí života. Krása je totiž umíněná, osobitá a rozmanitá.
Stát odstranil veškerou rozmanitost. Ale většina lidí chtěla být nenápadná. Jejich zvládaný strach potřeboval poručnictví. Dokonce jsem měla dojem, že mu za to byli vděční. Vlastní bytí na světě se téměř považovalo za dar státu.
Když se příslušník tajné služby při výslechu rozzuřil, křičel: „Kdo si myslíš, že jsi?“
Odpověděla jsem: „Jsem člověk jako Vy.“
Na to reagoval: „To si myslíš ty. My rozhodujeme o tom, kdo jsi.“
V prvních letech po diktatuře se ve východní Evropě ještě nevědělo, že svoboda je konkrétní. Že každý jednotlivec nyní hraje roli, že smí beze strachu myslet a mluvit, že jsou konečně otevřené hranice, že lze cestovat. Lidé měli radost, že se opravují ulice, že výlohy jsou pestré a že se počítá vlastní výkon. Ale euforie rychle skončila.
Kolem osobního úspěchu se plíží také individuální riziko. Tato směs znervózňuje a člověk se chce opět opřít. Opět se dostavuje potřeba poručnictví. Je to jako úpadek, se kterým nikdo nepočítal. Ani západní Evropa, ani samotní obyvatelé východní Evropy.
Dědictví diktatury je svazkem závislostí. Nová svoboda tyto závislosti pouze zakryla, nikdy však nezmizely. Diktatura skončila, ale sociální synapse se opět hlásí a dělají východoevropské země a jejich mladé demokracie labilní.
Aktuální výzkumy veřejného mínění to dokazují. Například v Sasku si 62 % obyvatelstva přeje „silnou stranu“, která by „ztělesňovala pospolitost národa“. Není to ozvěnou Jednotné socialistické strany Německa? Není to ona známá „pohodlná diktatura“?
Ale v této „pohodlné diktatuře“ se přeci mnozí zlomili. Vystrašení lidé je ignorovali. A mnoho lidí riskovalo svůj život na útěku. O nich se nikdy nemluvilo.
Dvojí strach
Ve východní Evropě byl dříve tento dvojí strach společným znakem. Dnes je to xenofobie. Jako příklad slouží opět Sasko. Tam si 58 % obyvatel myslí, že ve Spolkové republice Německo je „nebezpečně mnoho cizinců“.
Také xenofobie je návratem ke dvojímu strachu. Socialismus se řídil heslem: Proletáři všech zemí, spojte se! Tato věta se objevovala na titulní straně všech novin a v továrních halách po celé zemi nad hlavami dělníků. A toto heslo bylo nesnesitelně prolhané. Do zahraničí se cestovat nesmělo a s cizinci v zemi jste nesměli mít nic společného.
U Černého moře existovaly pro zahraniční turisty speciální hotely a úseky pláže, které byly pro Rumuny tabu. Arabští a řečtí studenti, kteří své studium financovali devizami a byli tudíž důležitým zdrojem peněz pro stát, bydleli ve zvláštních domovech nebo hotelích, jež byly rumunským občanům zapovězené.
Po mém propuštění z továrny mi tajná služba při každém výslechu předhazovala prostituci. Pro „parazitující prvek“ jako jsem byla já to byl vhodný výmysl. Jenom tato obvinění sama o sobě by stačila k mému zatčení. Ale aby si svůj výmysl vychutnal, okořenil ho vyslýchající špetkou rasismu.
Povýšeně mi sdělil, že mými zákazníky prý je osm arabských studentů, kteří mi platili punčochami a kosmetikou. Když jsem odvětila, že neznám žádného arabského studenta, mínil: „Když budeme chtít, budeš jich znát dvacet. Bude to zajímavý proces, uvidíš.“ Zdůraznil, že jsou to Arabové, protože ti podle jeho názoru byli pro ženu největší špínou. K zatčení by totiž stačili také Rumuni.
Vietnamští dělníci, které do země přivedl stát, žili v NDR stejně izolovaně. Vztahy s nimi zakazovala německá tajná služba Stasi. Kontrola sahala až po nucenou sterilizaci vietnamských žen, nucené potraty nebo vykázání těhotných žen ze země. A ruští okupanti sice směli jednat dle své libovůle, nicméně vztahy s obyvateli mít nesměli. A obyvatelé nesměli mít žádné vztahy s nimi.
Celá východní Evropa byla po desetiletí xenofobní. S tehdejší xenofobií máme co do činění i dnes. Pohrdání vším cizím se zrodilo tehdy za diktatury. Organizoval ho režim a obyvatelé ho z vlastního přesvědčení přijali. Aby si nezpůsobili problémy, vyhýbali se cizincům i nepřátelům státu, jako jsem byla já. Arabští studenti i vietnamští dělníci byli do země pozváni ve jménu prolhaného „přátelství mezi národy“. Zacházelo se s nimi však jako s nepřáteli státu. Kdo měl nějaký vztah k cizincům, byl rychle prohlášen za špiona nebo zrádce. To vytvářelo strach a obezřetnost. Nejjednodušší bylo pohrdat cizinci z vlastního přesvědčení a přibásnit jim nemoci, nebo je démonizovat jako polodivoké podlidi. Tato arogance nebyla svého času nic jiného než rasismus. U šiřitelů strachu to byl cynický politický program. U vystrašených lidí nevědomé prodloužení tohoto programu.
Dnes to ve východní Evropě není o mnohé jiné. Zřetelně se to projevuje v Maďarsku, které se podle publicisty Paula Lendvaie pod vedením Viktora Orbána proměnilo ve „vůdcovskou demokracii“. Také Orbán mluví o uprchlících jako o cizincích, které si člověk musí držet od těla, protože by svými zvyky zničili maďarskou společnost. Orbán se zákony a politickou štvanicí brání proti přijetí 1 300 syrských uprchlíků, kteří museli jen s holým životem utéct ze strašné války. Svými „cizími mravy“ ohrožují národní kulturu 10 milionů Maďarů. Zároveň však Orbán prodává časově neomezená povolení k pobytu za 360 000 eur na osobu. O ta lze zažádat v zahraničí. Nikdo tyto osoby nekontroluje a neptá se jich, jak přišly ke svému majetku. Místo uprchlíků přivádí do země bohaté rodiny a pochybné existence. Údajně už nakoupil 18 000 nových Maďarů. Cizinci patří stejně jako dříve za komunismu do Orbánova hospodářského plánu. A ten je velkolepý. Žadatelé si s sebou mohou přivést rodinu, dokonce i rodiče. Noví Maďaři, kteří patrně domácí Maďary neohrožují, pocházejí z Číny, Ruska či Jemenu.
Z Maďarska uprchlo v roce 1956 po vpádu Sovětů více než 200 000 osob. Jen v Rakousku jich zůstalo přibližně 20 000, mezi nimi také Paul Lendvai. Přes tuto historickou zkušenost s útěkem a exilem podporuje obyvatelstvo Orbánovu xenofobii.
Východní Evropa za svých komunistických časů „produkovala“ uprchlíky. Nikdo je dodnes nespočítal. Nikdo na ně nevzpomíná. Ani na ty, kteří byli na útěku zastřeleni nebo roztrháni psy pohraničníků nebo se utopili v Dunaji. Je to bílé místo východní Evropy ve vnímání sebe sama. A pravděpodobně hlavní důvod pro pohrdání a ledově chladné srdce.
Svoboda je něco, co jedni potřebují a druzí ne
Všechny pravicově populistické proudy ve střední a východní Evropě vymýšlejí démonické scénáře, které budí strach. Tento strach hromadí. Jsou to dnešní šiřitelé strachu. V Německu je novou stranou pro šiřitele strachu AfD. Její předsednictvo, mimochodem socializované v NDR, chce opět nechat ožít nacistické slovo „völkisch“ (národovecký) a varuje před „lumpenproletariátem afro-arabského světa“. Největší podporu má AfD v Německu tam, kde nejsou téměř žádní cizinci.
Orbán pronesl, že volby je potřeba vyhrát jenom jednou, zato ale pořádně. Takto smýšlí také Kaczyński.
Podněcuje xenofobii rasistickými tvrzeními. Varuje před nebezpečnými nemocemi, které do Evropy měli zatáhnout syrští uprchlíci. A předsevzal si, že v Polsku zavede „vůdcovskou demokracii“ v katolickém státě.
Jak jednou řekl velký polský režisér Andrzej Wajda – svoboda je něco, co jedni potřebují a druzí ne. Vystrašení lidé ji tehdy nepotřebovali a dnes podporují novodobé šiřitele strachu.
Dnešní největší šiřitel strachu byl dříve malým šiřitelem strachu. Za Putinova vedení se z Ruska stala obrovská padělatelská dílna. Z této dílny putují do světa falešné zprávy a vyrábí se v ní nestoudná štvanice. Cíl je prostý: rozpad demokratické Evropy. Populisté Putina následují. A on je.
Marxismus Putin odmítnul. Nyní se šminkuje nábožensky. Neustále ve světě zabíjí lidi a rád zapaluje v Moskvě svíčky. Má zpovědníka a bez patriarchy Kirilla ho již téměř nelze spatřit. Jeho církevní hodnostář považuje lidská práva za „kacířskou modloslužbu“. Pravé křesťanství pro něj představuje „dobrovolné zotročení.“ A obdivuje Lenina, který chtěl z Rusů udělat „kolečka a šroubky“ státního stroje. Tvrdí: „Služebník boží nechodí k volbám, nýbrž pokorně přijímá svůj osud.“
Už nikdy bych nechtěla žít jako služebník. Ani bez voleb. Po roce 1989 jsem si ani ve snu nedokázala představit, že bude opět zpochybňována svoboda. A že opět budou existovat šiřitelé strachu, kteří ze mě budou chtít udělat ustrašence. Ano, svoboda je něco, co jedni potřebují a druzí ne. A je to něco, z čeho mají jedni strach a druzí ne. Svobodu nesmíme považovat za samozřejmost. Jinak by nám mohla být odcizena.
