Global Control and Censorship
Praha | 19.06.–26.07.2018

Až do obnovení demokracie v roce 1989 bylo Československo jakožto satelitní stát pod silným vlivem Sovětského svazu. Již při Pražském povstání v roce 1945 se Češi sice prosadili vůči vládě cizí moci, avšak v letech po osvobození od Němců museli snášet tvrdou kontrolu armády a policie ovládané komunisticky orientovanou vládou. Všeobecná touha obyvatelstva po svobodné společnosti byla po pražském jaru v roce 1968 brutálně potlačena sovětskými vojsky. Mělo přijít ještě dalších více než dvacet let útlaku než se v roce 1989 v Občanském fóru spojení Češi a Slováci dokázali osvobodit od režimu, jež se držel u moci jen již díky kontrole, sledování a cenzuře. Ti, jež byli právě u moci se přitom vždy označovali za přátele československého lidu.
 

Avšak v politice je přátelství pouhou metaforou pro jednoznačné zájmy. Proto existuje i dnes mnoho důvodů k bdělosti, ať už vůči implicitnímu politickému vlivu zevnitř či zvenčí anebo vůči explicitním zájmům globálně operujících soukromých hospodářských koncernů. 

Vědění je moc. Ještě větší moc má však ten, kdo ovládá tok informací. Toto platí především v digitální kultuře, kde je možné nekontrolovaně sledovat a manipulovat komunikaci mezi lidmi a všechny informace v celosvětové síti.

Nadšené využívání mobilních komunikačních přístrojů přispívá k tomu, že jsou dnes po celém světě v kontaktu miliardy lidí. Denně se po miliardách generují obsahy a data všeho druhu, která jsou během sekund rozesílána po celé planetě. Předtím, než dorazí ke svému příjemci, jsou tato data masově zachycována a kontrolována soukromými poskytovateli služeb a státními úřady, kteří je následně využívají pro své účely. Digitální formy komunikace byly dosud považovány za naději demokratického spolupůsobení. V poslední době však byly využity a pervertovány jakožto ideální nástroj, jež otevřel dveře kontrole a řízení miliard lidí. Ten, kdo je využívá, je sám využíván.

Toto je pravidlo, jemuž jsme se všichni pohodlně zaprodali, abychom z těchto forem komunikace mohli těžit. Chytré telefony, jež své uživatele provází na každém kroku, lze infikovat špionážním softwarem a mohou bez našeho vědomí sloužit jako sledovací kamery či jako odposlouchávací zařízení. Místa, kde se zdržujeme a profily našeho pohybu je možné kdykoli načíst. Informace o tom, jak brouzdáme po internetu, jak nakupujeme, naše kontaktní údaje, naše záliby a slabiny lze – aniž by se nás kdokoli zeptal – kdykoli analyzovat a předávat dále. Toto je obchodní model dnes nejúspěšnějších firem.

Sledování a cenzura se navzájem podmiňují: nelze je posuzovat nezávisle na sobě. Sledování občanů, institucí a firem, ano, i sledování demokraticky zvolených politiků a parlamentů či novinářů a právníků bylo odedávna tajným a zároveň veřejně známým úkolem státních služeb. V poslední době byla však tato historická praxe státem legitimovaného špehování všech občanů rozšířena o mocné poskytovatele služeb a ekonomicky orientované firmy. Současně se velmi ostře sleduje a trestá, pokud odvážní novináři šíří veřejně důležité informace. Stejně tak je tomu i v případě, kdy odhalují nelegální sledování nebo když upozorňují na cenzuru a mučení státními institucemi. Kritičtí novináři, spisovatelé a whistlebloweři, kteří se obrací proti systému, jsou i dnes pranýřováni jako zrádci a pronásledováni po všech kontinentech. Je jim vyhrožováno zákazem publikování, domácím vězením a zákazem cestování či doživotním vězením nebo dokonce smrtí. Právě v poslední době bylo i v demokratických státech zveřejněno mnoho případů mezinárodního pronásledování a dokonce vraždění novinářů.

Po kontrolní moci nacistického režimu, která vyvrcholila pronásledováním miliónů lidí, je všudypřítomná a bohorovná kontrolní instance Velkého bratra, již metaforicky ztvárnil George Orwell, po druhé světové válce reprezentována především totalitní státní kontrolou pomocí elektronických médií. Během Stalinovy diktatury – a sotva jinak tomu bylo v éře mccarthismu v USA – byly kvůli odlišnému svobodomyslnému smýšlení pronásledovány, zavírány do vězení a táborů, mučeny a zabíjeny miliony lidí. Toto platí i pro pronásledování československých disidentů a k režimu kritických občanů před rokem 1989. Stejně jako Francova a Salazarova brutální diktatura ve Španělsku a v Portugalsku a jako Pinochetův, Suhartův a Ceaușescův režim si vedle režimu Německé demokratické republiky zajišťoval i režim sovětsky orientovaného Československa až do roku 1989 své trvání pomocí všudypřítomného systému vyzvědačů.

Nejpozději od roku 1947 se špionážní síť Echelon, provozovaná tzv. Five Eyes, tedy USA, Kanadou, Velkou Británií, Austrálií a Novým Zélandem, zaměřuje na odposlech politické, hospodářské a soukromé komunikace jak na Východě, tak na Západě.
Propojení digitálními sítěmi již zhruba tři desetiletí usnadňuje automatizované, velkoplošné a cílené zachycování, zpracovávání a ukládání všech na internetu dostupných informací a nepřetržité špehování jeho uživatelů po celém světě. Odvážná odhalení Edwarda Snowdena v roce 2013 a dalších whistleblowerů ukázala, že jsou tyto možnosti totálního elektronického sledování masivně využívány tajnými službami jak východních tak západních států. Nedávno odhalené manipulace veřejného mínění v předvečer demokratických voleb celými armádami nasazených „trollů“ patří, stejně jako hackerské útoky na digitální infrastruktury vlád a nestátních organizací, ke stejnému repertoáru neprůhledných struktur jednání.

K masové analýze komunikačních metadat v elektronických sítích a přímému přístupu k osobním údajům se přidala otevřená i tajná cenzura pomocí rušení, manipulace a odpojování. Tam, kde strach z cenzury nefunguje, se veřejně důležité informace udržují v tajnosti blokováním a kontrolou novinářů (tzv. „embedded journalism“), případně se cíleně zamezuje zveřejňování určitých publikací nebo je blokováno zpravodajství o celých tematických oblastech. V poslední době se světově rozšířeným nástrojem politického ovlivňování stalo arogantní šíření tzv. „alternative news“, které započalo v USA.

Státy tzv. Five-Eyes a další národy si již dlouho nárokují právo špehovat všechny ostatní státy, a to tak že ve všech vojenských, hospodářských a společenských ohledech a na všech rovinách: vlády, organizace, firmy, neziskové organizace, aktivisté a jednotliví občané – ti všichni jsou stejnou měrou sledováni. Příslušná devíza zní: vše, co je technicky možné je dovoleno. Právně a eticky založené pochybnosti či přátelské váhání namířené vůči státům a firmám již nemají žádnou váhu.

Cenzura byla již vždy typicky odůvodňována reálným či předstíraným ohrožením bezpečnosti, jež by mohlo vzniknout při úniku informací, či koneckonců jakožto obrana proti údajným teroristickým hrozbám. Ze slova bezpečnost se tak stal rozšířený a laciný klíčový pojem, díky němuž lze prosadit každé, ať už jakkoli autoritářské opatření. Že však kontrola a zadržování informací, sledování, tresty a inteligentní manipulace vědění a komunikace v posledku neslouží především ke garantování bezpečnosti občanů, ale že vedou rovněž i k udržování stávajícího ilegitimního řádu, to se téměř ze zásady popírá.

Nikdo dnes nedohlédne, jak veliké jsou technické možnosti sledování a cenzury v elektronických sítích. Kromě povědomí o hluboko sahajících politicky motivovaných špionážních manévrech státních institucí je již dlouho znám i masivní vliv soukromých firem na veřejnou i soukromou sféru, na politická a ekonomická rozhodování i na naše konkrétní individuální chování. Globálně operující a na burze vysoce ceněné koncerny jako Alphabet, Amazon, Google, Facebook, Microsoft, Apple a mnoho dalších díky masovému zisku dat cíleně profitují z individuálních a společenských závislostí jejich uživatelů na sociálních médiích. Digitální kapitalismus byl všeobecně vyhlášen novým ekonomickým modelem.

A tak se ze stavu, v němž jsme vydáni na milost všemocným instancím sledování a cenzury stalo naše conditio humana, základní předpoklad naší kultury.

Zvykli jsme si na to, že naše chytré telefony a počítače sbírají naše soukromé informace, stejně tak jako jsme si zvykli na nespočetné videokamery, jimiž už se nenecháme rušit při našich cestách do práce, domů či na dovolenou. Jsme na nejlepší cestě k tomu, abychom cenzuru a sledování akceptovali jakožto obecné danosti – tak jako jsme se naučili akceptovat jiné podmínky naší moderní existence, které nyní považujeme za principiálně dané: dopravní hluk, všudypřítomnou reklamu, znečišťování životního prostředí či absenci významu v politickém prostoru.

Přes vysoce alarmující poznatky dnes již většina veřejnosti rezignovala před všudypřítomností státního a soukromého sledování. Snad bude našim vnoučatům ještě umožněno se nás zeptat, co jsme proti němu podnikli – v unifikované společnosti se takové otázky již objevovat nebudou.

Výstava GLOBAL CONTROL AND CENSORHIP zkoumá nezadržitelné pronikání sledování a cenzury do našeho všedního života. Opírá se o spolupráci s pracovní skupinou Netzpolitik na Institutu politické vědy Univerzity v Heidelbergu a Kompetenčního centra pro užité bezpečnostní technologie (KASTEL) na Technologickém institutu v Karlsruhe (KIT). Dalšími důležitými partnery jsou Reportéři bez hranic, Chaos Computer Club e.V. (CCC) a netzpolitik.org.

Největší dík však patří všem whistlerblowerům, kteří měli a mají odvahu seznamovat veřejnost s nedemokratickými praktikami států a soukromých firem.

Výstavu pořádá Goethe Institut Praha a Galerie NTK ve spolupráci s ZKM | Zentrum für Kunst und Medien Karlsruhe. Jejími kurátory jsou Bernhard Serexhe a Lívia Nolasco-Rózsás.
 
– Bernhard Serexhe