© Athena-Verlag, Oberhausen, 2020
Básnické já je ve sbírce básní Arna Kleinebeckela nazvané Blue Hour často na cestách, nezřídka i do neznáma. Necestuje ovšem bezcílně sem a tam, spíše se v důsledku stavu „na cestě“ stává extrémně bdělým a citlivým vůči skutečnosti. Ta je na těchto cestách náhle často prázdná a nesmyslná. Existence jednotlivce zdá se být předurčena a dominována světovým řádem konzumu.
„Držím volant, nesmyslný kruh; přede/ mnou přední sklo, zkroucený monitor.“
Jedinci se z Kleinebeckelova pohledu nedostává prostoru ani možnosti něco ovlivnit. Dívá se skrze sklo a je jen divákem toho, co se odehrává. Řízení se zdá být nesmyslné, protože takt se spíše určuje někde jinde.
A přece, i když je „malá naděje dospět k cíli“, existuje naděje na „řez“ v čase a jeho touha po lásce a uznání ho nutí k novým cestám a hledání. Uznání od ženy, od neznámého člověka na ulici, od bližního by bylo znamením naděje. Básnické já touží po věčnosti, po bezčasí. Modř nebe, která je pro nás všechny stejná, nám dává víru v to, že všechno přece jen není pomíjivé a člověk oddaný výhradně konzumu může být přechodný jev.
Kleinebeckelova poezie znamená, jak naznačuje i sama kniha, vypořádání se s realitou kolonizovanou pozdním kapitalismem a „molochem lhostejnosti“. Ač je soutěska, kterou ono já projíždí, „ze skla a kamení“, doufá se v setkání s opravdovým, možná víc přirozeným člověkem. Anebo s opravdovým gepardem.
Athena-Verlag