© Carl-Hanser-Verlag
Lyrik Max Czollek vnáší do diskuse o integraci dvě perspektivy: mladou a židovskou. Jeho polemika popisuje „divadlo paměti“ v poválečném Německu, kde židé mají sehrát roli smiřujícího a stvrzujícího elementu, která jim byla přisouzena. Obě části německé společnosti však v důsledku toho nacionalismus a rasismus pouze zapouzdřily a vláčely s sebou dál – většinová společnost se tomuto zjištění brání, „neboť nechce připustit to, co připustit nelze“, a dále sází na demonstrativní vytěsňování. Toto „integrační divadlo“ činí dnes koncepce identity a národa zastávané Novou pravicí zjevně stále přijatelnějšími.
Pouze radikální pluralita může tyto postřehy proměnit v utopii: namísto akceptování pravicových postojů přihlášení se k rozmanitosti. K této „dezintegraci“ patří rovněž všechny rozpory související s rozmanitostí pohledů na společnost. Pro ně sepsal Czollek manifest, který není ani tak politickou či sociální analýzou, nýbrž sám o sobě performancí, uměleckou intervencí – a připojuje se tak k tradici seskupení „Kanak Attack“, které okolo roku 2000 sdružovalo umělce s převážně migračním pozadím. Pohled očima menšiny je někdy bolestný, a proto důležitý z hlediska většiny, která se v „integračním divadle“ tak dobře zabydlela.