Goethovi stopaři
Za láskou do Dortmundu

Mnozí Goethovi stopaři vyprávějí o zvláštních událostech a místech, které v Německu objevili. Tohle je ale trochu jiný příběh: příběh o psí lásce, o psím počasí a o liduprázdném Dortmundu.

Od: Petr Sándor

Abi, naše fenka entlebušského salašnického psa, si vybrala ženicha. Její vyvolený, papírový krasavec Drako, byl ovšem zdaleka, a tak jsme se za ním z domovské Kamenice u Prahy museli vypravit až do dalekého Dortmundu. Za sychravých podzimních dnů nasáklých covidem jsme se tak ocitli uprostřed na pohled nehostinného německého Porůří. Ale co by člověk neudělal pro (psí) lásku, že?

Co musí člověk udělat proto, aby česko-německé psí rande řádně proběhlo? V první řadě se musí počkat, až bude mít fenka tu správnou „náladu“. Pak je nutné rychle podstoupit test na COVID-19. Ten sice nepotřebuje fenka, ale její česká rodina ano - bez něj bychom se přes německé hranice totiž daleko nedostali. Pak už zbývá jen natankovat plnou nádrž, smířit se s deštivou předpovědí počasí a vyrazit na více než šestisetkilometrovou cestu do neznáma.
Dálnice na Dortmund | Foto: ifeelstock/Colourbox

Na velikosti nezáleží

Nejsme žádní velcí cestovatelé a zřejmě i proto nás Dortmund a potažmo celé hustě osídlené Porúří překvapily. Tak především jsou na každém druhém kroku patrné pozůstatky těžkého průmyslu, což regionu sice přidává na zajímavosti, nikoliv však na kráse. Krom toho město působilo jako po vymření: vzdor odpolední dopravní špičce jsme nepotkali mnoho aut ani lidí, což bylo dáno buď covidem, anebo výbornou německou infrastrukturou. Raději jsme se rozhodli věřit tomu druhému.

Zatímco naše fenka vyrazila na rande se svým psím šamstrem Drakem, my jsme získali čas na prohlídku města. Místní nám přitom dali užitečnou radu: Na otázku, co je v Dortmundu vlastně hezkého, nám soused odpověděl: „Nic, tedy pokud vás nezajímá fotbal.“ Protože fotbal se zaprvé nehrál a zadruhé nás opravdu nezajímal, vydali jsme se do zoo. A záhy jsme udělali první pozoruhodný objev: české kreditní karty si s Dortmundem moc nerozumějí. Nejen, že jízdenkové automaty v metru fungují pouze na hotovost, ale dokonce i v zoologické zahradě nám nezbylo nic jiného, než vytáhnout papírová eura; platit lze totiž kartou buď embosovanou, nebo žádnou, což nás poměrně nemile překvapilo.

Dortmundská zoo je oproti té pražské výrazně menší. Jak ovšem všichni vědí, na velikosti nezáleží – a nutno dodat, že v okolí Dortmundu se nachází zoologických zahrad hned několik, a tak není nutné, aby to tu s velikostí kdovíjak přeháněli. Mezi zdejšími chovanci se nacházejí plameňáci, sovy, vydry, tučňáci, lachtani, všemožná domácí zvířata, zebry, klokani, žirafa, hroši a spousta dalších dvounožců, čtyřnožců či beznožců. Bohužel byla kvůli aktuální zdravotní situaci  zrušena veškerá cvičení a krmení zvířat, zřejmě proto, aby nedocházelo ke kumulaci lidí. Je to velká škoda, ale s tím se nezbývá než smířit.  

Jedno bude vždycky jisté: Dortmund nikdy nepodlehne!*

Vlastní město při prohlídce jen potvrdilo dojem, který v nás zanechalo již při příjezdu. Liduprázdné. Ovšem i to mohlo být zapříčiněno buď covidem, nebo nedělní zavírací dobou, kterou z Čech neznáme. Kromě kostela jsme v centru nenašli žádnou historickou budovu. Vše jsou „moderní“ domy. Neoplývají žádnými architektonickými zajímavostmi, dalo by se o nich říci, že je to typická poválečná zástavba. Neurazí, nenadchne.

Napadlo nás, že zajedeme do nedalekého Wuppertalu, v němž se nachází slavná „Schwebebahn“, tedy visutá dráha. Objevilo se bohužel hned několik problémů. První byl ten, že jsem nedokázal zjistit cenu jízdného do Wuppertalu, resp. odmítal jsem uvěřit vyhledávači na stránkách Deutsche Bahn, který tvrdil, že zpáteční jízdenka Dortmund-Wuppertal stojí 43 EUR za osobu. Druhým problémem bylo zjištění, že vyhledávač má skutečně pravdu. A třetím problémem pak to, že návštěvu wuppertalské zoo, kterou jsme chtěli rovněž navštívit, je nutné rezervovat předem. To už nám přišlo jako mnoho klacků pod nohama – a tak jsme se raději nadále věnovali objevování Dortmundu.  

Tam a zase zpátky

I pouhé tři dny v Dortmundu napoví velmi mnoho o rozdílném způsobu života v Praze a zde. Zejména nedělní zavírací doba a liduprázdné centrum je velmi zvláštní zážitek, který lze těžko popsat. To se v Česku zažít příliš nedá, snad to lze jen srovnat s „covidovou“ Prahou v březnu a dubnu 2020, když platil nouzový stav. Dalším hmatatelným rozdílem je fakt, že v Dortmundu leccos vypadá omšele, ovšem skutečně to funguje, plní bezchybně svoji funkci a je to čisté. V Česku jakoby tomu často bylo přesně naopak…

Ale abychom nepřechválili: v nedělních novinách jsme se dočetli, že zaměstnanci dopravního podniku chytají výstražnou stávku, čímžtopádem nepojede veřejná doprava. Báli jsme se, že se naše osmihodinová cesta domů prodlouží, že uvízneme v kolonách, které se díky stávce vytvoří nejen v Dortmundu, ale i v okolí – a tak jsme raději sbalili kufry i naší psí nevěstu, dali Dortmundu i Drakovi pac a uháněli ku Praze, co to jen šlo.
A co že si z toho výletu do Němec odvážíme? Nové dojmy, zážitky, hromadu fotek a především vědomí, že osud a psí námluvy mohou člověka zavést i na místa, o jejichž návštěvě by za jiných okolností asi neuvažoval. A možná, že si z Dortmundu odvážíme ještě něco – nové životy česko-německých štěňátek. O tom nám ale za pár týdnů bude muset více říct až sama Abi.

* Parafráze na verš z hymny fotbalového klubu Borussia Dortmnund: „Aber eins, aber eins, das bleibt besteh´n: Borussia Dortmund wird nie untergehen!“ 
Přístav v Dortmundu | © Jana a Petr Sándorovi