Future Perfect
Kultura místo folkloru

Protože čínská střední třída hledá odpočinek, dostávají se také odlehlé regiony do hledáčku komerčního vývoje. Avšak architekti jako standardarchitecture ukazují alternativy: V jejich stavbách se snoubí lokální tradice se zpřístupněním pro turisty.
 

Tematické parky pro turisty?

Když bylo v roce 2006 otevřeno letiště Ňigthri vzdálené přibližně 250 km východně od Lhasy, začala pro turismus v údolí řeky Jarlung v autonomní oblasti Tibet nová éra. Z centrální čínské metropole Čcheng-tu se dnes denně dostanete letadlem do Ňigthri za pouhé dvě hodiny. Cíl rozvojové politiky tohoto spojení: Region by se rychle měl stát populárním cílem cest. Dobré důvody pro cestu do údolí řeky Jarlung nemusíme dlouho hledat: Od března do dubna k ní lákají kvetoucí broskvoně, později výlety do nedotčených, vysoko položených údolí, sjíždění divokých řek a horolezectví, mimo jiné v nejhlubším a nejdelším kaňonu na světě – Tsangpo.
 
V roce 2012 schválila lokální vláda stavbu celkem 22 turistických vesnic, které měly dle prohlášení místního stranického sekretáře probudit region ze spánku Šípkové Růženky, a to v podobě „typické turistické vesnice ve švýcarském stylu“. Vesnice byly navrženy izolovaně od stávající infrastruktury a měly sloužit výhradně masové turistice. Americký projektant tematických parků a hotelů zde naplánoval mimo jiné nákupní centra v pseudotibetském stylu, které však dodnes nebyly zrealizovány.

Avšak vedle těchto velkých projektů s částečně pochybnými koncepty vznikají v posledních letech také jiné, menší projekty, které jsou založeny na místních tradicích, aniž by je kopírovaly. Zde se pomocí nenápadných jednotlivých staveb infrastruktura pro obyvatele vylepšuje a zároveň se podporuje také individuální turismus.
 

Hledání alternativ

Již několik let pracuje v regionu pekingská architektonická firma standardarchitecture. První projekty byly dokončeny v roce 2008: přístaviště na břehu řeky Jarlung v blízkosti obce Paizhen (派镇), návštěvnické centrum tamtéž a nedaleká úprava náměstí se starým morušovníkem. Malé přístaviště v sobě ukrývá pobytové místnosti pro cestující, kde se prodávají jízdenky, a pokud musí být kvůli špatnému počasí zastavena lodní doprava, mohou zde cestující také přespat. Budova roste do výšky po rampách na břehu a nabízí ze shora výhled na řeku. Podle stavu vody přistávají lodě v různé výšce rampy. Jako stavební materiál použili architekti okolní kamení a vnitřní výstavbu provedli lokální řemeslníci pomocí svých metod.
V témže roce realizovaná úprava náměstí vyzdvihuje 1 300 let starý morušovník. Strom stojí u obce Jiala v kaňonu Tsangpo na nově založené štěrkové ploše, kde k posezení vybízejí hrubě opracované kameny. Místní obyvatelé díky tomu všemu vnímají strom v novém kontextu a začali ho zdobit modlitebními vlajkami. To má spojitost také s příběhem princezny Wen-čcheng (文成公主), která odsud měla již před více než 1 000 lety pozorovat gigantickou kulisu hor vysokých hodně přes 7 000 metrů. Její jméno sem i dnes přitahuje mnoho turistů. Za dob dynastie Tchang v 7. století po Kristu se vydala dcera čínského císaře na cestu do Lhasy, aby se provdala za tibetského krále Gampa. Do Tibetu údajně přinesla nejen pro výrobu hedvábí potřebný morušovník nýbrž také buddhismus – proto je dodnes uctívána pod jménem „Bílá tára“ jako Bódhisattva.
 
 

Integrovaná infrastruktura pro turisty a místní obyvatele 

V roce 2008 dokončilo architektonické studio standardarchitecture návštěvnické centrum v Paizhenu. U vstupu do kaňonu Tsangpo se výletníci dozvědí něco o regionu a nedaleké, více než 7 000 metrů vysoké hoře Namčhe Barwa, která se nachází ve velkém záhybu řeky Jarlung. Díky lokálním kamenům, použitým pro stavbu masivních zdí, budova jakoby mizí v krajině a integruje novou infrastrukturu s lokálními podmínkami. Stavba, ve které se nachází informační centrum, internetová kavárna, ošetřovna a prostory pro průvodce, však neslouží pouze turistům, ale ukrývá také infrastrukturu pro vesnici jako například vodní nádrž, centrální elektrický rozvaděč a zasedací místnosti pro místní obyvatele.
 
O tři roky později dokázali architekti z mladé architektonické firmy z Pekingu dokončit další menší stavby na zakázku Tibetan Tourist Holding. K nim patří návštěvnické centrum řeky Niyang, umělecké centrum kaňonu Jarlung a budova úřadu pro lodní dopravu. Budova pro úřad se táhne několik stovek metru cikcak podél kopce do výšky a i ona je do krajiny integrovaná díky použití kamenů z okolí. Spolupracovali zde čínští architekti s kolegy z Portugalska. Umělecké centrum vzniklo v Paizhenu a skládá se z dvoupatrové struktury s pavilony, které zahrnují kanceláře, restauraci, velké toalety, výstavní plochy a autobusové nádraží.

Jak ukazují projekty architektonické kanceláře standardarchitecture, je přiměřený způsob stavění pro turistickou infrastrukturu možný, aniž by byla diskreditována opravdová kultura napodobováním folklorní tradice. Také v Tibetu, kde hrozí kvůli jednotné urbanistické politice ztráta domácí stavební kultury, jsou rozvoj a obnova nevyhnutelné, neboť Tibet je velké míře vnímán právě díky této kultuře. Zda se při tom prosadí očividně „ze shora“ stranickou politikou motivovaná „švýcarská turistická vesnice“ ve formě tematického parku, ukáže budoucnost. Žádoucí by bylo, aby díky přiměřené obnově na lokální úrovni vznikala infrastruktura jak pro turisty, tak pro místní. Neboť to by znamenalo, že jeden z posledních zázraků přírody zůstane zachován pro budoucí generace. Místní obyvatelstvo by zároveň získalo možnost dále rozvíjet svou kulturu v soudobé formě.