Skončilo poslední Berlinale pod vedením Dietera Kosslicka: neobvykle propracovanou soutěží a vášnivými debatami.
Dieter Kosslick se na konci nedokázal ubránit slzám: Hosté galavečera oslavovali několikaminutovým potleskem loučícího se ředitele Berlinale. Možná by si přál, aby letošní soutěž byla o něco okázalejší: Sice se prezentovaly světové hvězdy jako Christian Bale, Diane Kruger nebo Catherine Deneuve, avšak pouze ve filmech, které se neucházely o Zlaté medvědy. Jinak se jednalo o festival v typickém „Kosslickově stylu“ posledních 18 let: k vidění byla ohromná porce 400 filmů, vlastní inscenace ze strany pána domu a silné kontroverze.
porota rozhodla chytře
O Stříbrné medvědy a Zlatého medvěda soutěžilo na 69. Berlinale celkem 16 filmů s pozoruhodnou estetickou a obsahovou šířkou: od lesbického milostného dramatu přes portrétní studie, epickou rodinnou ságu až po hororový film. Na konci panovala shoda, že kvalitativně se jednalo o spíše průměrný ročník, ve kterém porota pod vedením Juliette Binoche rozhodla chytře a správně.
Hlavní cenu, Zlatého medvěda, si odnesl film Synonymes (Synonyma) režiséra Nadava Lapida. Pomocí nervózní energie vypráví tato francouzsko-izraelská koprodukce o radikálním pokusu mladého Izraelce Yoava, který se v Paříži pokouší nechat za sebou svoji minulost. Příběh krouží kolem vykořenění a hledání smyslu a nastoluje zásadní otázku určení identity ve světě, který je ovlivňován migrací a změnami.
dva mědvědi pro neobvyklé německé filmy
Hned dvě německé režisérky získaly Stříbrného medvěda. Oslnivý hraný debut Nory Fingscheidt Systemsprenger (Narušitel systému) o traumatizovaném, agresivním dítěti obdržel cenu Alfreda Bauera za soutěžní příspěvek, který „otevírá nové perspektivy ve filmovém umění“. Jedna z režisérek takzvané berlínské školy, Angela Schanelec, získala Stříbrného medvěda za nejlepší režii: Ich war zuhause, aber (Byla jsem doma, ale) je skládačka o 13letém chlapci, který se po delší době vrací do své rodiny. Dějově chudé, umělé sociální drama se Shakespearovskými fragmenty, které bylo proložené pozorováním zvířat, se postaralo o kontroverze v publiku: Někteří diváci nevěděli, co si se záhadným vyprávěním počít, někteří byli nadšeni.
vášnivé diskuze o hororu
Nejvášnivější diskuze však vyvolal třetí německý soutěžní příspěvek – film Der goldene Handschuh (Zlatá rukavice) režiséra Fatiha Akina. Akin, jenž získal v roce 2004 Zlatého medvěda za svůj expresivní milostný příběh Gegen die Wand (Proti zdi), patří mezi režiséry, kteří díky Berlinale získali popularitu. Zlatá rukavice, románová adaptace stejnojmenného sociálního dramatu Heinze Strunka, zachycuje pravdivý příběh obávaného sériového vraha Fritze Honky z Hamburku. Inscenace důsledně sází na hororové efekty, krvavé scény a hnus. Ještě několik dní po premiéře dominoval tento film v rozhovorech, při udělování cen zohledněn nebyl.
Stříbrní medvědi pro čínu a podezření na cenzuru
Jednota panovala ohledně vynikajícího čínského soutěžního příspěvku So Long, My Son (Sbohem, synu) režiséra Wang Siao-šuaje, který do klání o medvědy vstupoval jako favorit. Stejně jako mnoho režisérů letošní soutěže nebyl ani Wang Siao-šuaj novou tváří: Již v roce 2001 obdržel za svůj film Beijing Bicycle (Kolo v Pekingu) Stříbrného medvěda. Jeho aktuální drama o páru, který v důsledku nehody ztratí svého jediného syna, vypráví po dobu třiceti let o následcích rodinné politiky v Číně.
Za své citlivé hraní byli Stříbrnými medvědy za nejlepší mužský a ženský herecký výkon oceněni Wang Ťing-čchun a jeho kolegyně Jung Mej. To, že porota ocenila tento čínský film, trefně formulovalo další festivalový diskurz: S napětím očekávaný soutěžní snímek One Second (Jedna vteřina) režiséra Čang I-moua musel být těsně před soutěží stažen – údajně kvůli technickým problémům. Kolovala však domněnka, že v tom sehrála roli čínská cenzura. Období kulturní revoluce, o kterou ve filmu Čang I-moua jde, je v Číně dodnes závažné téma.
budoucnost kinematografie a berlinale
Skutečnost, že španělský soutěžní film Elisa y Marcela (Elisa a Marcela) režisérky Isabel Coixet produkoval Netflix, vedla již před začátkem festivalu k protestům provozovatelů kin. Smí film, který není primárně určen pro filmovou distribuci, běžet v rámci soutěže na velkém festivalu? Je očividné, že streamovací služby budou spoluurčovat nejen budoucnost kinematografie.
Od té doby, kdy v roce 2001 Dieter Kosslick přebíral vedení Berlinale, se filmová branže zásadně změnila – a tím také význam filmového festivalu. Audiovizuální svět „zažívá velký zlom“, tvrdí Kosslick. Za 18 let své éry dokázal mnohé: podporovat německou kinematografii, starat se o filmové talenty, udělat z Berlinale největší divácký festival na světě. V květnu 2019 jej nahradí Carlo Chatrian a Mariette Rissenbeek. Nové směřování Berlinale pro ně bude s ohledem na neustále se měnící svět médií největší výzvou, které budou čelit.
