Rychlý přístup:

Přeskočit přímo k obsahu (Alt 1) Přeskočit přímo k hlavní navigaci (Alt 2)

Vzpomínky
„Německy mluvil i Kafka“

Franz Kafka zhruba ve věku 30 let (kolem roku 1913)
Franz Kafka zhruba ve věku 30 let (kolem roku 1913) | © Verlag Klaus Wagenbach

Vlastní sebeobrana a tři setkání s básníkem, který se nechal spálit ohněm tohoto prokletého světa víc než ostatní.
 

Od: Emine Sevgi Özdamar

V dětství jsem dostala tuberkulózu. Lékařka, ke které mě matka přivedla, byla velmi malá žena, skoro trpaslice. Když jsem v ordinaci stála před ní, byla jsem větší než ona. Vylezla na židli, aby si poslechla mé plíce.

Když má matka od té malé doktorky slyšela slovo tuberkulóza, neřekla ani popel. Dívala se na podlahu, jako by tam viděla malé zvíře, které spadlo na záda a nemůže se překotit zpět. Dostala jsem penicilinové injekce a musela jsem pít rybí tuk. Do našeho domu ho tak přišla celá velká lahev, nemilovala jsem ji. Tenhle olej z velryby… těžko ho spolknout. Rybí tuk mi podávala matka: v jedné ruce držela tu velkou lahev, ve druhé lžíci. Zatímco jsem tuk jen těžce polykala a zajídala kouskem pomeranče, dívala se matka zase dlouze do země, jako by tam viděla malé zvíře, které spadlo na záda, nemohlo se překotit zpět a zachránit se. Myslela jsem si, že na tuberkulózu zemřu a – protože jsem jako dítě ještě nespáchala žádné hříchy – půjdu rovnou do ráje.

Babičky, kterou jsem velmi milovala, jsem se zeptala: „Půjdeš taky do ráje, babičko?“ „Ano.“ „Půjde máma do ráje, babičko?“ „Ano.“ „Půjde táta do ráje, babičko?“ „Ano.“ „Půjdou do ráje bráchové, babičko?“ „Ano“. „A babičko, půjde do ráje i rybí tuk?“ Babička řekla ano a já začala plakat: „Tak to do ráje jít nechci, babičko.“ Můj otec, který ten rozhovor slyšel, řekl: „Ještě tomu dítěti s tím vaším rájem uženete horečku. Musí pít červené víno, červené víno dělá rudou krev.” Od toho dne se otec vždy při večeři posadil vedle mě a nalil mi červené víno. Když mi některý večer přišlo víno moc trpké, říkával: „To je medicína devišů,” cvrnkal mě dvěma prsty do nosu a lil mi víno přímo do pusy, pravíc: „Udělá tvým plicím dobře.” Penicilin, rybí tuk, červené víno: to všechno pro mě byly nové světy. Pak se objevilo jméno KAFKA.

Seděla jsem jednou u nás před domem, v malé zahradě pod morušovníkem. Čas od času mi na hlavu nebo do klína spadla moruše a já se dívala na ostatní děti, které si v naší ulici hrály. Sama jsem si s nimi hrát nesměla, abych je nenakazila tuberkulózou. Do té ulice často přicházel jeden mladý student. Prodával látkové kapesníky, na nichž byla vytištěna Atatürkova tvář. Jmenoval se Arkadas, „Přítel“. Říkalo se, že Arkadas je básník a že se zbláznil.

Pokaždé, když Arkadas přicházel, vrávoral na jedné noze ulicí dopředu, dozadu a hlasitě přitom četl básně. Pak jednou došel k naší zahradě, snědl pár plodů z morušovníku a zeptal se mě: „Proč si nehraješ se svými kamarády?“ „Mám tuberkulózu,“ řekla jsem. Arkadas pravil: „Odkud máš tuhle fajnovou nemoc?“ Myslel tím, že tuberkulóza je nemoc vznešených, nebo že ji mohou dostat jen básníci či lidé, které spaluje žár nenaplněné lásky. Řekl: „Básníci jsou lidé, kteří se ohněm tohoto prolhaného světa nechají spálit víc než ostatní lidé.“ Poté pravil: „Byl jednou jeden takový velký básník, jmenoval se Franz Kafka. Měl tuberkulózu, oheň tohohle prolhaného světa ho spaloval víc než jiné. Kafka na tuberkulózu zemřel, ale medicína tehdy ještě nebyla tak účinná, jako dnes. Ty nezemřeš. V jedné své knize se Kafka jednoho rána probudil, chtěl jít do práce a zjistil, že se proměnil v obrovského brouka. Jeho otec měl vysoké dluhy, ale protože syn se v broučí podobě nemohl ukázat na pracovišti, do práce nešel a zůstal doma v pokoji. Měl ale zlého zaměstnavatele, a tenhle zaměstnavatel si pro něj domů došel. Jenže když ho uviděl v podobě velkého brouka, utekl. Pak už ten brouk nesměl ze svého pokoje vyjít, otec po něm házel jablka, čímž ho zranil a ten chudák nakonec zemřel. Ach, je to smutný příběh.“

„Kolik je ti let?“ zeptal se mě pak Arkadas. „11“. „Brzy už si to budeš moct sama přečíst.” Vzal jeden z kapesníků, na nichž byla vyobrazena Atatürkova tvář, napsal na něj “Franz Kafka Dönüşüm”, “Proměna” a dal mi ho. Nato potřásl Arkadas hlavou a řekl: „Ten zlý otec se ještě svého ubohého, v brouka proměněného syna zeptal ‚Ach dítě, co teď budeme dělat?‘“ „Pojďme ke svým Kafkům.“

Než jsem vyrostla a sama začala Kafku číst, zůstalo mi v mysli, že Kafka byl básník, kterého oheň tohoto světa spaloval více než jiné lidi, a že tuberkulóza je vznešená nemoc. V tom věku jsem si pod vznešenými lidmi představovala hlavně prince a princezny. Věřila jsem, že takoví lidé nemusejí čurat a kálet jako my ostatní. Že k tomu nemají po těle žádné otvory. Myslela jsem, že tuberkulóza je vznešená, protože nesedí v zadku, ale v zádech.

Když jsem byla v pubertě, slyšela jsem o Kafkovi opět. Můj bratr, který zrovna dělal maturitu, občas přivedl k nám domů svého učitele literatury a přítele Alicana. Sedávali v bratrově pokoji, pili rakiji, vyprávěli o básnících, četli nahlas básně. Často jsem si sedala k nim a poslouchala. Jednou mluvili o Kafkovi a ten učitel literatury řekl: „Situace tureckých intelektuálů se nijak neliší od postavy Josefa K. v Kafkově Procesu. Žádná jiná země nedokáže porozumět Kafkovi lépe než Turecko. Žijeme tu izolováni od světa, od naděje. Jsme zatraceni, od začátku předurčeni k prohře, protože se bouříme proti systému, který není možné porazit. Jsme osamělí, žijeme tu jako v Kafkově Trestné kolonii.“ Alican řekl: „Těší mě jedna věc, která vlastně člověka těšit nemůže, totiž že Kafka zemřel na tuberkulózu a ne pod rukama nacistů v koncentráku jako jeho sestry, a jako Milena.“

Poprvé jsem Kafku četla, když mi bylo dvacet let, v roce 1967 v západním Berlíně. Přišla jsem tam v době, kdy jsem se na Goethe-Institutu učila německy. Když jsem vystoupila na nádraží ZOO, viděla jsem na zemi ležet muže, který byl přikrytý novinami. Přečetla jsem titulek: TAKŽE NESTŘÍLET DO HLAVY. V novinách se psalo o tom, že v řadě velkých německých firem byla ustavena ozbrojená ostraha. Ten muž, který byl novinami přikrytý, se vedle sebe pozvracel. Na hlavní třídě jsem slyšela hlasy protestujících studentů: „Vrazi ven z Vietnamu, Ho-Ho-Ho-Či-Minh.” Mezi věty se vmísily policejní sirény, pak jsem slyšela pískot tisíců lidí.

Našla jsem si práci u Siemense, pracovala jsem jako tlumočnice v ubytovně pro gastarbeitery. Překládala jsem dělnicím, co říkal německý předák, a když byly nemocné, doprovázela jsem je k lékaři. Vedoucí ubytovny byla Řekyně, jmenovala se Ekaterini. Byla to socialistka, která do Berlína utekla před vojenským pučem v Řecku.  Do Řecka ale neustále telefonovala, protože měla strach o svou rodinu. Potom vždy přicházela do mého pokoje a říkala: „Mluvila jsem se sestrou a se svý švagrem.” Poté párkrát zamrkala řasami a čekala ve dveřích, než jsem také zamrkala řasami. Potom říkávala: „Teď jdu za svým Kafkou a Camusem.“

Moc jsem Ekaterini milovala. Dala mi jednu Kafkovu knihu v němčině, byla v ní velká Kafkova fotografie. Četla jsem si v té knize, stále znovu jsem si prohlížela Kafkovu tvář a představovala jsem si, jak ten hezký, štíhlý muž s černými vlasy stepuje. Po večerech, když jsme v kanceláři zhasínaly světlo, mi Ekaterini říkávala: „Pojďme teď k našim Kafkům.“ Ona šla za svým Kafkou a já za tím svým. Pokoj tlumočnice vypadal jako klášterní cela – malá postel, stůl, židle, podlahová lampa, skříňka u zdi. Za zdí vedla dálnice, po ní uháněla auta, a když zrovna žádné nejelo, slýchávala jsem, jak Ekaterini vedle v pokoji obrací stránky svého Kafky.

Někdy jsem se Kafkou bránila. Jednou to bylo v Paříži roku 1967, v jedoucím metru. Naproti mně stál mladý Němec, zeptala jsem se ho německy na cestu a on tiše řekl: „Nemluvte, prosím vás, německy.“ „Proč?“ „Protože je to řeč nacistů, stydím se za ni před Francouzi.“ „Ale,“ řekla jsem, „německy mluvil i Kafka.“

Jindy se to stalo v Mnichově: Dva sympatičtí mladí Němci mě pozvali, abych tam četla ze svého prvního románu „Das Leben ist eine Karawanserei“. Po čtení jeden z těch mužů pravil: „Nechápu, jak můžeš tahle krásná poetická slova psát německy, v řeči Goebbelse a Hitlera.“ Odpověděla jsem: „Ale i Kafka psal německy.“ Pak jsem citovala pár vět z Kafkova Zámku: „Wieder stand K. still, als hätte er im Stillstehen mehr Kraft des Urteils … das Schloss dort oben, merkwürdig dunkel schon, das K. heute noch zu erreichen gehofft hatte, entfernte sich wieder.“ (K. se znovu zastavil, jako kdyby mu klid měl zbystřit soudnost … Zámek tam nahoře, teď podivně temný, k němuž K. doufal dorazit ještě dnes, se opět vzdaloval).

Český překlad z románu Zámek: Vladimír Kafka – dědicové. Vydalo Nakladatelství Franze Kafky, 1997.

Tento text poprvé vyšel dne 23. dubna 2024 v Süddeutsche Zeitung. S laskavým svolením autorky Emine Sevgi Özdamar byl přeložen a převzat na stránky goethe.de.