Film
Sociálně kritické filmy z NDR

Kritika politického systému byla v NDR tabu. Problémy jako nedostatek bytů, nezaměstnanost, kriminalita nebo prozápadní kultura mládeže v socialistickém státě z oficiálního hlediska neexistovaly. Všechny skutečné sociální otázky, které systém považoval za problematické, byly tabu. Právě tato témata se však mnozí tvůrci DEFA snažili ve svých hraných a dokumentárních filmech zpracovávat, i když museli počítat s následky. Takové filmy si často jen obtížně hledaly cestu do oficiálních kin nebo byly vyloučeny z vývozu.

Od: Goethe-Institut

Dnes jsou tyto snímky důležitými dobovými dokumenty, které nám umožňují nahlédnout do života v zaniklé NDR. Přinášíme vám přehled sociálně kritických filmů z produkce DEFA.

ŠEPTÁNÍ & VÝKŘIKY (FLÜSTERN & SCHREIEN)

NDR, 1988, režie: Dieter Schumann, 120 minut

Dokumentární film Šeptání & výkřiky je svědectvím o východoněmecké hudební scéně konce 80. let. Je zde zdokumentována rocková scéna NDR a hudební přístup celé jedné generace k jejímu životu. 

V rozhovorech se vyjadřují nejen známé rockové kapely jako "Silly", ale i kapely undergroundové, jejich fanoušci a diváci na koncertech. Ti všichni mluví o tom, jakou roli hraje hudba v jejich životě. Co pro ně rock znamená a jak vyjadřuje jejich životní postoje? Diskutuje se také o konfliktech s rodiči a o politickém klimatu v Německé demokratické republice.

Šeptání & výkřiky ukazuje hudbu jako prostředek protestu subkultury, která vyjadřuje svou vzpouru proti politickému systému. Cestou k této revoltě se vynořují živoucí obrazy módy, mládí a kontrakultur v prostředí východního rocku, a to prostřednictvím kapel, jako byly Feeling B., Sandow nebo Chicorée. Úspěch filmu hovoří sám za sebe: když jej východoněmecká DEFA rok před pádem Berlínské zdi uvedla v NDR do kin, byly sice reakce oficiálních míst velice zdrženlivé, ovšem návštěvnost dosahovala statisícových čísel… 

NAŠE DĚTI (UNSERE KINDER)

NDR, 1989, režie: Roland Steiner, 88 minut

Z oficiálního hlediska Německé demokratické republiky (NDR) patřili mladí lidé, kteří se sdružovali v subkulturách, k tzv. okrajovým skupinám. Podle vládoucího politického názoru neměly a nesměly existovat. Podobně jako mladí lidé v západním Německu se však mnoho mladých lidí na východě orientovalo na „alternativní“ hudební kulturu, bouřilo se proti konvencím nebo revoltovali proti státním omezením.
 
Jsou to skinheadi, pankáči, gotici nebo neonacisté, kdo se v tomto dokumentu – v NDR poprvé – vyjadřuje před mikrofonem filmového štábu. Z rozhovorů vysvítá, že mladí lidé, kteří zůstali se svými problémy v socialistické společnosti osamoceni, hledali vlastní cesty a nové ideály.

Režisér Roland Steiner pracoval na tomto filmu čtyři roky a byl jedním z prvních filmařů, kterým se do těchto subulturních kruhů podařilo poniknout a získat důvěru respondentů. Ve snímku Naše děti se snaží zjistit, kde mohou být příčiny vzrůstajícího extremismu v kultuře východoněmecké mládeže. Proč uvnitř socialistické společnosti posiluje neonacistická scéna? Snímek zachycuje názory a teze i dvou velevýznamných spisovatelů, Stefana Heyma a Christy Wolf. Idealismus Christy Wolf (1922-2011), autorky legendární knihy Rozdělené nebe (Der geteilte Himmel, 1963) je navíc v dokumentu konfrontován v rozhovoru se dvěma mladými pravicovými radikály.

Snímek Naše děti se zabývá tématem, do té doby tabuizovaný. Byl uveden jen několik dní před pádem Berlínské zdi; po své premiéře 1. listopadu 1989 byl film na festivalu Leipziger Dokumentar- und Kurzfilmwoche nejen bouřlivě diskutován, ale také oceněn hlavní cenou.

OSTROV LABUTÍ (INSEL DER SCHWÄNE)

NDR, 1982, Herrmann Zschoche, 88 minut

Stefan, mladý kluk na pokraji puberty, se s rodiči odstěhoval ze snové idyly vesnice do Východního Berlína, přesněji řečeno na nové sídliště Berlin-Marzahn. Zatímco jeho otec začne pracovat jako stavební dělník, Stefan se musí začlenit do nového sociálního prostředí. Brzy zjistí, že každodenní život a společenské vztahy v Marzahnu jsou zcela odlišné od toho, na co je zvyklý. Vztahy mezi mladými lidmi jsou drsné, neodpovídají obrázkům ze socialistických čítanek, a každodenní školní život se vyznačuje chladnou rutinou.

Ostrov labutí je upřímný a sociálně kritický film, který se staví za obavy mladých lidí, jimž nejen v bývalé NDR hrozí duševní zadušení. Po premiéře byl film v tiskové kampani iniciované vedením SED (tedy vládnoucí Sozialistische Einheitspartei Deutschlands, Sjednocená socialistická strana Německa) ostře odsouzen jako "útok na bytovou politiku strany". Autor snímku, režisér Ulrich Plenzdorf, byl obviněn ze "zkresleného pohledu na naši realitu". Z tohoto důvodu se závěrečná sekvence stala obětí pozdější cenzury. Do původní podoby byl snímek rekonstruován v roce 1990, tedy po pádu režimu.

JÍZDNÍ KOLO (DAS FAHRRAD)

NDR, 1982, režie: Evelyn Schmidt, 89 minut
Znovuobjevený film o hledání sebeurčení ženy, který dodnes neztratil na aktuálnosti: Evelyn Schmidtová, jedna z mála žen mezi tvůrci filmů DEFA, dokázala vytvořit dojemný portrét svobodné matky, která se dostává do konfliktu se zákonem a nakonec je konfrontována s nepochopením svého partnera. 

Jako nekvalifikovaná dělnice, která zůstala sama s dítětem, vychází Susanne finančně spíše špatně než dobře. Její nespokojenost ještě vzroste, když potká úspěšného inženýra Thomase. Vzdá se práce, dostane se do finančních potíží a nahlásí krádež kola, aby získala peníze z pojistky. Když je podvod odhalen, hrozí jí soudní řízení. Thomas, který o incidentu nic neví, stojí při Susanne. Když se mu však přizná ke svému činu a blížícímu se soudu, setká se s nepochopením. Jeho reakce se Susanne dotkne. Když už není schopna vztah snášet, je odhodlána změnit svůj život – za každou cenu.

Film, který zobrazuje osamělou matku kriminálnici, byl v NDR přijat velmi kriticky. Kritici jej strhali coby špatný, ideově pochybný film. Byly zakázány jeho mezinárodní projekce, s jedinou výjimkou: po třech letech směl být nabídnut do západoněmeckých kin. 2. července 1985 bylo Jízdní kolo poprvé uvedeno v západoněmecké televizi v rámci cyklu Filme von Frauen na ZDF. Setkal se z nadšením, zejména v tamních feministických kruzích. Pozitivní západoněmecká kritika vedla k přehodnocení filmu i v NDR. Na V. kongresu filmových a televizních tvůrců NDR v roce 1988 byl film již označen za "jedno z nejdůslednějších děl nové generace". Díky vzácnému ženskému pohledu na realitu života žen v NDR je snímek Jízdní kolo dnes vzácným (filmovým) historickým dokumentem. 

COMING OUT

NDR, 1988/89, režie: Heiner Carow, 112 minut

Východní Berlín, konec 80. let: Philipp, mladý učitel, naváže milostný vztah se svou kolegyní Tanjou. Své skutečné sexuální sklony dlouhá léta skrýval, dokud si při opětovném setkání se svým bývalým homosexuálním přítelem Jacobem neuvědomí svou potlačovanou touhu. Násleně potká Philipp v gay baru Matthiase a zamiluje se do něj. Od té doby vede učitel dvojí život: Tanja se o Matthiasovi nesmí dozvědět a on svůj vztah s Tanjou před Matthiasem tají. To netrvá dlouho.

Premiéra filmu 9. listopadu 1989 se ve Východním Berlíně setkala s tak živým zájmem, že se ten večer musely konat dvě projekce. Coming Out by byl senzací, kdyby ho nezastínila jiná událost: diváci se na premiéře dozvěděli, že byly otevřeny hraniční přechody na Západ – byl to začátek konce NDR. Více si o filmu Coming Out můžete přečíst zde.