Carte Blanche Middle East
Uprchlíci se podíleli na budování Jordánska

Tábor pro syrské uprchlíky Azraq umístěný v severním Jordánsku u hranic se Sýrií je jedním z nejrozlehlejších táborů na světě. Aktuálně v něm žije téměř 55 000 lidí, rozkládá se na území o velikosti více než patnáct kilometrů čtverečních. Na jakých principech tábor funguje a jak se s velkým počtem lidí a jejich potřebami vyrovnávají přítomné humanitární organizace? Jak vysoké počty uprchlíků vnímá jordánská veřejnost a jak se daří příchozí integrovat? To mimo jiné popisuje vedoucí tamního krizového týmu organizace CARE, Jameel Dababneh. 

JAKÁ JE HISTORIE ZEMĚ V PŘIJÍMÁNÍ UPRCHLÍKŮ A KOLIK JICH V ZEMI AKTUÁLNĚ POBÝVÁ?

Jordánsko od roku 1948 přijalo mnoho palestinských uprchlíků, kteří se zde usadili, a dnes už mají jordánské občanství. Současně ale mají stále možnost na případné přesídlení zpět do Palestiny na základě rezoluce OSN. Jordánsko nepřijalo jen Palestince, ale také uprchlíky z Iráku, Somálska, Súdánu a v neposlední řadě Sýrie. Mluvíme o více než 655 000 syrských uprchlících, kteří jsou registrováni u OSN. Celkový počet syrských uprchlíků v zemi je podle aktuálních jordánských statistik čtvrt druhého milionu. Pokud porovnáte počet uprchlíků v poměru na obyvatele, je to obrovské číslo. Samozřejmě tu jsou díky tomu různé výzvy, ale je nutno říci, že právě uprchlíci se velkou měrou zasadili o budování této země. Nebyli jen přítěží, ale byli naopak přínosem.

KDY BYL ZDEJŠÍ TÁBOR OTEVŘEN A ZA JAKÝCH OKOLNOSTÍ?

Když začalo Jordánsko po vypuknutí krize přijímat uprchlíky, nenapadlo v podstatě nikoho, že bude tábor pro syrské uprchlíky potřeba. Jak ale počty lidí začaly dramaticky narůstat – v řádu tisíců lidí denně – rozhodly se autority otevřít v roce 2012 první takový tábor, kterým je Zaatarí. Když se zaplnil, mluvíme o 85 000 lidech, rozhodli se otevřít další tábor. A tím byl Azraq, kde se právě nacházíme. Rozložení tohoto tábora bylo navrženo už v roce 1991 v souvislosti s válkou v Perském zálivu. V roce 2013 se tento nevyužitý plán oprášil a začalo se s budováním infrastruktury, abychom se dokázali vyrovnat s rostoucím počtem uprchlíků, kteří do země přicházeli. O rok později byl tábor otevřen a do této chvíle je domovem pro více než 55 000 syrských uprchlíků.

JAK TÁBOR VYPADÁ?

Tábor je rozdělen do čtyř vesnic. Poučili jsme se ze zkušeností vedení tábora v Zaatarí. Každá vesnice má své vlastní služby – od zdravotních zařízení přes školy po komunitní služby a další. V táboře není elektřina, lidé mají trochu světla z malých solárních panelů. Na elektrifikaci tábora se pracuje, kdy bude dokončena, není jisté. Na celý tábor pak případá jen jeden centrální obchod, kde si mohou lidé koupit jídlo. World food programme (WFP) dává lidem poukázky v hodnotě 20 jordánských dinárů na osobu na měsíc (v přepočtu 700 CZK), za které mohou v daném obchodě nakupovat. Mluvíme ale o méně než dolaru na den, což je částka hrubě pod hranicí chudoby. Tím, že tu je jen jeden trh, není tu dostatečná hospodářská soutěž.

REAGUJE NĚJAK VEDENÍ TÁBORA NA TUTO SITUACI?

Ano. Vedení se rozhodlo, že zkusí nastartovat ekonomiku uvnitř tábora. Vybudovalo proto v jednotlivých vesnicích tržiště s obchody a oslovilo uprchlíky, jestli by nechtěli začít nějaké své drobné podnikání. Oslovilo ale také místní jordánské podnikatele, protože jde nakonec o hostitelskou komunitu, která by ze situace měla také nějak benefitovat. Stále tu je ale zásadní problém, že uprchlíci nedisponují hotovostí, kterou by mohli v těchto obchodech utratit, dostávají totiž jen zmíněné kupony. Rozhodli jsme se proto, že zavedeme možnost, jak si mohou lidé vydělat nějaké peníze navíc. Oslovili jsme muže a ženy nad osmnáct let, kteří zde žijí, aby se v případě zájmu o práci v táboře registrovali. Mohou tak pracovat v mnoha různých odvětvích s ohledem na své schopnosti a kvalifikaci. My pak seznam přihlášených zájemců sdílíme se všemi organizacemi, které v táboře pracují, a ty si pak, včetně nás, vybírají vhodné pracovníky na práci, která je potřeba, v týdenních intervalech. Pokud jsou uchazeči kvalifikovaní v nějakém oboru, dostávají 1,5 JD (cca 50 CZK) na hodinu s maximálním počtem šesti hodin denně. Nekvalifikovaní pak dostávají 1 JD (cca 35 CZK) za hodinu. Určitým problémem je, že máme registrovaných více než deset tisíc zájemců, přičemž máme jen okolo čtyř set pracovních pozic. Snažili jsme se proto přijít s něčím dalším. V rámci nového programu jsme začali uprchlíky rekvalifikovat v různých dovednostech a řemeslech jako je šití, krejčovství, kadeřnictví, pletení, výroba mýdel a svíček, kreativní činnost jako malování nebo výroba produktů z recyklovaného materiálu. Nedávno jsme dokonce uspořádali vůbec první módní přehlídku, která byla plně v rukou uprchlíků z rozličných táborů napříč zemí. Skrze tyto aktivity se snažíme přimět uprchlíky, ženy především, aby vyšli ze své bubliny – z bubliny strachu, z bubliny obav z míchání se s ostatními, z bubliny osamělosti, kterou prostředí tábora zapřičiňuje. Dostat uprchlíky na přehlídkové molo byl v tomto ohledu velký úspěch. Nestyděli se. Navrhli si vlastní šaty a ty pak před ostatními prezentovali.
 

MAJÍ LIDÉ O TAKOVOU REKVALIFIKACI ZÁJEM?

Rozhodně. Protože chtějí něco vytvářet. Syřani jsou ve své podstatě velmi produktivní. Pokud znáte prostředí Sýrie, pak jistě víte, že Syřané jsou velmi zruční a často kvalifikovaní lidé, kteří neradi sedí bez práce. Tím, že jim nabízíme tyto aktivity, jim také poskytujeme určitou ochranu. Když sezveme děti a děláme s nimi nejrůznější aktivity, držíme je tím stranou od případných jiných činností, které pro ně nejsou nejvhodnější. Mluvíme v podstatě o městě, protože tábor má okolo patnácti čtverečních kilometrů. Co do rozlohy jde snad o největší tábor na světě. Určitou výzvou stále zůstává propojení těch, kteří vyrábí oblečení a další produkty, s trhem. Aby člověk mohl ze své práce mít nějaký ekonomický užitek. S tím se stále snažíme bojovat.

DÁ SE NĚJAK PROBLÉMU S NEDOSTATKEM PENĚZ NA NÁKUP JÍDLA ČELIT? LIDÉ DOSTÁVAJÍ OD WFP POUKÁZKY NA 20 DINÁRŮ MĚSÍČNĚ NA OSOBU, KTERÉ JIM NESTAČÍ, SOUČASNĚ ALE NEMAJÍ KONSTANTNÍ PŘÍSTUP K PRÁCI. JAK SE MŮŽOU VYHNOUT HLADOVĚNÍ?

Do určité míry jim vypomůže právě nabízená možnost práce, které ale není dostatek. Dvacet dinárů na celý měsíc totiž většinou lidem nestačí. Když ale mám možnost týden pracovat šest hodin denně, dostanu navíc 42 dinárů, což vyplní mezeru v nedostatku jídla aspoň na jeden měsíc. Ale ano, je to problém, který se musí řešit. Lidé si pochopitelně každý den stěžují. Nedostatek jídla je dlouhodobě tématem číslo jedna při vyřizování stížností místních obyvatel. A to je alarmující. Viděli jsme například lidi, kteří si vařili k obědu trávu, protože neměli co jíst. Proto někdy naše organizace distribuuje navíc speciální balíčky potravin mezi uprchlíky, někdy sem vozí jídlo také soukromí sponzoři.

JAKÝM ZPŮSOBEM MOHOU LIDÉ NABÍZET SVÉ PRODUKTY, KTERÉ VYROBÍ NA ZÁKLADĚ SCHOPNOSTÍ ZÍSKANÝCH Z VAŠICH KURZŮ, OKOLNÍMU SVĚTU? DAŘÍ SE JE TAKTO EKONOMICKY INTEGROVAT?

Nemusí je nutně prodávat ven z tábora. Největším problémem ale je, že voucher na dvacet dinárů, který dostávají, není možné použít jinde než v centrálním obchodě. Kdyby mohli za dané příspěvky nakupovat také produkty mezi sebou, situace by se zlepšila, byla by zde také určitá konkurence, která by se odrazila i na cenách. Není proto nutně potřeba prodávat výrobky ven z tábora, protože unitř žije více jak padesát tisíc lidí. Chybí ale hotovost.

JE ZDE NĚJAKÁ REPREZENTACE UPRCHLÍKŮ, KTERÁ S VEDENÍM TÁBORA JEDNÁ? A JSOU PŘÍPADNĚ VOLENI?

Ano, to je jedna z důležitých součástí fungování tábora. Voleni nejsou. Vybíráme je my. Poučili jsme se ze situace v Zaatarí, kde se rozhodli udělat v roce 2014 volby. Dokážete si to představit. Jeden z uprchlíků tehdy přišel a řekl: „Jak si představujete udělat jen tak volby pro lidi, kteří vlastně svobodné volby nikdy nezažili?“ My jsme se proto rozhodli mít jasná kritéria pro výběr reprezentantů jednotlivých komunit a na základě tipů od našich terénních pracovníků jsme konzultovali předvýběr kandidátů s místními.

JAK TA REPREZENTACE PROBÍHÁ? JE NĚJAK STRUKTUROVANÁ?

Každá vesnice je rozdělená do bloků a každý z bloků je segmentován do čtyř řad, které se většinou skládají z dvanácti přístřešků. Cílem tedy bylo, abychom našli zástupce za každý blok – jednoho muže a jednu ženu. Tito reprezentanti se pak setkávají na dvou úrovních, jedna je na úrovni vesnice, druhá na úrovni celého tábora. Průběžně se setkávají také s vedením tábora nebo policií, která zde působí.

JAKÝ JE V TÁBOŘE REŽIM? JSOU NĚJAKÁ PRAVIDLA CO SE TÝKÁ ČASU A PROGRAMU NEBO MAJÍ LIDÉ NEKONEČNÝ VOLNÝ ČAS?

Čas dělá pravidla. Například čas, kdy je distribuován chleba, dělá určité pravidlo. Ten je mezi šestou a devátou ráno a vy si pro něj v tomto rozmezí musíte dojít. V předem určenou dobu také musíte pro vodu. Ta totiž není zavedena do přístřešků a vy proto musíte vzít barely a dojít si pro ni k nádrži. Škola je zase pro chlapce od osmi do dvanácti a od dvanácti do čtyř pro dívky. To je také pravidlo. Pravidla dělají také doplňkové aktivity neziskových organizací, které tu působí. Je to vlastně taková neplánovaná struktura, přirozená.

JAKÝM ZPŮSOBEM JE V TÁBOŘE ZAJIŠTĚNA BEZPEČNOST?

V táboře jsou různé možnosti zajištění bezpečnosti. Máme tu například policisty, kteří nejsou jen policisti jako takoví, ale jsou to do určité míry také komunitní pracovníci. Nemají pistole, mají jen uniformu a jsou velmi přátelští. Jsou vyškoleni, aby byli schopni profesionálně pracovat v humanitárním prostředí, a to nejen z pohledu bezpečnostních opatření. Proto jsou zdejším obyvatelům velmi blízko. Pak tu jsou policisté na centrální úrovni a současně tu jsou určitou složkou bezpečnosti také samotní uprchlíci. Nemálo uprchlíků tu totiž pracuje jako ostraha tábora a lidé jsou tak zvyklí spolu přirozeně komunikovat na každodenní bázi. Tím, že spolu diskutují, mají preventivní vliv na mnoho potenciálních incidentů. Těmi myslím především všemožné hádky. Někteří uprchlíci si ale stěžují na jiné bezpečnostní hrozby, kterými jsou například divocí psi nebo zejména škorpióni a plazi. Nedávno zde sami uprchlíci chytili třímetrového hada. Proto se snažíme obyvatele tábora školit v tom, jak se bránit napadení škorpionem nebo hadem, jak je zneškodnit, jak zastavit požár, jak čelit různým zdravotním výzvám. Nehody se prostě stávají.

POKUD BYSTE MĚL ZEVŠEOBECNIT, JE TENTO TÁBOR MÍSTNÍMI UPRCHLÍKY VNÍMÁN JAKO PŘESTUPNÍ STANICE? CO JE JEJICH DALŠÍ CÍLOVOU STANICÍ?

Ve světě jsou jen tři možná řešení pro uprchlíky. Prvním je dobrovolný návrat do své země. Druhým je repatriace, tedy přesídlení do třetí země. Třetím je místní integrace v hostitelských komunitách. Já v tuto chvíli nedokážu říct, jaká z daných možností je pro naše uprchlíky reálná. Je to hlavně o politice a dalších faktorech. Pořád si přejeme, aby se syrskou krizi podařilo vyřešit a já osobně doufám, že se budou moct bezpečně vrátit do své vlasti.

JAK TO CÍTÍ SAMOTNÍ OBYVATELÉ TÁBORA? JSOU ZDE SPOKOJENÍ NEBO MAJÍ TENDENCI ODCHÁZET?

Ta hladina spokojenosti je různá a od té se to odvíjí. Nikdy tu nenajdeme člověka, který je spokojen úplně se vším v táboře. Podle mě je jednou z nejdůležitějších věcí, jestli jsou pod dobrou ochranou. Osobně si myslím, že ochrana zdejších uprchlíků je na velmi vysoké úrovni. Oni to samozřejmě mohou vnímat úplně odlišně. Je také přirozené, že člověk srovnává. A to ani nemusí být uprchlík. Vy jste například přijeli do Jordánska a srovnáváte, co je lepší, co je horší. Takže i uprchlíci srovnávají, například ceny rajčat. Jordánsko je obecně vnímáno jako jeden z nejdražších arabských států v regionu. A když srovnáváte ceny jídla, jste skutečně naštvaný. A to má na spokojenost velký vliv.

V EVROPĚ JE VELKÝM TÉMATEM POLITIKA ANGELY MERKELOVÉ. NĚKTEŘÍ UVÁDĚJÍ, ŽE SVÝM POZVÁNÍM SYRSKÝCH UPRCHLÍKŮ ZAPŘÍČINILA JEJICH VYSOKÁ ČÍSLA V NĚMECKU. MĚL JEJÍ ZNÁMÝ VÝROK SKUTEČNĚ TAKOVÝ VLIV NA ODCHOD LIDÍ ZE ZDEJŠÍCH TÁBORŮ?

Uprchlíci ví snad o všem, co se ve světě děje. Mají chytré telefony, mají čas od času přístup na internet a sledují zprávy, které se jich týkají. Angelu Merkelovou osobně neznají, je to pro ně nějaká politička. Koho ale znají, jsou jejich příbuzní v Evropě. Mohou být tedy mnohem více ovlivněni svou rodinou, která už v Evropě žije, než Merkelovou. Posílají si mezi sebou zprávy, fotografie, podporují se vzájemně v tom, že je v Evropě dobře a bezpečno, aby tam přišli také. A někteří jsou potom zklamaní z různých důvodů. Případ každé rodiny je jiný. A samozřejmě do toho vstupuje také ekonomický faktor. V řadě západních zemí je například vzdělání zdarma. Lidé nemyslí jen na sebe, ale i na své děti a chtějí jim dobré vzdělání, které si budou moci dovolit, dopřát. Někteří lidé také odcházejí kvůli zdravotnictví, které je v řadě cílových zemí na dobré úrovni a je hrazeno pojišťovnou. Také do Jordánska přichází řada lidí kvůli zdravotním problémům, protože naše země je známá vysokou úrovní zdravotnictví.

JAKÉ JSOU MOŽNOSTI UPRCHLÍKŮ PROPOJIT SE S MĚSTSKÝM PROSTŘEDÍM? NEJBLIŽŠÍ MĚSTO JE TOTIŽ TŘICET MINUT JÍZDY AUTEM ODTUD. JE TOHLE ŠŤASTNÁ LOKALITA PRO TÁBOR? JEZDÍ LIDÉ DO MĚSTA AZRAQ?

Není to věc vzdálenosti, ale rozvoje a růstu. Město Azraq, po kterém je náš tábor pojmenovaný, je místo potýkající se s chudobou. Kdybychom tam posílali zdejší uprchlíky, byla by to pro město další zátěž. A oni sami to vědí, proto tam ani nejezdí. Někteří občas jezdí do vzdálenějších měst, kde se snaží sehnat nárazovou práci. Pro řadu uprchlíků tohle není jednoduché prostředí k životu. Pro jiné je ale naprosto běžným prostředím, protože z podobného přišli právě sem. Někteří před tím dokonce žili ve stanech. Je to relativní, nedá se zevšeobecnit.

JAK JORDÁNSKÁ SPOLEČNOST UPRCHLÍKY VNÍMÁ? JE TU CÍTIT NĚJAKÉ NAPĚTÍ S JEJICH ROSTOUCÍM POČTEM V ZEMI?

Z počátku krize, protože jsou si Syřani a Jordánci blízcí asi jako Češi a Slováci, byli Jordánci velmi pohostinní a uprchlíky vítali. V poslední době určitý stín vytváří téma práce. To má co dělat také s kulturou. Velká část mladých Jordánců není ochotna dělat jakoukoliv práci, ale v podstatě všichni Syřani, ale třeba také Egypťané, jsou ochotni dělat cokoliv. Jordánci rádi pracují v kanceláři. Máme velmi vysoké procento gramotnosti, jedno z nejvyšších na světě. Mnoho lidí má také vysokoškolské vzdělání. A s tím tady poslední roky bojujeme, aby lidé víc mysleli na zemi, kde žijí, a podíleli se na její prosperitě. Máme tu hodně migrantů z Egypta, Asie – zejména Srí Lanky nebo Filipín, kteří pracují jako hospodyně nebo hlídají děti.

A LIDEM VADÍ, ŽE JIM BEROU MIGRANTI A UPRCHLÍCI PRÁCI?

Ne tak docela. Spíš jde o to, že jim v některých oblastech nejsou schopni konkurovat. Ne proto, že by byli uprchlíci výkonnější, ale prostě proto, že když člověk opustí svou zemi a má v hlavě myšlenku, že chce pracovat, vezme jakoukoliv práci. Nemusí totiž zvažovat věci, které zvažují místní – jako je společenské postavení nebo prestiž. Jordánci tady mají rodinu, přátele, proto taky potřebují víc. Nejsme v pozici, kdy jsme na tom velmi špatně a potřebujeme jakýkoliv příjem. Jordánská ekonomika je křehká. Je tu poměrně velké procento nezaměstnaných, chybí zde obecně pracovní příležitosti. Přesto všechno ale nenajdeme příliš konfliktů a napětí. Vlastně skoro vůbec.

JSOU LIDÉ VŮČI UPRCHLÍKŮM STÁLE OTEVŘENÍ?

Jsou v pohodě. A v tom ohledu je důležité zmínit jednu věc. Humanitární pomoc, která do Jordánska v souvislosti s uprchlíky směřuje, není z rozhodnutí vlády směřována jen uprchlíkům, ale 30% jde chudým jordánským komunitám. A to pomohlo. Protože z toho zdejší lidé také něco mají.


Na rozhovoru se podílel také sociální antropolog Pavel Borecký a spisovatelka Petra Hůlová, kteří byli při jeho pořizování přítomni a přispívali svými dotazy. Rozhovor vznikl v rámci projektu Carte Blanche Midlle East Goethe Institutu v Praze a v Ammánu.