Walter Womacka
Malíř, kterého měla na očích celá NDR

Obří mozaika v centru východního Berlína, umělecké zakázky pro ministerstva i obraz, jehož reprodukce se počítají na miliony kusů. Malíř Walter Womacka, severočeský rodák, který se stal uměleckým oblíbencem východoněmeckého komunistického předáka Waltera Ulbrichta, spoluutvářel podobu bývalé Německé demokratické republiky

Od: Matěj Forejt

Stýkání a potýkání

Životní příběh Waltera Womacky započal 22. prosince 1925 v Horním Jiřetíně (německy Obergeorgenthal) nedaleko Mostu v severních Čechách. Už samotné příjmení, které si navíc rodina do roku 1945 psala s českým „č“, je zrcadlem dějin soužití dvou etnik a dvou jazyků v pohraničních oblastech Čech, jež se v důsledku rostoucího českého i německého nacionalismu čím dál tím více komplikovalo právě v době Womackova narození. A i když byl za časů socialistické NDR významným členem vládnoucí strany SED, která se snažila ve východním Německu vzpomínání českých Němců na starou vlast potírat, sám Womacka ve svých pamětech nazvaných Farbe bekennen (Přiznat barvu) trefně popisuje některé z okolností, které i dnešní historikové považují za zásadní pro vyostření vztahů mezi obyvateli české a německé národnosti v pohraničí.

Mezi tyto okolnosti patřily i dopady hospodářské krize, které pohraničí postihovaly ještě silněji než vnitrozemí, a nezaměstnanost. Ty se týkaly i rodiny Womackových, která se kvůli práci Walterova otce musela stěhovat z Horního Jiřetína do Mostu a poté do nedalekých Rudolic (německy Rudelsdorf), jež jsou dnes součástí města Most. Život v Rudolicích popisoval Walter Womacka takto: „Naší rodině se dařilo špatně, stejně jako většině lidí, kteří tam žili. Byli jsme chudí a neměli jsme žádnou vyhlídku na ekonomický vzestup. Byt v Rudolicích byl těsný, sestával z jedné místnosti, v níž jsme spali, a kuchyně, kde se odehrával rodinný život. Toalety se nacházely na dvoře. Na sedátku tam byla v zimě jinovatka, v létě kolem člověka poletovaly mouchy.“

I Womacka vzpomínal na postupnou inklinaci českých Němců k Říši. Zpětně se ji však snažil oddělit od politické ideologie, jejíž zavržení bylo jedním z důležitých ideologických pilířů NDR, jíž v dospělosti politicky zasvětil svou tvorbu: „Cítili jsme se tehdy blíže Německé říši než Československé republice. Německo však v našich očích nebyla politická instituce národních socialistů, nýbrž hospodářsky vzkvétající vlast.“ Womacka také svým způsobem zpětně záviděl Willi Sittemu, dalšímu z politicky exponovaných malířů NDR, který pocházel z Chrastavy. Sitteho otec byl sociální demokrat a později komunista, takže politická situace v jeho rodině byla z Womackova pohledu oproti jeho původu v politicky neangažované vrstvě lepší.

Cesty k socialistickému umění

Ačkoli dráhu profesionálního malíře Walter Womacka nastoupil až v Německu, jeho tvůrčí kořeny sahají také do jeho staré vlasti v českém pohraničí. Od roku 1940 navštěvoval keramickou školu v Teplicích, na které o čtyři desetiletí dříve svou uměleckou dráhu začínal také mostecký rodák a významný představitel německé moderny Wenzel Hablik. Po službě v německé armádě v závěru 2. světové války pak Womacka postupně studoval na uměleckých školách v Braunschweigu, Výmaru a Drážďanech.

V roce 1953 Walter Womacka nastoupil na Kunsthochschule Berlin-Weißensee, kde působil nejprve jako asistent, od roku 1963 pak jako vedoucí oddělení malby. Posléze na téže škole obdržel profesuru a v roce 1968 se stal jejím rektorem. V této pozici pak setrval až do roku 1988. Mezi Womackovými studenty bychom v 50. letech našli také jméno pozdější západoněmecké malířské superstar Georga Baselitze, jenž byl však ze školy vyloučen.

Umělec oddaný režimu

Zatímco Baselitze jeho neochota podřídit se východoněmecké politické i umělecké doktríně dovedla k přesídlení do západní části Berlína, Walter Womacka platí dodnes za umělce, který požadavkům východoněmeckého státu a vládnoucí Jednotné socialistické strany Německa (SED) dokázal vyhovět vrchovatou měrou. Jedna z neblahých příležitostí, kdy mohl projevit svou loajalitu východoněmeckému režimu, se naskytla v roce 1968, kdy již 27. srpna svým článkem Meine volle Zustimmung (Můj plný souhlas) v novinách Neues Deutschland přitakal okupaci Československa.

Právě v této době byl jeho studentem na škole ve Weißensee také další z vyhnaných českých Němců – Hans Ticha. I s jeho studiem to přitom bylo z politických důvodů nahnuté, když v rámci školního zadání vytvořil údajně znevažující vyobrazení V. I. Lenina, které pobouřilo východoněmecké politické činovníky. Na rozdíl od studentů, kteří se Womackovi znelíbili právě svými postoji vůči potlačení pražského jara, však nakonec Ticha ze školy vyhozen nebyl. Sám se domníval, že to bylo proto, že Womacka svou silnou mocenskou pozici na škole nechtěl nechat oslabit tím, že by přistoupil na politické požadavky přicházející z prostředí mimo školu a že by Tichu společně s dalšími spolužáky na jejich základě vyloučil.

Womackova politická pozice byla mimořádně silná – a to nejen na vysoké škole v Berlíně-Weißensee. Umělec zastával (podobně jako další důležití představitelé oficiální umělecké scény) také významné funkce, především patřil mezi vrcholné představitele Svazu výtvarných umělců NDR. Nezanedbatelnou roli hrála ale také skutečnost, že si jeho umění osobně oblíbil Walter Ulbricht, v letech 1950–1971 první sekretář Ústředního výboru SED a v letech 1960–1973 předseda Státní rady, jež coby kolektivní orgán nahradila v NDR zrušený úřad prezidenta.

Womackův východní Berlín

Bylo to právě za úřadování Waltera Ulbrichta, kdy se po opuštění doktríny socialistického realismu začal východní Berlín proměňovat do podoby modernistického města budoucnosti – a Walter Womacka se měl zásadním způsobem zapsat do podoby jeho urbanistického středobodu: náměstí Alexanderplatz. Už na počátku 60. let byla na tomto náměstí směrem ke Karl-Marx-Allee vybudována první výšková stavba, Haus des Lehrers (Dům učitele). Ten měl coby spolkový učitelský dům nahradit svého zničeného předchůdce, který stával nedaleko. Celé třetí a čtvrté patro, v nichž se nacházela pedagogická knihovna, zakrývá po obvodu mozaikový pás Waltera Womacky, nazvaný Unser Leben (Náš život). Ten je dlouhý 125 metrů, na výšku měří 7 metrů a tvoří ho více jak 800 tisíc barevných dílků mozaiky.

Přímo naproti, na nově definovaném nároží náměstí s Hans-Beimler-Straße (dnes Otto-Braun-Straße), vznikla na přelomu 60. a 70. let další výšková budova, Haus des Reisens (Dům cestování). Byla určena pro ředitelství státní cestovní kanceláře a centrálu letecké společnosti Interflug. Technicistně vyhlížející architekturu domu s předsazenou hliníkovou konstrukcí doplnil v úrovni prvního patra Womackův reliéf Der Mensch überwindet Zeit und Raum (Člověk překonává čas a prostor). Výtvarným výrazem reliéf nevybočuje z Womackova stylu zakořeněného v socialistickém realismu, technologicky se však od předchozí realizaci pro Alexanderplatz výrazně odlišuje. Oproti tradicionalistky pojaté, pestrobarevné mozaice pro Haus des Lehrers jde tentokrát o monochromní měděný reliéf, který konvenuje progresivnímu pojetí domu s prvky brutalismu.

Ve stejné době, kdy se stavěl Haus des Reisens, Womacka svůj pomyslný trojúhelník děl na náměstí Alexanderplatz uzavřel – pro jeho samotný střed navrhl tzv. Brunnen der Völkerfreundschaft, tedy Fontánu přátelství národů. Všechny tři realizace dodnes spoluutvářejí výraz jednoho z nejdůležitějších veřejných prostranství německého hlavního města a postupně získaly také památkovou ochranu.

Tvář hlavního města NDR ovlivňoval Walter Womacka také prací na dalších státních zakázkách: Pro novostavbu sídla Státní rady (dnes European School of Management and Technology) vytvořil rozměrnou vitráž Darstellungen aus der Geschichte der deutschen Arbeiterbewegung (Vyobrazení z dějin německého dělnického hnutí). V 60. letech se podílel také na výzdobě novostaveb ministerstva zahraničí (postaveno na místě náměstí Schinkelplatz a Stavební akademie) i nedalekého ministerstva stavebnictví v Breite Straße. První z budov byla zbořena už v 90. letech a zasvé tehdy vzaly i rozměrné Womackovy interiérové nástěnné malby, které se oproti některým jiným autorovým zakázkovým pracím pro architekturu vyznačovaly lehčím, modernistickým výrazem, aniž by však ve figurativních částech zapřely jeho typický rukopis. O to větší je jich z dnešního pohledu škoda. Patnáctimetrový obraz Der Mensch, das Maß aller Dinge (Člověk, měřítko všech věcí), sestávající z 360 emailovou barvou malovaných měděných desek a vytvořený pro vnější fasádu stavebního ministerstva, měl o něco větší štěstí. Při nedávných demolicích souvisejících s realizací nové urbanistické koncepce pro Breite Straße byl demontován a dnes je k vidění opodál na fasádě obytného domu na nábřeží Friedrichsgracht. Womackovo dílo nemohlo chybět pochopitelně ani v emblematické stavbě východního Berlína – Paláci republiky ze 70. let, pro který vytvořil olejomalbu s názvem Wenn Kommunisten träumen (Když komunisté sní). I tato budova byla na počátku tisíciletí zbořena a na jejím místě dnes stojí replika Městského zámku, Womackova malba se nachází ve sbírkách Německého historického muzea.

Z Eisenhüttenstadtu až na pláž

Každodenní tvář NDR Walter Womacka neovlivnil jen svými malbami, mozaikami a vitrážemi pro sídla státních institucí a veřejný prostor v Berlíně, ale i jinde – v Eisenhüttenstadtu, v lázních Bad Elster nebo v Magdeburgu. K tomu, jak vypadalo východní Německo, přispěl také svou volnou malířskou tvorbou, konkrétně jedním ze svých obrazů.

Womackův nejslavnější obraz se jmenuje Am Strand (Na pláži) a autor jej poprvé vystavil na přelomu let 1962 a 1963 na tradiční drážďanské Německé výstavě umění (Deutsche Kunstausstellung), jež v několikaletých intervalech za velkého diváckého zájmu představovala vždy nejnovější východoněmeckou uměleckou tvorbu, nebo přesněji její režimem uznávanou část. Jen pár měsíců po skončení výstavy, v červnu roku 1963, pak obraz dostal od stranického politbyra darem ke svým 70. narozeninám Walter Ulbricht, který ho coby trvalou zápůjčku odeslal zpět do Drážďan do Galerie nových mistrů. Současně se začal obraz také masivně reprodukovat. Am Strand vyšel na titulní straně časopisu Neue Berliner Illustrierte, tiskly se pohlednice a plakáty, obraz se ocitl i na poštovní známce. V celé řadě východoněmeckých domácností nebo škol visely jeho kartonové reprodukce, jež se prodávaly také do zahraničí – do USA, Velké Británie nebo Belgie.

Odkaz nejviditelnějšího umělce NDR

V době, kdy byly náměty oficiální umělecké tvorby (tu Womackovu nevyjímaje) plné dělníků, kosmonautů a holubic míru, dokázal obraz jednoho z nejprominentnějších umělců NDR zaujmout svou poklidnou civilností. Je přitom pozoruhodné, že paralelně s Womackovými prvními studiemi k obrazu namaloval v roce 1960 velmi podobně vyznívající obraz s názvem Lesende am Strand (Čtenářka na pláži) také tehdy ještě v NDR žijící mladý Gerhard Richter. Podle Waltera Womacky měl jeho obraz, pro který mu modelem seděli dcera Uta a bratr Rüdiger, promlouvat k publiku vyobrazením lidí, kteří jen nepracují, ale umějí se i zasnít. Sám v této souvislosti napsal: „Byla to doba vzestupu. Hranice byla uzavřená a NDR v bezpečí před přímým vměšováním ze strany západních sousedů. Chráněna zdí se nyní mohla země rozvíjet podle svých vlastních pravidel.“[4]

Z názorů Waltera Womacky, jak je prezentoval ještě po roce 2000, je zřejmé, že s politickým vývojem po roce 1990 – podobně jako další přesvědčený komunista a severočeský krajan, už zmíněný malíř Willi Sitte – se neztotožnil. Berlínskou zeď, o jejíž stavbě rozhodl jeho nejvlivnější ctitel Walter Ulbricht, Womacka zpětně hodnotil jako „ošklivou, ale nezbytnou“. A tvrdil, že „svým způsobem se postarala o to, aby byl mír“. Ve své tvorbě po roce 1990 unikal do světa surrealistických vizí, kterým se ve volné tvorbě věnoval už v předchozích desetiletích.

Podobně jako Womackovy politické názory může ještě dnes budit kontroverze i rozsáhlé dílo, které zanechal po smrti v roce 2010. Najdeme v něm veskrze politické náměty plné přímých odkazů k oficiální propagandě NDR, ale také scény nabité lidskými emocemi a zájem o prchavou atmosféru pomíjivých okamžiků. Stejně tak jsou tato díla svým výtvarným výrazem někdy příliš strnule zakořeněná v tradici socialistického realismu, jindy ale Womacka tuto tradici opustil, aby dal prostor stylové volnosti nebo se obrátil k modernistickým předobrazům. Bezesporu je to ale Walter Womacka, rodák ze severočeského Horního Jiřetína, koho lze označit za „nejviditelnějšího“ z východoněmeckých umělců a kdo významnou měrou spoluutvářel to, jakou tvář měla NDR a s jakou vizualitou si ji dodnes spojujeme.

Uvedené citáty Waltera Womacky pocházejí z jeho knihy Farbe bekennen: Erinnerungen eines Malers (Přiznat barvu: Vzpomínky jednoho malíře).