Příběhy
Hannah Arendt – Co nám říkají příběhy? (třinácti slovy

Ken Krimstein, autor grafické novely The Three Escapes of Hannah Arendt: A Tyranny of Truth (Tři útěky Hannah Arendt: Tyranie pravdy), vysvětluje, jak nám příběh Hannah Arendt pomáhá lépe pochopit myšlení této osobnosti.
 
 

Od: Ken Krimstein

Přiznám se, že ve chvíli, kdy jsem usedl k práci, abych vytvořil grafický životopis Hannah Arendt, jsem pocítil obrovský respekt. Když jsem projekt navrhoval, tak jsem samozřejmě svému nakladateli řekl, že nemám žádné pochybnosti. Ale když jsem pak seděl u kreslicího prkna nad prázdným listem papíru, bylo to jako drsné procitnutí a vystřízlivění, protože jsem si uvědomil, že jako karikaturista časopisu The New Yorker a s bakalářským titulem z historie možná nemám ty nejlepší nástroje k tomu, abych se vyšplhal do intelektuálních výšin „hory jménem Arendt“.

Pak se však stalo něco pozoruhodného, jako ostatně ještě mnohokrát během následujících dvou a půl let, kdy jsem hledal informace a psal a kreslil The Three Escapes of Hannah Arendt (Tři útěky Hannah Arendt). Jako by mě hlas Hannah Arendt z onoho světa vzal za ruku. Našel jsem jeden její výrok a připnul jsem si ho na stěnu před kreslicí prkno:

Touto větou mi Hannah Arendt udělila souhlas s tím, abych zkoumal její život a to, co prožila a dělala, abych se zabýval malými i velkými událostmi a abych se jejím příběhem nechal vést k jejímu myšlení, a ne naopak.

Těchto třináct slov mi otevřelo svět, ve kterém jsem se mohl vydat na cestu za poznáním, stanovil si priority a získal pohled na život Hannah Arendt, o který jsem se chtěl podělit se světem. Její myšlení nabylo živé podoby. Její problémy, vítězství i porážky se staly konkrétními odkazy a indiciemi, které jsem prostřednictvím slov a obrazů mohl naplnit životem a zformovat do zážitku. Do jejího příběhu.

S rizikem, že se dopustím klišé (tedy podle Hannah Arendt těžkého hříchu), bych chtěl následujících asi 3200 znaků využít k prozkoumání těchto třinácti slov a k vysvětlení, jak mi pomohla se zorientovat a jak mi otevřela prakticky vše, co pro mě dnes život a myšlení Hannah Arendt znamenají.

První dvě slova: „vyprávění příběhů“. Žijeme v dimenzi času. Existujeme jako individua, v mnoha ohledech izolovaní jeden od druhého, schovaní za svýma dvěma očima, které se dívají ven, a jsme posluchači. Posloucháme tak intenzivně, jako by na tom závisel náš život, a on na tom také závisí. Žízníme po tom dozvědět se, kdo jsme. A jediná možnost, jak to celé pospojovat dohromady, spočívá podle Hannah Arendt v poslouchání příběhů, které o nás vyprávějí ostatní, abychom kousek po kousku získali představu o tom, kdo jsme. Tyto příběhy mohou pojednávat o naší rodině, o naší zemi, o lidech, jako jsme my. A bez ohledu na to, oč v těchto příbězích jde, naslouchejme jim velice pozorně, protože nám poskytují informace – upozorňují nás na to, jak se ostatní chovají a jak nás vidí. Poskytují nám scénáře, možnosti a představy, které si můžeme uložit do paměti. Nabízejí nám zdroje pro naše vlastní chování a pomoc zorientovat se v něm – pro všechny případy. Vyprávění příběhů tedy není jen něco „příjemného“ a „snadného“, co je „jen pro děti“, ale je to také podstatná součást nás samotných podobně jako protony, neutrony, elektrony, gravitace a cokoli dalšího, co věda považuje za základní.

STRUČNĚ ŘEČENO: PŘÍBĚHY JSOU TO, CO NÁS určuje

Třetí slovo: „odhaluje“. Velké slovo. Nic není padělané a nic není vymyšlené. „Námět“ a „děj“ příběhu nejsou nic předstíraného ani kosmetického. Právě naopak. Příběhy pronikají do hloubky, až na samé dno (v mé knize se mluví o „podlahových prknech“) a vyfiltrovávají hlubší pravdu, která tak vyjde najevo. To je ta zvláštnost, že příběhy přivádějí každého z nás do styku se základními zkušenostmi, které sdílíme s ostatními lidmi. Tyto vzácné „meziprostory“ nebo „prahové prostory“ tvoří náš lidský svět.


Čtvrté slovo: „smysl“. Ještě jedno závažné slovo. Hannah Arendt ho nenapsala jen tak. To slovo vypovídá o hlubokém porozumění, které přesahuje hranice jazyka, o základním zdroji energie, ze kterého čerpáme pro své jednání a chování. Navzdory tomu, že to, k čemu by nás chtěl smysl přimět, nemusí být stoprocentně racionálně ospravedlnitelné. Například nutkání vběhnout do hořící budovy, abychom někoho zachránili. Nebo zamilovat se do určité osoby. Nebo koupit si novou tenisovou raketu. Jak řekl v polovině 20. století režisér reklamních filmů a filantrop Bill Bernbach: „Fakta nejsou všechno.“ Protože hlubší smysl lze nalézt v říši básníka, ne v říši pedantského počtáře. Během práce na své knize jsem si znovu a znovu uvědomoval, že na jednání Hannah Arendt je patrné, že se na svět, ve kterém žila, dívala sice často střízlivým pohledem, ale že na realitu zároveň vědomě nahlížela filtrem básníka.


Dalších pět slov: „aniž by se dopouštělo chyby“. Zde je zvedán prst: Ano, existují zásady a existují špatné a správné úsudky. Hannah Arendt nás povzbuzuje k „myšlení bez zábradlí“ a svým jednáním nám znovu a znovu ukazuje, že „nebezpečné myšlenky neexistují, nebezpečné je myšlení samo o sobě“.

Toto nebezpečí nás – slovy Hannah Arendt – nezbavuje povinnosti „promýšlet“ věci.

„Promýšlet“ věci – jak dalece? Slovem „promýšlet“ má na mysli, abychom se nedopouštěli chyb. Abychom se nemýlili. Čím intenzivněji jsem četl knihu Hannah Arendt Menschen in finsteren Zeiten (Lidé v temných dobách), tím lépe jsem chápal, že toto myšlení (které je zároveň jednáním, i když se odehrává pouze „mezi našima ušima“) má důsledky. Tím lépe jsem chápal, kde je nebezpečí zakopnutí, varovné znamení, ono „nebo tak vůbec“, podle kterého lze rozpoznat chybné myšlení, které stojí v cestě vyprávění příběhů...


Poslední čtyři slova: „tím, že ho pojmenuje“. Hannah Arendt zde směřuje k dokonalému závěrečnému bodu. Život mezi lidmi, uprostřed lidí, ve společném světě nenabízí jen jednu „PRAVDU“, která se dá doložit příkladem a vytesat do kamene. Z koexistence s ostatními lidmi v našem společném světě vzniká spíše nekonečně mnoho „PRAVD“, které se ve veřejném prostoru vzájemně střetávají, soupeří spolu a rvou se a v nepřetržitém procesu, který si musíme mezi sebou – společně, komunitně a stále znovu – vyjednávat, odhalují smysl. Takže 2 + 2 = 4 může být bezpochyby silný „příběh“, ale svým významem bledne vedle „příběhu“ Popelky a nevlastních sester plus dýně, skleněných střevíčků a prince – příběhu, který mi umožňuje nahlédnout do mých pocitů, týkajících se rodiny a lásky a zrady a podobných věcí...

Nakonec vždycky záleží na síle a naléhavosti příběhu a na tom, jak ho vyprávíme.

A teď, když pracuji na další knize a třetí se chystá, mi papírek s třinácti slovy Hannah Arendt stále visí nad kreslicím prknem.

Naštěstí.

Více k tématu:

Hannah Arendt: Myšlení je nebezpečné