Jazykový sloupek
Zachraňte staré nadávky!

„Někdy je lepší dát své zlosti volný průchod než držet všechno v sobě,“ říká Hasnain Kazim – a vysvětluje, že pořádně si zanadávat je umění. K tomu člověk potřebuje dobré nástroje – kultivované nadávky s regionálním či historickým nádechem.

Od: Hasnain Kazim

Za mého dětství býval v sousedství jeden kluk, který byl o pár let starší a fyzicky mnohem silnější než já. Sprostým, siláckým vyjadřováním si mezi námi dětmi dokázal získat respekt. Pro každého měl vždycky po ruce nějakou nadávku a některé z nich byly opravdu hodně sprosté. Mně říkal „Arsch mit Ohren“ (doslova „prdel s ušima“, česky by to bylo nejspíš „ušatej sráč“, pozn. překl.), což mi ale ve srovnání s jeho dalšími hrubostmi nepřipadalo zase tak strašné. „Arsch“ (prdel) je v německém jazyce určitě jedním z nejpoužívanějších sprostých slov. „Arsch mit Ohren“ (tedy „prdel s ušima“) je však podobně jako „Arschgeige“ (doslova „prdelatý housle“) každopádně alespoň upřesnění, na kterém lze poznat snahu o jazykovou distingovanost, což dokážu ocenit.

Je to osvobozující

Znovu a znovu čtu, že se „nemá nadávat“, že se lidé „mají k sobě chovat s respektem“ a „komunikovat neagresivně“. Ano, to je všechno pěkné. Ve vzduchu je už beztak až příliš mnoho podrážděnosti. Nicméně hromy a blesky mají někdy osvobozující účinek. Při slovní bouřce se uvolní napětí, které jinak – pokud je v komunikaci potlačováno – může vést ke zkáze. Pořádná nadávka, vydatný rámus může přinést úlevu. Takové už lidské soužití občas bývá – bouřlivé. Pokud to však lidé dokáží dělat civilizovaně, mohou pak spolu zase komunikovat slušně – frustrace se dostane ven a zloba vyprchá.

Předpokladem k tomu je, aby člověk ovládal umění nadávat. Což zase vyžaduje, aby disponoval repertoárem nadávek, které jsou na jednu stranu trefné – jinak by to přece nebyly nadávky –, ale na druhou stranu nesmějí urazit natolik, že by pak lidé spolu už nikdy nechtěli mluvit. Existují totiž samozřejmě označení, která by se neměla používat vůči nikomu. Pojmy, které jsou vůči lidem opovržlivé.

Ať žije mamlas!

Jistě ne všechno bylo v minulosti lepší. Ale při přemýšlení o tomto tématu mě napadá, že němčina nabízí nepřeberné množství skvělých starých nadávek, které – bohužel – upadly v zapomnění, ale které bychom si teď měli naléhavě znovu připomínat, aby nám v okamžiku, kdy potřebujeme „upustit páru“, nedošla řeč. Je to jistě otázka vkusu, ale já jsem spíš pro kultivovaný výbuch vzteku, při kterém se tu a tam projeví dokonce i jazykový vtip, než pro výroky typu: „Hele, ty tvoje mikroagrese mě teď vážně štvou, promluvme si o tom!“
 
Německé nadávky jako „Knilch!“, „Lümmel!“ nebo „Banause!“ (Cucáku! Troubo! Mamlasi!) znějí ve srovnání s vulgaritami, které jsou dnes běžné, přímo smířlivě, téměř láskyplně – stejně jako „Rabauke!“, „Rohling!“ nebo „Spinatwachtel!“ (Hulváte! Surovče! Ty stará škatule!)

Regionální nádech

Když jsem nedávno na sociálních sítích vyzval k záchraně starých nadávek, sesypaly se jich na mě stovky, ba tisíce! To bylo skvělé! Také u sprostých slov – nebo právě u nich – se uplatňuje regionální důvtip, který přispívá k rozmanitosti. Pro mě jako Němce ze severu například nebyly běžné nadávky jako „Gfrastsackl“ (prevít) a „Schneebrunzer“ (vejtaha, doslova někdo, kdo močí do sněhu), zato výrazy jako „Dösbaddel“ (blbec) a „Dumpfbacke“ (pitomec) jsem znal. Slovo „Bagalut“ (bídák) pochází také ze severní resp. dolní němčiny a má podobný význam jako „Radaubruder“ (padouch) nebo „Rüpel“ (holomek). To jsem ale nevěděl. A neznal jsem ani výraz „Haderlump“ (hadrník, darebák), který se zdá být častější spíše ve Slezsku nebo také na jihu Německa a v Rakousku. A slovo „Hallodri“ (floutek, hejsek, budižkničemu) jsem už sice slyšel, ale nevěděl jsem, že je to označení pro člověka s..., ehm, ...nestálým životním stylem.
 
U nadávek je také patrné, že v různých částech světa asociují něco jiného. Co kdyby vám někdo vynadal, že jste „syn sovy“ nebo „dcera sovy“? Necítili byste se v takovém případě téměř trochu polichoceni? Vždyť sova je v našem jazykovém prostoru považována za symbol moudrosti a chytrosti! V jižní Asii je to však naopak. Označení „syn sovy“ případně „dcera sovy“ jsou tam považována za hrubé výrazy. Připadá mi to zvláštní, protože ve skutečnosti tyto výrazy urážejí vlastně matky a otce... Pamatujte si, že nadávky fungují do jisté míry pouze v příslušném kulturním prostoru.
 
Označení „Furzknoten“ (doslova „prdící uzlík“, česky v tomto smyslu například „prďolín“ nebo „prďola“) bych například vnímal jako urážlivé. V rámci svého zkoumání hanlivých slov jsem však zjistil, že v Porúří může jít o velice láskyplné označení pro dítě. No tak dobře. S tím se asi budu muset smířit.

Význam slov

 „Schlawiner“ je pro mé uši hezké označení – s láskyplným podtextem pro někoho, kdo je mazaný, lstivý a vychytralý. Výraz „Schlawiner“ však může znamenat i jistou nespolehlivost. Původ slova není jednoznačně objasněný – někteří se domnívají, že pochází z hanlivého označení pro Slovince, a proto je tento výraz považován za politicky nekorektní a neměl by se používat. Znalost etymologie skutečně může způsobit, že se člověku nějaké slovo znelíbí. A to je nakonec dobře.

Je však mnoho lidí, kteří se o korektnost nijak zvlášť nestarají. V Rakousku existuje například často používané slovo „Hirnschüssler“ (doslova někdo s vystřeleným mozkem), které je hanlivým označením pro hlupáka či blázna (v češtině nejspíše magor, pošuk). Toto slovo pochází z první světové války a byl jím označován ten, kdo byl střelen do hlavy („střelený“). Proboha, myslím si, jak může někdo takové slovo vůbec vypustit z úst? Vídeňáci, kterých jsem se na to ptal, se jen smáli. A s radostí to slovo používali dál.

Každopádně dál sbírám německá hanlivá označení jako „Armleuchter“ (kandelábr, dlouhán), „Stinkstiefel“ (suchar, mrzout), „Krawallschachtel“ (pařmen, pařmenka), „Schrapnelle“ (rašple, rachomejtle), „Freundchen“ (kamarádíček), „Sportsfreund“ (parťák), „Knallcharge“ (blbec), „Halunke“ (holomek). Kromě toho ale začínám také přemýšlet o tom, jak správně formulovat omluvy.