Psychoterapie
Kafka na gauči

V krizových situacích člověku pomáhá, když se může ztotožnit s příběhy ostatních lidí. Hamburský párový a rodinný terapeut Prof. Dr. Hantel-Quitmann proto rád čerpá z Franze Kafky. V interview vysvětluje, do jaké míry může literatura pomoci řešit naše problémy a proč je přesto dobře, že Kafka ve své době nepodstoupil žádnou terapii.
 

Od: Franziska Strasser

Pane Hantel-Quitmanne, dokážete si vzpomenout na svou první četbu Franze Kafky?
 
Prvním dílem od Franze Kafky, které jsem četl, byla Proměna (Die Verwandlung). Četli jsme ji ve škole a přesně vystihovala mé pubertální cítění. V pubertě dochází k proměnám, které si člověk nedokáže vysvětlit. Někdy se cítí jako Řehoř Samsa, který se náhle stal broukem, lapeným ve svém vlastním těle. To tělo je mu cizí, ale musí s ním nějak žít. Převládajícím pocitem při četbě byl soucit s trpící bytostí.

Jak vás jako psychologa napadlo čerpat při práci z Franze Kafky a jeho děl?
 
Kafka tematizuje ve svých dílech hluboké pocity, jako jsou pochybnosti, strach, osamělost, stud, vina, bezmoc, svévole, ale také spletité rodinné vztahy. Na pocity je dnes upřena pozornost moderní psychologie a neznám asi žádného jiného autora, který by pocity vylíčil s takovou intenzitou jako Kafka. Je pro mě spisovatelem lidských práv, protože radikálně zaujímá perspektivu obětí, a to bez jakékoli sentimentality.
 
Vaše kniha, která vyšla v roce 2021 v nakladatelství Klett-Cotta, má název Kafkovy děti. Chápání existenciálnosti v lidských vztazích (Kafkas Kinder. Das Existentielle in menschlichen Beziehungen verstehen). Do jaké míry jsme my všichni Kafkovými dětmi?

Všichni tyto pocity známe a více či méně jimi trpíme. Kafkovo dílo je v tomto smyslu nadčasové. Sám Kafka žádné děti neměl, ale my všichni jsme jeho dětmi duchem a až příliš lidskými pocity.

Kafka však nebyl pesimista, za kterého bývá často považován. V knize Amerika líčí příběh šestnáctiletého mladíka, kterého rodina zavrhne a pošle pryč, protože ho svedla služka a otěhotněla s ním. Tento Karel Rossmann je pravý Sisyfos, který zažije mnoho nezdarů a příkoří, ale vždycky znovu se zase vzchopí a pokračuje dál. Dnes bychom ho označili za „resilientního“ neboli odolného, houževnatého. A ještě jeden postřeh – Kafka měl rád humor,  byl velkým obdivovatelem Chaplina a grotesek. Vzpomeňte si například na scénu v Procesu, kde advokáti vybíhající po schodech nahoru jsou jeden po druhém shazováni dolů – to je přece ryzí groteska.
 
Do jaké míry může literatura pomáhat při řešení našich problémů?
 
Lidé čtou knihy, protože jsou v nich popisovány osoby, vztahy a pocity, ale v jiných souvislostech, než je tomu ve vlastním životě. Ztotožňujeme se s hlavními hrdiny a tímto ztotožněním prožíváme očistu vlastních pocitů, zažíváme katarzi, jaká je popisována už u řeckých tragédií. V chráněném prostoru knihy můžeme v podstatě sami sebe pozorovat zvenčí, a tím dospět ke změně perspektivy při nahlížení na naše vlastní bytí.

Obtížné to bývá s nalezením řešení – máme pro sebe obvykle jiná řešení než protagonisté v knihách. Četbou si však rozšiřujeme manévrovací prostor, protože máme na výběr z různých možností. To však přesto nemůže nahradit terapii, protože naše obranné mechanismy blokují obávané a konfliktní změny. To je rozdíl mezi knihou a terapií.

Jakou roli hraje psaní ve zvládání krizových psychických situací u vašich pacientů a pacientek a u samotného Kafky? 
 
V rámci terapie lidem často doporučuji, aby napsali dopis partnerovi, rodičům nebo dětem. Říkám jim, aby se v klidu posadili, zformulovali své myšlenky a zamysleli se sami nad sebou i nad ostatními, než se vrhnou do hádek, které bývají plné výčitek, opakují se a končívají ve slepé uličce. A dopisy lze psát i lidem, kteří už nežijí. Kafkův Dopis otci (Brief an den Vater) často doporučuji také synům, kteří mají problémy se svými autoritativními otci.

Pokud jde o Kafku, ten psát musel, neměl na vybranou. Psaním se pokoušel zvládat své osobní krize. Své problémy s otcem v Dopise otci, svůj pocit, že je bezdůvodně obviňován, v románu Proces (Der Prozess), svůj pocit vyloučenosti v románu Zámek (Das Schloss), svou touhu zvítězit nad hladem v povídce Umělec v hladovění (Der Hungerkünstler) atd. Psaním v podstatě utvářel své vztahy, mohl na dálku vyjadřovat své pocity. Bylo tomu tak v mnoha dopisech pro Felice Bauer a v dopisech koneckonců prožíval také svou zamilovanost do Mileny Jesenské.
 
Jakou radu byste dal Franzi Kafkovi, kdyby přišel do vaší ordinace?
 
To je hezká otázka. Záleželo by na tom, v kterou dobu by přišel a s jakou záležitostí. V rané rodinné terapii by šlo o jeho rodinné vztahy, nejen o autoritativního a despotického otce, který odmítal syna respektovat, ale zároveň se o to víc dožadoval respektu vůči sobě samému. Šlo by také o jeho matku, která otci takové chování dovolila a nebyla dětem příliš velkou oporou. V krizových situacích byla pro Kafku záchranou jeho sestra Ottla, pouze s ní se ve své osamělosti v rámci rodiny cítil spřízněný. V podstatě celá Kafkova rodina by potřebovala odbornou pomoc, nejen chudák Franz.

Kdyby později přišel sám, pak by důležitým tématem byly jeho pochybnosti o sobě samém, jeho vnitřní nejistota, osamělost a obavy. A v neposlední řadě by to byly i jeho partnerské vztahy, kde by mu terapie jistě pomohla otevřít téma blízkosti a odstupu, strachu ze sexuality, ambivalentní touhy po dětech, strachu z vlastního otcovství atd. Velké otevřenosti a upřímnosti dosáhl bezpochyby v partnerském vztahu s Milenou, zřejmě i z toho důvodu, že ona sama byla tak konfrontačně otevřená. Oba dva by si jistě zasloužili odbornou pomoc. Udržovali spolu intelektuální vztah jako rovný s rovným. Vždy však existovalo riziko, že to skončí, že půjdou společně ke dnu jako dva tonoucí, kteří se pevně drží jeden druhého.

Kafka za svého života odmítal podstoupit terapii. Kdyby to byl udělal a kdyby ta terapie byla navíc i úspěšná, pak bychom možná museli oželet jednu velkolepou část světové literatury. V tomto smyslu bylo tedy dobře, že žádnou terapii neabsolvoval.

Wolfgang Hantel-Quitmann je profesor oboru klinická a rodinná psychologie na Vysoké škole aplikovaných věd v Hamburku (HAW Hamburg), autor mnoha odborných knih a soudní znalec v oboru psychologie při řešení rodinných sporů. V Hamburku má vlastní praxi, kde působí jako párový a rodinný terapeut. V roce 2021 vyšla v nakladatelství Klett-Cotta jeho kniha Kafkas Kinder. Das Existentielle in menschlichen Beziehungen verstehen.