Berlinale | Udílení cen
Oslava klasického filmového vyprávění

Jubilejní ročník Berlinale se sice konal za obtížných podmínek, ale intendantka Tricia Tuttle svůj úkol i tak zvládla skvěle. Místo debat o válce mezi Izraelem a Gazou se tentokrát do popředí dostaly filmy. Zlatého medvěda získalo norské drama o dospívání.
 

Od: Philipp Bühler

Na začátku letošního 75. ročníku Berlinale se veškerá pozornost soustředila na Tricii Tuttle, novou intendantku, respektive ředitelku festivalu. Rozhodnutí mezinárodní poroty, která byla do značné míry překvapivá, se nakonec mohla stát tím nejdůležitějším impulsem pro kýženou změnu orientace festivalu. Nebo je nemožné myslet na jedno bez druhého?

Nečekané ocenění

Každopádně Zlatý medvěd pro film Drømmer (Sny) byl velkým překvapení a hlavní cena za nejlepší film nečekaně putovala do Norska. Předseda poroty Todd Haynes označil toto drama Daga Johana Haugeruda o školačce, která se zamiluje do svého učitele a píše o tom, za precizní „meditaci o lásce“. Někdo by to mohl interpretovat tak, že na nejpolitičtějším z áčkových filmových festivalů jde o ústup do soukromí, ale také o jasný důraz dobře natočenou artovou kinematografii, v tomto případě téměř výhradně s účastí žen. Dát tomuto vyloženě upovídanému filmu cenu za scénář by možná bylo vhodnější. Tu však získal Rumun Radu Jude za svou satirickou morální studii Kontinental '75. Stejně jako v předchozích ročnících byla hojně zastoupena globální kinematografie, a to například čínským snímkem Living the Land (Žít s půdou, Huo Meng, nejlepší režie) a brazilskou dystopií The Blue Trail (Modrá stezka, Gabriel Mascaro, Velká cena poroty). Všechny ceny jsou stejně zasloužené jako ocenění herečky Rose Byrne (nejlepší hlavní role) ve filmu Mary Bronsteinové If I Had Legs I‘d Kick You (Kdybych měla nohy, nakopala bych tě) a herce Andrewa Scotta (nejlepší vedlejší role) za film Richarda Linklatera Blue Moon (Modrý měsíc), který dal příležitost zazářit i americké kinematografii.

Úvodní film Toma Tykwera - stagnace v chaosu?

Festival byl celkově natolik vyrovnaný, že jsme skoro zapomněli na jeho rozpačitý začátek. Tím byl přetížený zahajovací film Toma Tykwera Das Licht (Světlo), zahleděný do sebe podobně jako celý festival: povrchně zpolitizovaná vzdělaná střední třída hledající smysl čehokoliv, neustále deštivý Berlín, entropická stagnace v chaosu. Je možné dělat vše, dokonce i muzikály, ale doopravdy nefunguje nic. Tykwer například ve filmu zobrazil Postupimské náměstí jako živé a funkční centrum, což je v kontrastu s realitou. Zdejší investiční ruiny nejsou hezké ani v nečekaně napadaném sněhu. Některé věci nezmění ani Tricia Tuttle.

První soutěžní filmy tento dojem potvrdily. To, že je obtížné propojit politickou relevanci se silnými obrazy a hodnověrnými postavami, bylo dobře vidět na psychosexuálním experimentu Michela Franca Dreams (Sny) s hollywoodskou hvězdou Jessicou Chastain. A přitom je téma filmu - mocenská, z ekonomických závislostí vyplývající nerovnováha mezi USA a sousedním Mexikem - aktuálnější než kdy jindy.

Tyto skutečnosti posílily soutěžní filmy. Americký režisér Richard Linklater je na Berlinale spolehlivým hostem, a to nejen díky filmu Boyhood (Chlapectví, Stříbrný medvěd 2014). Blue Moon (Modrý měsíc), jeho pocta muzikálovému libretistovi Lorenzu Hartovi, který zemřel v roce 1943, je ódou na zoufalou lásku k umění v cynickém byznysu. I německá kinematografie dostala svůj paprsek naděje - a nový talent - s filmem Frédérica Hambaleka Was Marielle weiß (Co ví Marielle). Skutečně nový akcent festivalu však zařídila Tricia Tuttle nečekanými výlety do žánrové kinematografie. Například krvavou poctou eurošpionážnímu žánru 60. let Reflet dans un diamant mort (Odraz v mrtvém diamantu) Hélène Cattet a Bruna Forzaniho, feministickým hororem Mary Bronsteinové o mateřství If I Had Legs I‘d Kick You (Kdybych měla nohy, nakopala bych tě) a hororovou pohádka Lucile Hadžihalilović La Tour de Glace (Ledová věž) na motivy Sněhové královny Hanse Christiana Andersena - uvedení tohoto snímku by bylo myslitelné nanejvýš za předchozího vedení Mariette Rissenbeek a Carla Chatriana.

Předvídatelné debaty, ale žádný skandál

Očekávatelné debaty kolem blízkovýchodního konfliktu a antisemitských kontroverzí, které zastínily Berlinale 2024, se tentokrát vyřešily lépe. Dopředu se vědělo, že herečka Tilda Swinton, která obdržela Čestného medvěda za celoživotní dílo, sympatizuje s protiizraelským hnutím BDS (Bojkot, divestice a sankce). Íránský herec festival bojkotoval a přečetl dopis s hesly směřujícími ke zničení Izraele; úřady ho již vyšetřují. S odvahou a diplomatickým umem se intendantce Tuttle podařilo vzít této debatě vítr z plachet ještě před tím, než pořádně začala a nechat promlouvat filmy. Součástí tohoto plánu bylo uvedení dvou dokumentů o neúnosné situaci izraelských rukojmích držených Hamásem a jejich příbuzných nebo snímek A Letter to David (Dopis Davidovi) Toma Shovala a Holding Liat (Podržet Liat) Brandona Kramera. Druhý jmenovaný dokonce získal cenu za dokumentární film. Jedním z nejdojemnějších momentů festivalu byla návštěva propuštěné rukojmí Liat Beinin Atzili a její rodiny. Další dva dokumenty, Das Deutsche Volk (Německý lid) Marcina Wierzchowského a Die Möllner Briefe (Möllnské dopisy) Martiny Priessnerové zachytily v silných obrazech smutnou kontinuitu rasistického násilí. V jiném ročníku by Timestamp, jediný válečný dokumentární film v soutěži, možná Zlatého medvěda získal: Tiché pozorování každodenního života ukrajinských školáků ve válce, které natočila Kateryna Gornostai, bylo velmi aktuální. Porota však při svém rozhodování kladla důraz na jiné aspekty, než na aktuálnost či na těžká politická témata: ta tentokrát v popředí zájmu nebyla.

Glamour soutěž s Cannes a Benátkami

Berlinale 2025 bylo v jednom z nejtěžších let své historie oslavou klasického filmového vyprávění. Proti aktivistickému čtení kinematografie postavilo hlubší pochopení lidských tužeb po míru a svobodě. Tricii Tuttle se však podařilo víc než en přivést skomírající festival do klidnějších vod. Její ne velkolepá, ale přitažlivá soutěž zabodovala novými formami a prostorem pro snění. Důkazem toho je Zlatý medvěd pro film Drømmer, stejně jako Stříbrný medvěd pro snímek La Tour de Glace s jeho temnou sněhovou magií. Ženy před i za kamerou byly navíc přítomny více než kdy jindy. Problémem je nicméně skutečnost, že více pozornosti, než soutěžní filmy získala komerční sekce Berlinale Special. Právě díky ní jste mohli vidět sci-fi thriller Bong Joon Hoa Mickey 17 nebo životopisný film Jamese Mangolda o Bobu Dylanovi A Complete Unknown (Úplně neznámý), právě v této sekci se představily opravdu velké hvězdy jako Robert Pattinson a Timothée Chalamet. V neustálém souboji s okázalejšími festivaly v Cannes a Benátkách nicméně dokázala intendantka Tuttle a její porota Berlinale zatraktivnit a celkově zvládli obrovský úkol. Jejich poselství: Do Berlína se vyplatí znovu přijet!