Goethovi stopaři
Lesk a bída kurtizán

Česká účetní objevuje hambatou hamburskou čtvrť St. Pauli a vydává se na komentovanou prohlídku Sex & Crime – téma věru nevánoční!

Od: Milada Servítová

Člověk se ani nenaděje, rok uteče jako voda a jsou tu opět Vánoce. Pro někoho znamenají shon a stres, ale pro mě cestu do Německa a objevování nečekaného. Letos mě Goethe-Institut poslal na komentovanou prohlídku Sex & Crime auf St. Pauli – téma věru nevánoční!

Hamburk, to není jen přístav a velké zaoceánské lodě, Hamburk, to je také známá ulice Reeperbahn ve čtvrti Sankt Pauli, známé centrum nočního života. Někdy se této oblasti říká také “die sündige Meile”, tedy hříšná míle, a je to snad jediné místo v Německu, kde je povolená prostituce. A abych nezapomněla - ve zdejších klubech kdysi začínala jedna partička dlouhovlasých mladíků svou hudební kariéru, později se proslavili pod jménem The Beatles.

S EMILY DO HNÍZDA NEŘESTI

Takže, jak vypadá procházka po hamburských peleších neřesti? Představte si vykřičenou čtvrť, deset hodin večer a naši malou skupinku (asi 15 lidí) vítá mladá průvodkyně Emily. Zajímavé je, že většinu naší skupiny tvoří páry - od těch mladých kolem osmnácti let, až po dva páry starších důchodců. Já mám s sebou syna Martina, kterému bylo letos osmnáct a tenhle podnik je tak trochu můj vánoční dárek pro něj.

Dozvídáme se, jak vlastně tahle ulice dostala své jméno. I když “Reeper” foneticky evokuje londýnského Jacka Rozparovače a noční hodina i přítomnost prostitutek by této teorii nahrávala, není tomu tak. V Hamburku, ve městě přístavů, námořníci vždy potřebovali velkou spoustu lan, a výroba těchto dlouhých a silných lan (kterým se ve staré němčině říkalo „Reeper“) zase kladla nemalé nároky na prostory. Tak vznikla Reeperbahn, ulice či vlastně „dráha pro lana“, a tohle pojmenování už místu zůstalo. My jsme ale přišli hlavně za - je to tak, i když jen z čistě etnografického hlediska - prostitutkami. Těch je tady okolo jednoduše hodně. Každá ulice ve čtvrti St. Pauli má svoji stanovenou taxu, a to, co si děvčata v jedné vydělají za měsíc, zvládnou dívky v jiné ulici za jedinou noc. Ostatně cena se dá odhadnout už podle jejich zevnějšku a vystupování, ty méně upravené a vulgárnější dívky jsou samozřejmě levnější. Emily nám vykládá historii místa, obvyklé zvyklosti - například do jedné části nesmíte mít s sebou nic, co připomíná nůž, jinak jste policií nemilosrdně pokutování až pětisty eury, a nůž je zabaven. Přítomné „sociální pracovnice“ si nás téměř nevšímají - na prohlídky už jsou zvyklé a ví, že z naší skupiny jim klientela příliš nekouká.

BEZPEČNOST PŘEDEVŠÍM

Ještě k té policii - průměrně má v jednom hamburském okrsku posádku v počtu plus mínus pěti policistů, tady jich je neuvěřitelných 140. Kriminalita je tu vysoká a není se co divit, bylo tomu tak vždy. V historii za ní mohli nejvíc námořníci, kteří se vraceli z dlouhých cest a jejichž první kroky na souši vedly za povyražením a zábavou. Alkohol a opojný pocit pak už udělal své. Dnes námořníky suplují turisté, ale princip zůstává stejný – jakési přesvědčení, že tady se může všechno.
  Přichází vrchol - alespoň pro mě s Martinem - prohlídky: ulička jen pro muže. Emily vyzývá muže, aby uličkou prošli sami, ženy do ní nemají přístup a ujišťuje nás, že na konci se zase sejdeme, protože my ženy uličku objedeme. Přítomní muži znejistí a semknou své řady, ale nakonec vítězí zvědavost a polovina naší skupiny se odvážně vydává dovnitř. Od Martina vím, že v téhle části jsou výklady jako v Amsterodamu a prostitutky v nich lákají své potenciální zákazníky vlnivými pohyby k sobě. Tedy k sobě - v patře jsou připravené pokojíčky, kde je zajištěno soukromí. Podle Emily si dívky smí ponechat zhruba 10 procent z toho, co od klientů obdrží a zbytek odevzdávají na provoz budovy  a údržbu vlastního zevnějšku. Ze zbylých 90 procent se platí nájemné, opravy, ale také lékařské prohlídky, pedikúra a třeba i masáže a důchodové pojištění. Inu, nemají to lehké ta lehká děvčata.
 
Tady naše prohlídka pomalu skončila a většina dvojic se šla ještě sama projít a dát si v nějakém místním baru pivo nebo dvě. My už ale zamířili do hotelu, protože dobrodružství ano, ale přehánět se to nemá.

Aby byla reportáž úplná, musím se ještě zmínit o ranní cestě na vlak. Zatímco v noci je v St. Pauli všude spousta světel a nablýskaných vývěsních štítů, ráno tu spatříte pravý opak. Z nočního lesku se stává bída ranní kocoviny. Míjeli jsme opilce povalující se na lavičkách, prostitutky s cigaretou a nepřítomným výrazem, které si dávaly svou první ranní kávu a líčidla jim přitom tekla po unavených tvářích. Všechno má svoje a jak říkávala má babička – každému podle jeho gusta. Vhled do vykřičené části hanzovního města pro mě byla zajímavá zkušenost a určitě jsem se hodně dozvěděla, ale na nějakou dobu mi to docela stačilo. Příště vyrazíme na nějaký klidný německý hrad nebo zámek, nebo klidně zase do Hamburku, ale raději na mašinky, nebo do přístavu.