Carte Blanche Middle East
Expertky: Jordánky jsou vzdělané, přesto často zůstávají doma

Přestože tvoří jordánské ženy většinu absolventů vyššího vzdělání, je jejich participace na pracovním trhu velmi nízká. Proč k tomu dochází a jak se postavení žen v Jordánsku proměňuje? O tom podrobně v následujícím rozhovoru s Nour Moghrabi a Safou Daradkeh z programu EconoWin, který se zaměřuje na podporu participace žen na ekonomice v zemích Blízkého východu a severní Afriky. Ten zajišťuje německá rozvojová agentura GIZ, která v Jordánsku působí.

JAKÉ AKTIVITY DĚLÁTE?

Nour: Prostřednictvím našich aktivit se snažíme o zapojení žen do ekonomiky, a to hlavně vytvářením vhodného pracovního prostředí. Snažíme se dělat osvětu mezi mladými lidmi z různých skupin, například produkcí a promítáním filmů, které se tématu pracujících žen věnují. Filmy jsou pak nástrojem k nastolení společenského dialogu. Abych byla upřímná, v Jordánsku se v souvislosti se zaměstnáváním žen potýkáme s řadou výzev.

JAKÉ VÝZVY TO JSOU?

N: Otázka pracujících žen se totiž často netýká pouze příležitostí nebo kvalifikace, ale mnohdy jde také o postoj, ochotu a způsob uvažování. Je to opravdová výzva, protože zde hovoříme o patriarchální kultuře, které dominují muži. A to na každém místě a úrovni – tedy v rodině, škole, mešitě, náboženských institucích, vysokých školách, ve vládě, v občanské společnosti. My chceme toto téma dostat na povrch vhodným a ne příliš kontroverzním způsobem. V Jordánsku, a na Blízkém východě obecně, chybí platformy pro otevřenou diskuzi. Lidé sice mluví hodně, ale vyjádřit se vhodným způsobem, přijmout názory druhých bez urážky či bez pocitu, že je potřeba je okamžitě umlčet, je také něco, co naší kultuře schází. A to v podstatě na všech úrovních. Na školách je málo skupinových úkolů, chybí debatní kroužky, divadla či koncerty jsou tu v omezeném množství. A v rodinách mají poslední slovo muži - otec či bratr.

Safaa: Jednou z největších jordánských výzev je účast žen na pracovním trhu. Podílí se jich na něm jen asi 13 %, což je velmi málo. Přestože máme mezi ženami mnoho absolventek vysokých škol, těžko pro ně hledáme uplatnění. Aktivit máme mnoho, ale právě v rámci zmíněné kampaně Ana Hunna vytváříme filmy o pracujících ženách, které mohou být pro ostatní vzory a průvodkyněmi na trhu práce.

PROČ SE ŽENY DO PRACOVNÍHO TRHU PŘÍLIŠ NEZAPOJUJÍ?

N: Jde o kulturní kontext. Jak už zmínila Safaa, máme v Jordánsku velmi mnoho vzdělaných žen, které ale nepracují. Často samy nechtějí a nejsou ani k práci nabádány. Má to co dělat s genderem. Muži jsou ti, kdo obstarávají obživu, a ženy se starají o domácnost. Žena je tím členem domácnosti, který pečuje o děti a o starší členy rodiny. A když už ženy vstoupí na pracovní trh, pracují často pouze do té doby, než se vdají. To je ten hlavní problém. Není to tak, že jsou mladé ženy nevzdělané a sedí doma. Ony často skutečně hledají možnosti, jak pracovat. Má to ale své podmínky a pravidla.

JAKÁ PRAVIDLA MÁTE NA MYSLI?

N: Žena nemůže hledat jakoukoli práci, jaké by se jí zachtělo. Musí ji mít předem schválenou rodinou. Nemůže například pracovat v hotelu, i kdyby to byl pětihvězdičkový celosvětový řetězec. Nemůže pracovat jako letuška, protože přespává mimo domov nebo se vrací domů příliš pozdě. Obvykle se na to nahlíží jako na ochranu té konkrétní ženy: Nedůvěřujeme společnosti. Proč bychom měli nechat své dcery nebo sestry trpět v takové džungli? Chráníme je, neznamená to, že je nemáme rádi.

JAK TO TEDY OBVYKLE DOPADÁ?

N: Nakonec je to do určité míry volba té konkrétní ženy. A my bychom jí tu možnost volby měli dát. Někdy předpokládáme, že pracovat nechce, ale ve skutečnosti jí to rozhodnutí není umožněno udělat. Jestliže si žena sama zvolí sedět doma a nedělat nic, nebo si naopak otevřít muzeum umění, pracovat jako dobrovolnice nebo pracovat za mzdu, pak je to v pořádku. My se snažíme v ženách skrz naše kampaně probudit pocit, že jsou významné, ať už dělají cokoliv. Žena by si měla stát za tím, co si myslí, čemu věří. A nedovolit nikomu, aby jí něco přikazoval. Nedovolit, aby ji kdokoliv nutil do něčeho, z čehož se v padesáti probudí a zjistí, že toho moc nedokázala - krom toho, že ji bil její manžel, šikanovali ji její synové nebo bratři. Že nikdy nikam nešla, protože ji na začátku nikdo nepovzbudil k tomu, aby myslela na sebe a na to, co chce ona sama. A tohle je ten výchozí bod. O všem ostatním lze diskutovat.

JAK SE NA VĚC ROVNOSTI ŽEN A MUŽŮ DÍVÁ ZÁKON?

N: V naší ústavě jsou si muži a ženy rovni, nicméně v našem zákoně o osobním statusu (Personal Status Law) jsou ženy následovnicemi mužů. Jsou na ně odkázané a jsou dokonce trestány, pokud se o muže dobře nestarají. Pokud jsou oběťmi, jsou za to v podstatě trestány ony. Když je například žena sexuálně obtěžována, není zde žádný zákon, který by ji ochránil. Je velmi složité s ohlášením obtěžování uspět. Je to také něco, co je může omezovat v zaměstnání, protože se nemají jak bránit, pokud se něco takového přihodí na pracovišti. V našem filmu o jordánské letušce protagonistka říká: „Pokud se mě někdo pokusí napadnout nebo mi ublížit v letadle, jsem velmi dobře chráněná podle mezinárodního práva.“ V Jordánsku to takhle ale bohužel nefunguje. Pokud hovoříme o změně kultury, musíme mít na mysli také kulturu těch, kteří vytvářejí politiku. Protože změnit způsob uvažování musí i oni sami.
 

MODERNIZACÍ NA VLASTNÍ NOHY

DOCHÁZÍ V POSLEDNÍ DOBĚ V TOMTO OHLEDU K POZITIVNÍM ZMĚNÁM?

N: Když se o těchto věcech bavíme, přistupujeme k nim mnohdy s tím očekáváním, že se nezmění. Kultura a tradice se ale přeci proměňují. Je to možná překvapivé, ale v Jordánsku je například vysoká míra rozvodovosti. Sociální problémy, které mají původ právě v rozvodovosti a rozpadu manželství, mají velký vliv na vládu a společnost, protože takové ženy pak často nejsou schopné být ekonomicky nezávislé. Není zde taková sociální spravedlnost, aby jim a jejich dětem byla poskytnuta dobrá životní úroveň. Proto jedním z řešení, která zastáváme, je posílit ženy ekonomicky. Aby si žena případně mohla vybrat z různých možností a mohla se postavit na vlastní nohy. Myslím, že změny se dějí podle toho, jak na situaci reagujeme. Není to tak, že chceme dosáhnout změny a pak se potýkáme s jejími následky. V souvislosti s aktuální uprchlickou krizí je Jordánsko ovlivněno různými problémy, které se toho týkají.

JAKÉ PROBLÉMY TO JSOU?

N: Jsou to například dětské sňatky nebo polygamie, jejichž počet stoupá. Čím dál více lidí je také závislých na jednom živiteli. A tohle vše mění uspořádání jordánské společnosti. Mnoho lidí také opustilo pracovní trh, protože byli nahrazeni syrskými pracovníky, kteří pracují za menší plat a lépe. Jordánsko má malou ekonomiku, v níž má každý svou roli. Pokud máte obyvatelstvo, z něhož je polovina schopna pracovat, ale zaměstnání nemá, nepodílí se pak tato část společnosti ani na HDP. Poměrně vysoké procento té první skupiny, což jsou muži, současně pracuje v zahraničí. Umíte si tedy asi představit ekonomickou aktivitu naší země? Mnoho rodin žije z prostředků vydělaných v zahraničí. Myslím, že je správný čas, pokud už není pozdě, prosazovat integraci žen do místních ekonomických procesů.

JAKÁ JE SITUACE ŽEN NA VENKOVĚ? PODPORUJETE TAKY PRÁVĚ ŽENY V TOMTO PROSTŘEDÍ?

N: Pracujeme mimo jiné se ženami, které se pohybují v zemědělství ve venkovských oblastech, abychom podpořili jejich ekonomický růst. Pokud tedy uvedeme pro příklad výrobu mléčných výrobků, mají v něm některé ženy velmi důležitou úlohu. Starají se o krávy, následně se také často věnují vlastní výrobě, ale prodej jako takový je pak úlohou mužů. Stejně tak nákup půdy pro pastvu dobytka je většinou doménou mužů, zatímco ženy pak často dělají velmi špatně placené práce. V případě, že už samy některý z produktů prodají, pak s velmi nízkým ziskem. Nám se povedlo některé z těchto žen přesvědčit, aby své produkty zmodernizovaly.

JAK TA MODERNIZACE VYPADÁ?

N: Vezměme si za příklad ženu, která sýr vyrábí už léta tradičním způsobem. Způsobem, který se naučila zase od jiné příbuzné. A všichni ten její sýr milují. Původně svému okolí dávala sýr jen tak, postupně si ale lidé od ní ten dobrý sýr začali objednávat a ona ho začala prodávat. Pro další rozvoj je důležité, aby své produkty takové ženy nechaly otestovat, zda nejsou zdraví škodlivé, zda se třeba nedají ještě nějak vylepšit, aby získaly certifikát a mohly se etablovat jako prodejkyně. Mnoho žen ale bylo proti tomuto nápadu a říkaly: „Já vím, že je můj sýr dobrý. Proč bych ho měla testovat?“ A když těm ženám řeknete, že by ho mohly pak prodávat za vyšší cenu, tak často odpoví: „Ne, ne, já jsem spokojená tak, jak to je.“ Problém ale je, že když se pak zeptáte, zda si platí zdravotní pojištění, nebo nějaké potřebné věci do domácnosti, tak odpoví, že ne. Protože své drobné podnikání dělá jen pro přežití. Hodně žen tak žije v této bublině a je velmi těžké je přimět, aby z ní vystoupily.

LOGICKY BY SE DALO OČEKÁVAT, ŽE MLADÉ ŽENY JSOU PROGRESIVNĚJŠÍ. JE TOMU TAK ALE VE SKUTEČNOSTI?

N: V tomto ohledu se to horší – už jen z pohledu podílu žen na ekonomice. To je také jedna z věcí, se kterými se potýkáme, když pracujeme s vysokoškolskými studentkami. Je velmi těžké je motivovat. I má generace, která není té jejich tak vzdálená, byla mnohem víc otevřená novým příležitostem a měla občas i chuť zariskovat. Dnes je jejich myšlení více uniformní, což je znakem absence určité diskuze a kulturního dialogu. Společnost je polarizovaná, takže můžeme najít velmi otevřené mladé lidi, na druhé straně pak, a těch bude většina, velmi konzervativní.

ČÍM SI TEN ROZDÍL VYSVĚTLUJETE?

N: Naše generace byla vystavena různým vlivům, ať už šlo o islamistická nebo naopak sekulární hnutí. To společenské situaci velmi pomohlo. Současná generace je ale podle mě vystavena jen jednomu aspektu – válce, a to i válce proti Západu. My jsme naopak v 80. letech stále mluvili o mírovém procesu. A já v tomto směru přemýšlím i o svých dětech. Chci, aby věděly, že mají na výběr. Ale je to čím dál složitější, protože tu máme dva tábory a uprostřed lze je stát jen těžko.

ZMÍNILA JSTE VÁLKU. OBECNĚ PLATÍ, ŽE V DOBĚ VÁLKY JE ČLOVĚK VELMI NEJISTÝ A SNAŽÍ SE BRÁNIT SI TO SVÉ. BÝT OTEVŘENÝ PRO ŘADU LIDÍ MŮŽE BÝT V TOMTO OHLEDU VNÍMÁNO JAKO NEBEZPEČNÉ. CO SI O TOM MYSLÍTE?

N: Bohužel máte pravdu. Pro lidi je v takových chvílích důležité to, co se domnívají, že znají a co už bylo interpretováno.

VEŘEJNÝ PROSTOR NENÍ PRO ŽENY PŘÍVĚTIVÝ

KDYŽ SE PODÍVÁME NA AMMÁN JAKO HLAVNÍ MĚSTO A JEHO VEŘEJNÝ PROSTOR, JE PRO ŽENY BEZPEČNÝ?

S: Když se budeme bavit o rozvržení domů obecně, ne pouze o Ammánu jako městě, tak dojdeme k tomu, že vnitřní prostor patří v podstatě ženám, ten venkovní mužům a jejich hostům.

N: Když jste žena, je vaše přítomnost venku o samotě vždy otázkou. Musíte mít dobrý důvod k tomu, abyste byla právě na tomto místě. I když jdete vynést odpadky. Já jsem třeba jednou jela navštívit svou známou, která bydlí ve velmi chudé čtvrti, všude jsou proto odpadky. Ptala jsem se jí, jak může v tak špinavém prostředí vydržet. A ona mi řekla, že se vždy snaží iniciovat společný úklid se sousedkami. Ty na to ale odvětí, že nemají dovoleno uklízet venku cizí odpadky. Je to ale také ve vnímání žen samotných, které mají strach. Dobře je to vidět také na řízení.

NA ŘÍZENÍ?

N: Ženy často řídí auto s tím účelem, aby odvezly děti do školy, zajely na nákup a podobně. Je zajímavé, že často to, kde nakupují, je udáno tím, kam se cítí bezpečně autem jet. Takže se snadno může stát, že celý rok nevyjedou ze své čtvrti, protože se budou bát prozkoumat nové možnosti. Najdete řadu žen, které jezdí po městě víc než deset let a jsou skvělé řidičky, ale jakmile je požádáte, aby vás vzaly mimo město, odmítnou.

PROČ SE ŽENY NECÍTÍ PŘI ŘÍZENÍ MIMO SVŮJ OKRUH BEZPEČNĚ?

S: Je tu pořád faktor skrytého nebezpečí, které se někde schovává, aby na vás náhle vyskočilo.

N: A to se týká například i podoby města. Jakmile vyjedete z centrálních částí, ulice se začnou zužovat, dopravní předpisy přestávají platit. Všechny možné strachy, které máte, vás ovlivňují. A jak jsem už zmínila - pokaždé, když jste jako žena na nějakém místě, pro to musíte mít dobrý důvod. Pokud budete večer sama na Rainbow street v baru (pozn. hlavní ulice lemovaná obchody a bary v centru města), bude to vzbuzovat otázky. A to platí i v dalších situacích. Často můžete vidět muže, jak stojí u silnice a přivolává si taxi. Když tam ale bude stát žena a deset minut bude čekat na auto, bude se cítit velmi špatně. Bude vystavená pohledům a otázkám: Proč je tady? Proč je tu sama? Co tady asi dělá?

PROJEVUJE SE TO I V JINÝCH ODVĚTVÍCH?

N: Například na sociálních médiích. Máme jednu populární bloggerku, která se stala velmi kontroverzní. Dělá taková krátká hloupá videa na Snapchatu. A lidé se v první řadě neptají na to, proč dělá tak primitivní videa a mluví o tak banálních věcech, ale ptají se: Kde je její otec? Jak jí to může její bratr dovolit? To její rodině nevadí, jak se obléká? Proč ji nikdo neochrání před veřejným vystavováním se? (smích)

OBJEVUJÍ SE V JORDÁNSKU TAKÉ MUŽI, KTEŘÍ BOJUJÍ ZA PRÁVA ŽEN, NEBO JDE JEN O ŽENSKOU DOMÉNU?

S: Náš král je v podstatě jedním z největších a nejhlasitějších feministů v zemi. Zahrnovat muže do diskuze o právech žen je ale obecně velmi důležité. Snažíme se o to proto i při promítání našich filmů s diskuzí. Celkově ale máme poměrně mnoho feministů z řad spisovatelů, politiků a dalších kruhů.

JAK MUŽI NA SNAHY O ROVNÉ POSTAVENÍ ŽEN REAGUJÍ?

N: Všímáme si, že čím dál méně mužů bojuje proti rovnosti žen veřejně. Ti, kteří jsou hlasití, jsou zejména extremisté, nebo islamisté, chcete-li. Dokonce i lidé z kmenových společenství jsou pro. To se projevuje už jen tím, že do parlamentu nominují ženy – přestože na základě přidělených kvót. A lidé si začínají uvědomovat, že není výhodné držet ženy v slabé pozici. Islamisté jsou samozřejmě něco jiného. A tady bych jen ráda podotkla, že to nemá co dočinění s islámem jako takovým. Dochází zde k velké dezinterpretaci. Tito muži si totiž berou náboženství za rukojmí k ospravedlnění svých vlastních představ toho, jak mají věci být a proč by mělo být odmítnuto vše, co člověk chce změnit, přestože to dává smysl. A tyto skupiny nakonec už ani nejsou těmi, které jsou muži poslouchány, těmi ve středním věku. Ty naopak začínají často docházet k názoru, že je důležité brát ženy vážně. Jiné to je u některých mladých mužů a na ty bychom se měli zaměřit především. Aby nebyli ovlivňováni těmito ideologiemi, které jim namlouvají různé nesmyslné představy nebo legendy a vytvářejí umělé konstrukty na základě historie. A to není realistické.

Na rozhovoru se podílel také sociální antropolog Pavel Borecký a spisovatelka Petra Hůlová, kteří byli při jeho pořizování přítomni a přispívali svými dotazy. Rozhovor vznikl v rámci projektu Carte Blanche Midlle East Goethe Institutu v Praze a v Ammánu.