Lisa Mandel
„Ženský komiks neexistuje“, ale zato stále více ženských autorek

Od dob své kultovní parodie Les hommes et la BD (Muži a komiks) v roce 2014 se Lisa Mandel společně s Kolektivem komiksových umělkyň proti sexismu zabývá postavením žen ve světě komiksu. Jejich společným cílem je dosáhnout toho, aby autorky nebyly redukovány na své pohlaví, ale aby se s nimi zacházelo rovnoprávně. Je to nadlidský úkol?
 

Od: Claire Darfeuille

Ve světě frankofonních komiksů nastala první vlna protestů už před vznikem hnutí #metoo a #balancetonporc. Od roku 2015 si rozhořčené autorky komiksů vybíjely svůj hněv na blogu Kolektivu komiksových umělkyň proti sexismu. Toto sdružení komiksových autorek vzniklo z iniciativy Lisy Mandel. Ta kontaktovala přibližně třicet žen kvůli akci, která se mezitím stala kultovní událostí – výstavě Les hommes et la BD (Muži a komiks). Role se obrátily, a tak byly parodovány otázky, které bývají obvykle pokládány ženám, jako například „Máte děti?“ nebo „Nevadí vám, že patříte do světa komiksu, kde je 90 % mužů?“

proti sexistickým předsudkům o ženském komiksu

„Překvapené publikum reagovalo zčásti zděšeně, zčásti nadšeně,“ vzpomíná Lisa Mandel. „Přemýšlely jsme o tom, jak by se dalo pokračovat, a tak vzniklo naše hnutí.“ 250 komiksových umělkyň společně sepsalo a podepsalo chartu za boj proti sexistickým předsudkům kolem komiksů vytvořených ženami a za více feminismu v komiksovém světě, ve kterém jsou ženy stále početnější – podle jedné studie o profesionálním komiksu z roku 2016 je jich 27 %.

Blog hned od začátku shromažďoval především zprávy o běžném sexismu – takových zpráv bylo celkem 70, od macho vtipu proneseného podnapilým kolegou po jídle až po absolutně nepřijatelné násilí, v důsledku kterého působí svět řečových bublin méně sympaticky. „Pro průkopnice to muselo být velmi těžké,“ poznamenává Lisa Mandel. Ona sama chtěla kreslit komiksy už od svých čtyř a půl let, i když jí to mnozí rozmlouvali a nedoporučovali jí vybrat si povolání, do kterého se údajně „nelze dostat“.

pod vlivem Florence Cestac a Claire Brétecher

Lisa Mandel se narodila v roce 1977 a už dlouho před tím, než se naučila číst, začala komiksové postavičce malé Mafaldy přikreslovat usměvavá ústa. „Byla jsem přesvědčená, že na to kreslíř Quino zapomněl,“ vzpomíná s úsměvem. Pak se vrhla na Gastona, Tintina a další klasiky, než přišla v 80. letech fáze francouzského komiksového časopisu Métal hurlant. Ovlivnili ji Reiser, Wolinski a Cabu, ale také Florence Cestac a Claire Brétecher, „která v té době jako jediná byla známá široké veřejnosti,“ zdůrazňuje.

I když se Lisa mezitím zabývala ilustrací knih pro mládež, neztratila ze zřetele komiks jako svůj cíl. Vzhledem k tomu, že byla jedinou ženou v redakci časopisu Tchô, požádal ji umělecký ředitel o vytvoření dívčího protějšku k chlapci Titeufovi, slavné komiksové postavě kreslíře Zepa. Tak vznikla Nini Patalo, „malá holčička v bláznivém světě, kterou doprovází husa a jeden rozmrzlý pračlověk...,“ říká Lisa Mandel. Prostřednictvím svého blogu Libre comme un poney sauvage (Volný jako divoký poník) se stala známou v oblasti realistického komiksu. V této práci pokračuje ve svých zprávách o psychiatrických klinikách (HP), v seriálu Sociorama (společně se socioložkou Yasmine Bouagga) a ve své pozoruhodné reportáži o džungli v Calais, publikované nejdříve v deníku Le Monde a potom knižně.

V roce 2009 obdržela Lisa Mandel spolu s kreslířkou Tanxxx za album Esthétique et filatures (Estetika a předení) cenu Artemisia, udělovanou za komiksy vytvořené ženami. „Nejdřív mi to připadalo jako cena útěchy, ale je to způsob, jak upozornit na práci autorek,“ vysvětluje. „Nevěřím, že existuje ženská představivost a ženský styl kreslení, ale jsem pro pozitivní diskriminaci, aby se dosáhlo rovnováhy.“

Rovnost totiž ještě ani zdaleka nepanuje, jak jasně ukázal miniskandál na festivalu v Angoulême v roce 2016 – mezi třiceti nominovanými na Velkou cenu poroty nebyla ani jedna žena. Kolektiv autorek si tuto hrubou ignoraci nenechal líbit a vyzval k bojkotování akce. Ženám se dostalo odpory od malé skupiny autorů, kteří na znamení protestu odstoupili ze soutěže, čímž vzbudili pozornost médií a veřejnosti. Bylo už na čase, protože za 43 let existence tohoto festivalu byla na Velkou cenu nominována pouze jedna žena. „Kdyby byly ženy na veletrzích stejně viditelné jako muži, bylo by to dobré. Cílem je stejný podíl,“ zdůrazňuje Lisa Mandel a dodává, že tento stejný podíl existuje například ve školách, které dnes přijímají stejný počet studentek jako studentů.

„pocity nelze přiřadit k pohlaví"

Lisa Mandel podobně jako mnoho jejích kolegyň popírá, že by dělala ženské komiksy, protože podle ní „pocity nelze přiřadit k pohlaví“. Pokud se tedy v jejím komiksovém stripu, který vycházel celý rok v ranním vydání deníku Le Monde, objeví mezi postavami rodiny Mifových (Mifa) svobodná matka, pak „je to jednoduše proto, že jsem nevyrůstala v klasickém rodinném modelu, ale v pestře smíchané patchworkové rodině,“ vysvětluje kreslířka. Matka se nenechá ničím vyvést z míry a je na hony vzdálená sexistickým klišé podobně jako ostatní postavy této autorky. Ať už jsou to dvě dívky z knížky pro mládež Princesse aime princesse (Princezna miluje princeznu; Gallimard BD), lesbické superhrdinky Francisse a Lisa ze Super Rainbow (Super duha; Casterman) nebo ženy z její rubriky Kifik Kifak o Libanonu – Lisa Mandel vždy poskytuje svěží, osvobozující vzory. V jejím podání se emancipace odehrává prostřednictvím humoru a boje proti stereotypům. Pryč s omezujícími klišé! Nedávno se mimochodem na své facebookové stránce rozčilovala nad jednou knihou pro mládež, označila ji za „snůšku škodlivých sexistických klišé pro mladé lidi uprostřed puberty, za knížku, která jim prezentuje úzkoprsý, omezující a reakcionářský obraz ženy“ – k tomu není co dodat.