45 sekund solidarity Cut it out – Filmy proti cenzuře
Režiséři z 20 zemí natočili filmy proti cenzuře. Každý film o délce maximálně 45 sekund vyjadřuje solidaritu s lidmi ve všech zemích, kde je omezena svoboda projevu, a upozorňuje na nebezpečí cenzury, která ohrožuje i liberální společnosti.
Cut it out – Filmy proti cenzuře
Na podnět Goethe-Institutu natočili renomovaní režiséři z 20 zemí krátké filmy proti cenzuře. Každý film má stopáž maximálně 45 sekund. Tyto filmy jsou viditelným projevem solidarity s lidmi ve všech zemích, kde je omezena svoboda projevu. Chtějí upozornit na nebezpečí, jež ohrožuje i společnosti, které se považují za liberální.
U příležitosti mezinárodního zahájení projektu bude zveřejněno prvních 14 filmů, tyto filmy budou šířeny prostřednictvím sociálních sítí. Další filmy budou následovat v průběhu nadcházejících týdnů. Mediálním partnerem projektu se stala německo-francouzská televizní stanice ARTE.
Režiséři zapojení do projektu pocházejí z těchto zemí: Angola, Bosna a Hercegovina, Brazílie, Česká republika, Čína, Filipíny, Gruzie, Indonésie, Izrael, Maďarsko, Německo, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Thajsko, Turecko, USA, Velká Británie a Vietnam.
CUT IT OUT – FILMY PROTI CENZUŘE
Ředitel muzea je propuštěn, protože jeho přístup neodpovídá požadavkům národní historiografie. Liberální univerzita ztratí bez uvedení důvodů svou licenci. Organizace na podporu filmu je ministerstvem školství a kultury nucena ke jmenovitému uvedení lektorů, kteří doporučují podporu politicky kontroverzním filmům. Novinář se zabývá podezřením ze státní korupce a je mu za to vyhrožováno soudním procesem.
JSME NOVÍ
Potlačování politických odpůrců, odchylných názorů a opačných pozic je z klasických autokracií známé už dávno. V současnosti se však cenzura používá jako (kulturně) politický nástroj stále častěji i v takových státech, které se označují za demokratické. Dělají to sice s odkazem na nadřazené zájmy, ale nezřídka s jinými úmysly. David Kaye, zvláštní zpravodaj OSN pro otázky svobody projevu, koncem roku 2016 konstatoval: „Obzvlášť velkou starost mi dělá to, že zcela legitimní důvody pro určitá omezení – jako je například obrana národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku nebo hájení práv na ochranu osobnosti – používá mnoho vlád jako zástěrku pro to, aby mohly ostře napadat ty, kteří vyslovují nekonformní názory nebo kritizují stát a jeho představitele.“ Zdá se, že tváří v tvář velkým politickým, sociálním, technologickým a ekologickým výzvám ve světě se svoboda projevu stává v očích mnoha lidí postradatelnou hodnotou. Bylo by však mylné se domnívat, že jde o podružnou hodnotu. Svoboda projevu a umělecká svoboda jsou pro utváření budoucnosti nepostradatelné. Tvoří totiž základ procesů komunikace, bez kterých nelze současným ani budoucím výzvám čelit.
CO TU NENÍ, NEMŮŽE ZMIZET
Ještě problematičtější než jednotlivý akt cenzury jsou jeho psychologické následky. Cenzura vede k autocenzuře. To však rozhodně není jen vedlejší účinek. Teprve prostřednictvím autocenzury totiž rozvíjí akt cenzury extenzivní účinky, které jsou vlastním cílem. Avšak zatímco jednotlivý cenzorský zásah lze jako konkrétní událost prokázat a přinejmenším teoreticky také vyvrátit, autocenzuru nijak konkrétně prokázat nelze. Copak se dá slyšet nevyřčené a číst nenapsané? Nemohlo to zmizet ze světa, protože to nikdy neexistovalo. Už před téměř čtyřiceti lety uvedla spisovatelka Ingeborg Drewitz v knize Mut zur Meinung (Odvaha k názoru) toto varování: „Není to tak, že by se případy praktické cenzury, o kterých se lze v knize dočíst, daly mezitím označit za následky veřejné hysterie a že by mohly být považovány za vyřízené – a že by se tedy na tuto knihu mohlo pohlížet už jen jako na shrnutí fatálního vývoje. Je to právě naopak, protože se rozmohl zvyk být opatrný a raději nic neříkat.“
KRÁL NA LOVU
Při dotazu na fenomén cenzury poukázal jeden ze zúčastněných režisérů, Temur Butikašvili, na bajku O králi a malíři. Napsal ji kníže Sulchan-Saba Orbeliani, gruzínský spisovatel, mnich a diplomat, který žil v 18. století. Autor v bajce vypráví o králi, který kdysi zatoužil po své podobizně. Přivedli mu tedy malíře. Když se však měl malíř zhostit svého úkolu, začal si zoufat. Král byl totiž na jedno oko slepý. „Když ho namaluji se dvěma zdravýma očima,“ uvažoval malíř, „budu osočen ze lži. Když ho ale namaluji s jedním okem, vzbudí to také jeho nevoli – tak či tak jsem synem smrti!“ Zatímco si tak naříkal na svůj osud, dostal spásný nápad: Krále, který byl všude známý svou vášní pro lov, zobrazil jako lovce, jak se zbraní v ruce, s přimhouřenýma očima míří na zvěř. Toto zobrazení krále uspokojilo a malíře zachránilo před smrtí.
Bosna a Hercegovina | 2018 | Srbsky s anglickými titulky
„Cenzura je utlačování slov, činů, myšlenek, nápadů."
Jasmila Zbanic, ročník 1974. Studovala na Akademii výtvarných umění v Sarajevu. Účastnice dokumenta 2004. V roce 2006 byl na Berlinále Zlatým medvědem oceněn její první film Esmino tajemství - Grbavica, který pojednává o následcích války v její bosenské vlasti. Její druhý film Na cestě - Na putu se vyrovnává s islámským fundamentalismem.
„Žádný z našich filmů neodráží aktuální politickou atmosféru v Maďarsku.“ – Bence Fliegauf, narozený v roce 1974, nikdy nenavštěvoval žádnou filmovou školu. Ve svých filmech, ověnčených mnoha cenami, se dotýká společenských problémů a tabuizovaných témat současnosti. Jeho hraný film Just the Wind o sérii vražd, spáchaných na Romech v Maďarsku, byl na Berlinale 2012 vyznamenán Velkou cenou poroty.
„Mnoho mých prací se zabývá tématem nevyřknutelného nebo nevyslovitelného.“ – Rebecca Baron, narozená v roce 1968, se ve svých uměleckých filmových esejích vypořádává se společenskými otázkami současnosti a s konstruováním historie. Zúčastnila se výstavy documenta 12. Vyučuje na California Institute of the Arts.
„Dělám filmy, abych reflektovala to, co si myslím o situaci v Thajsku.“ – Pimpaka Towira, narozená v roce 1967, je první ženou thajského filmu, která se stala mezinárodně známou. Její první hraný film One Night Husband (2003) měl premiéru na Berlinale a následně byl uveden na mnoha dalších mezinárodních filmových festivalech. V roce 2007 natočila řadu krátkých filmů, ve kterých se režiséři a umělci vyslovují proti státní cenzuře filmů. V roce 2009 ji thajské ministerstvo kultury vyznamenalo cenou Silpathorn.
„Ona využívá podněcování nenávisti k omezování občanských práv.“ – Piotr Wysocki, narozený v roce 1976, studoval na varšavské Akademii výtvarných umění. Ve svých dokumentárních krátkých filmech, videoinstalacích, akcích a vystoupeních analyzuje Wysocki lidi, kteří jsou konfrontováni s realitou svých kulturních a sociálních rámcových podmínek, nebo tyto lidi vyzývá k jednání. Jeho krátký film Aldona byl promítán na mnoha mezinárodních festivalech dokumentárních filmů.
Narodil se v roce 1961. Natočil větší počet hraných, krátkých a dokumentárních filmů (také pro televizi), které se vyznačují směsí bystrého pozorovacího talentu a vysoce individuálního humoru. V roce 2009 byl stipendistou Berlínského uměleckého programu Německé akademické výměnné služby (DAAD).
Narodila se v Berkeley, vyrostla v Tel Avivu. Studovala sociologii a má titul MFA v oboru Media Arts Production. Její dokumentární filmy obsahují většinou sociálně kritické komponenty: 500 Dunam On the Moon, Gypsy Davy a Roshmia. Angažuje se v progresivních mediálních projektech v Tel Avivu, Jeruzalémě a New Yorku. O svých nejdůležitějších filmařských kvalitách řekla: „Hlad po komplexnosti, sklon k zuřivosti, hluboká náklonnost k pravdě.“
Brazílie | 2018 | portugalsky s anglickými titulky
Narodila se v roce 1959. Studovala umění. Je spoluzakladatelkou produkční firmy Casa de Cinema de Porto Alegre. Od roku 1984 pracuje jako scenáristka a režisérka ve filmové a televizní branži. Za svou všestrannou práci byla vícekrát oceněna na mezinárodních filmových festivalech. K jejím nejdůležitějším filmům patří Barbosa (1988), Ventre Livre (Liberation, 1994) a Antes que o mundo acabe (Before the world ends, 2009).
Narodil se v roce 1967. Studoval grafický design a vizuální komunikaci na Univerzitě Čching-chua (Tsinghua). Od roku 2008 je docentem na Filmové škole Li Xianting. Jeho dokumentární a krátké filmy, kterými chce oslovovat široké publikum, pojednávají o aktuálních společenských a politických tématech. Snímek A Filmless Festival (Bezfilmový festival) z roku 2015 dokumentuje násilné policejní zrušení 11. ročníku Pekingského festivalu nezávislých filmů.
Narodila se v roce 1960. Studovala umění a režii v USA. Od roku 1992 pracuje jako režisérka dokumentárních filmů a producentka. V roce 2001 získala hlavní cenu Lipského filmového festivalu za film Asurot (angl. Detained). Ve svých dokumentárních filmech tematizuje nejrůznějším způsobem současnost i historii izraelského státu a izraelsko-palestinského konfliktu: „Jsem politický člověk a politická režisérka. Bez tohoto vnímání se nedokážu ani dívat z okna.“
Německo/ Turecko | 2018 | turecky s anglickými titulky
Narodila se v roce 1960. Studovala publicistiku a divadelní vědu. Od roku 1989 natočila řadu dokumentárních filmů s mezikulturní problematikou, například o německých policistech nebo fotbalistkách z prostředí migrantů. Její filmy byly často prezentovány na festivalu Berlinale. O kulturní identitě říká: „Dělají ze mě Turkyni.“
Narodil se v roce 1979. Je antropolog a filmař. Pracuje v Číně a v USA. Jeho filmy jsou součástí sbírky Muzeí moderního umění v New Yorku a San Francisku. Byly promítány na Whitney bienále, na Šanghajském bienále, v Guggenheimově muzeu a na mnoha mezinárodních filmových festivalech. Je spoluzakladatelem řady Cinema on Edge, která prezentuje nezávislé čínské filmy. V roce 2017 řekl: „Mnoho mých filmů vzniklo jako reakce na nějaké místo.“
Francie / Česko | 2018 | francouzsky s anglickými titulky
Narodil se v roce 1967. Studoval filmovou režii na pražské FAMU. Jeho hrané a dokumentární filmy byly prezentovány na nejvýznamnějších mezinárodních festivalech a získaly řadu ocenění. Film Nikdy nejsme sami (2016) o často bolestném vypořádávání se s realitou získal na Berlinale cenu diváků: „Chtěl jsem ukázat svět, ve kterém je svoboda lidí velmi relativní.“
Narodil se v roce 1956. Od roku 1989 točí často experimentální dokumentární filmy v tradici cinéma vérité. Kriticky se vypořádává s politikou své země. Mnohokrát se účastnil různých filmových festivalů, například festivalu v Cannes, a získal různá mezinárodní ocenění. Je spoluzakladatelem izraelské organizace na ochranu lidských práv Breaking the Silence. O své práci říká: „Mnozí rádi vnímají sami sebe jako tichou mušku na stěně. Já vnímám sám sebe spíš jako mouchu v polévce – vždy se naplno zasazuji o věc.“
Narodila se v roce 1973. Pracuje jako režisérka a videoumělkyně. Ve své tvorbě se zaměřuje především na traumatické dějiny Vietnamu, které pojímá v celé jejich komplexnosti. Její nejznámější dokumentární film Love Man Love Woman (2007) tematizuje situaci homosexuálních mužů v její zemi. V roce 2000 založila HanoiDocLab, výukové zařízení pro tvůrce dokumentárních filmů. V roce 2015 byla stipendistkou Berlínského uměleckého programu Německé akademické výměnné služby (DAAD). O svých rešerších říká: „Pro nezávislou filmařku to ve Vietnamu není snadné, jen obtížně lze získat přístup k historickým archivům.“
Narodil se v roce 1954. V letech 1970 až 1974 studoval malířství. Od roku 1982 se účastnil mnoha individuálních i skupinových výstav. Zabývá se kresbou, malbou, instalacemi a v poslední době stále více také videopracemi. Hlavním tématem jeho prací je vzpomínání: „Dokud se nevypořádáme s hrůzami stalinismu, nebudeme svobodní.“
Narodil se v roce 1985. Je režisérem a aktivistou. V roce 2017 byl účastníkem iniciativy Berlinale Talents. Snaží se o prezentaci LGTB komunity ve filmu, zabývá se například tématy jako manželství homosexuálů (New Marriage), transsexualita (Be A Woman) a feminismus (The VaChina Monologues). Organizuje Beijing Queer Film Festival. Když v roce 2014 zmizel jeho dokumentární film Mama Rainbow z čínských streamovacích služeb, rozhodl se bojovat proti státnímu cenzorovi soudní cestou: „Doufáme, že dosáhneme toho, aby se o cenzuře filmů začalo kriticky mluvit na veřejnosti.“
Narodil se v roce 1948. Studoval malířství a filmovou režii. Od 80. let pracuje jako filmový animátor. Minimalistickým, groteskně zkreslujícím stylem uchopuje společenské problémy. Za své krátké i dlouhé trikové filmy sklízí nejen pochvaly a ocenění, ale zároveň i zuřivé odmítání: „Nedávno někdo označil jeden můj film za brilantní a někdo jiný naopak za odpad – to je přece skvělé!“
Didi Danquart: Narodil se v roce 1955. Studoval psychologii a sociologii. Jeho trilogie Deutsche Conditio Humana I-III se fiktivně vypořádává s různými fasetami německé minulosti a tvoří společně s více než 20 dokumentárními filmy jádro jeho díla. Bastian Klügel: Narodil se v roce 1986. Od roku 2015 je nezávislým producentem, režisérem a autorem. Založil společnost filmfaust filmproduktion, Klügel & Reichel GbR.
