© Suhrkamp Verlag
Od 80. let dvacátého století se nejdůležitějším pojmem sociologie, pomocí něhož se Ulrich Beck a jiní snažili popsat novou společnost po postmaterialistické proměně hodnot, stala „individualizace“. Široce koncipovaná studie sociologa Andrease Reckwitze nyní předkládá obsáhlou sociálněteoretickou odpověď na otázku, jak rozumět „strukturní proměně moderny“, která už po celou generaci probíhá v bohatých západních společnostech. „Singularizace“ v tomto kontextu znamená mnohem víc než rozmanitost biografií v protikladu ke konformitě tříd a vrstev klasické průmyslové společnosti. Souvisí se zásadním přeformátováním orientací: Objekty, subjekty, prostory, časy a kolektivy jsou voleny na základě principu jedinečnosti a stávájí se pro novou, „kreativní“ střední třídu hlavním momentem, který jí dává smysl a cíl.
Kultura singularizace coby určujícího fenoménu naší doby tak střídá ekonomikou ovládaný model společnosti klasické moderny, který vycházel z logiky kulturního zevšeobecnění. V tomto smyslu je společnost naší doby víc než kdy dřív určována kulturou a společenská teorie je analogicky víc než kdy dřív sociologií kultury.
Že je tato kniha, jejíž zejména úvodní teoretická část místy není snadné čtení, trefou do černého, je patrné zejména z toho, že autor v druhé části, která se věnuje aplikaci teorie na řadu aktuálních sociálních, politických a kulturních fenoménů, rozhodně nemá nouzi o příklady. Nemáme tedy před sebou jen praktickou sociální teorii pozdní moderny, ale především přesvědčivý popis nové třídní struktury. Navíc Reckwitz předkládá jasnozřivé analýzy: například kulturní revoluce, kterou přináší digitalizace, a nových autoritářsko-nacionalistických politických hnutí.